Markomani a Kvádové

Zhruba na pře­lomu leto­počtu se na našem území začí­nají obje­vo­vat ger­mán­ské kmeny Mar­ko­manů (na dneš­ním území Čech) a Kvádů (na dneš­ním území Moravy a Slo­ven­ska). Nevíme zcela jistě, jestli jejich pří­chod ze severu byl dopro­vá­zen vytla­če­ním původ­ního kelt­ského oby­va­tel­stva (Bójů) nebo jestli kel­tové zůstali a ger­mán­ské kmeny je podle slov Petra Hory Hořejše jed­no­duše „pře­vrst­vili“.

Střední Evropa za doby vlády mar­ko­man­ského krále Maro­buda (9 před Kris­tem – 18 n. l.)

Mar­ko­mani pat­řili do kon­fe­de­race ger­mán­ského kmene Svébů (německy Sue­ben), kteří žili na sever od našeho území až k Balt­skému moři (tehdy latin­sky Mare Sue­bicum). Jejich pří­chod na území Bio­i­ha­e­mum (tj. dneš­ních Čech) máme dolo­ženo něko­lika řím­skými autory (Taci­tus, Pli­nius st., Stra­bón, aj.) Z této doby známe první jméno mar­ko­man­ského vládce, který sice pochá­zel z uro­ze­ného mar­ko­man­ského rodu, ale mládí strá­vil v Římě, kde dostal vzdě­lání. Maro­bud, tak se jme­no­val, následně řím­ské vzdě­lání vyu­žil – poté, co se mu poda­řilo dostat se zpět ke svému kmeni – se někdy kolem roku 9 před Kris­tem (ve svých 26 letech) stal mar­ko­man­ským králem.

Maro­bud posta­vil sil­nou armádu, kte­rou vycvi­čil podle řím­ských způ­sobů a vzá­pětí jí začal vyu­ží­vat k ovlád­nutí dal­ších okol­ních území. Pod­ma­nil si i kmen Lugiů (na území Slez­ska), Silingů, Gótů, Semnonů a Lan­go­bardů. Vytvo­řil tak silný kme­nový svaz. Jeho cílem bylo vytvo­řit stát, který by mohl s Římem jed­nat jako rovný s rov­ným. To se ale nelí­bilo Říma­nům, kteří proti sílí­címu Maro­bu­dovi vyslali v roce 6 n. l. výpravu vede­nou poz­děj­ším řím­ským císa­řem Tibe­riem. Ta však ztros­ko­tala ještě dřív, než opravdu začala, a to kvůli povstání v Pano­nii, kam byl Tibe­rius odve­len. Maro­bud situ­ace vyu­žil a uza­vřel s Římany smlouvu o neú­to­čení. To Maro­bud zacho­val i o tři roky poz­ději v bitvě v Teu­to­bur­ském lese. Tam se Maro­bud nepři­po­jil k též ger­mán­skému vládci kmene Che­rusků Armi­ni­ovi a zůstal neutrální.

Maro­bud vládl až do roku 18 n. l. (do svých 53 let), kdy jej vypu­dil mar­ko­man­ský šlech­tic Katvalda poté, co pod­pla­til Góty a úspěšně zaúčto­čil na maro­bu­dovy pev­nosti. Maro­bu­dovi se poda­řilo utéct, dále vyu­žil svých konexí v Římě a dožil v řím­ské Ravenně. Zemřel až v roce 37 n. l.

Katvalda se ovšem na pomy­sl­ném trůně dlouho neu­dr­žel, snad ještě téhož roku jej sesa­dil Vibi­lius, vládce ger­mán­ského kmene Her­mu­durů, který se ovšem neza­mlou­val Říma­nům, a tak jej s pomocí Kvádů nechali nahra­dit Van­niem. Van­nius byl krá­lem Kvádů, pří­buz­ného kmene ke kmenu Mar­ko­manů, kteří síd­lili na východ od Mar­ko­manů mezi řekou Mora­vou a Váhem. Taci­tus píše, že Van­nius byl známý a oblí­bený u svých kra­janů, ale během své dlouhé vlády se postupně změ­nil v tyrana svého lidu a stal se nepří­te­lem svých sou­sedů. Van­nius vládl od roku 19 nebo 20 do roku 50 n. l. Jeho moc skon­čila úto­kem dvou jeho synovců Van­giem a Sidou, se kte­rými se spo­jil před tři­ceti lety sesa­zený Vibi­lius a Van­nia z trůnu sesa­dili. Říše se následně roz­dě­lila na dvě části mezi Van­gia a Sidu.

Další zprávy z dění na našem území máme až z období tzv. Mar­ko­man­ských válek (165/166 – 180 n. l.) Tehdy v Římě vládl císař Mar­cus Aure­lius. Na řím­ské území od roku 165/166 úto­čili írán­ské kmeny Sar­matů (pří­buzní s Per­šany), čehož vyu­žili Mar­ko­mani a Kvá­dové k útoku na řím­skou pro­vin­cii Pano­nia (dnešní Maďar­sko). Jejich útok pokra­čo­val až do seve­ro­i­tal­ské Acqui­leie, odkud je však Mar­cus Aure­lius vyhnal až zpátky za Dunaj a dále pokra­čo­val trest­nou výpra­vou proti ger­mán­ským kme­nům. Mar­cus Aure­lius plá­no­val zalo­žit dvě nové pro­vin­cie – Mar­co­man­nia (na dneš­ním území Česka) a Sar­ma­tia (na dneš­ním území Slo­ven­ska), ale plány pře­ru­šila jeho smrt v roce 180 n. l., jeho syn Com­mo­dus otcovy plány na severní expanzi nesdí­lel a k zalo­žení pro­vin­cií už tedy nedošlo.

Posled­ním zná­mým panov­ní­kem Mar­ko­manů byla krá­lovna Fri­ti­gil (4. – 5. sto­letí), která byla původně here­tic­kého ari­án­ského vyznání, a ve snaze poznat pravé křes­ťan­ství poslala do Milána ke sv. Ambroži posly s žádostí o dopo­ru­čení, jak postu­po­vat. Sv. Ambrož sesta­vil učení pro krá­lovnu Fri­ti­gil a dopo­ru­čil, aby se obrá­til také její muž. To se povedlo a oba dva poté odces­to­vali do Milána. Tam se však již se sv. Ambro­žem nese­tkali, neboť v mezi­čase zemřel. Mar­ko­mani se poté řídili podle posled­ních zná­mých doku­mentů uza­vře­ných mezi Římany a Mar­ko­many, Noti­tia Dignitatum.

Další osud těchto ger­mán­ských kmenů je spo­jen se stě­ho­vá­ním národů, kdy na naše území při­chá­zejí z východu slo­van­ské kmeny a ger­mán­ské kmeny se pře­sou­vají na jihozápad.

 

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht