Pozdní císařství – Dominát

(domi­nus = pán)

Diocletianus (22. 12. 245 - 3. 12. 311)

Diocle­ti­a­nus (22. 12. 245 – 3. 12. 311)

Diocle­ti­a­nus [čti Dio­kle­ci­a­nus] byl vojen­ský císař, který vládl v letech 284 – 305. Stal se císa­řem v době krize, v době roz­vrá­cené říše, a to jak po stránce hos­po­dář­ské, tak po stránce poli­tické. Jeho posled­ním před­chůd­cům se ale poda­řilo z nej­hlubší krize ale­spoň čás­tečně již vyma­nit, takže nepře­bí­ral říši v té nej­horší podobě. Chtěl říši zachrá­nit vytvo­ře­ním abso­lutní osobní moci císaře (nasto­le­ním vojen­ské dik­ta­tury). Diocle­ti­a­nus se stal pánem všech oby­va­tel v říši (domi­nus) a poža­do­val bož­ské pocty. Pod­sta­tou jeho snahy bylo vyřa­dit senát z jaké­ko­liv pozice, kde měl moc o čem­ko­liv roz­ho­do­vat, a všechnu pra­vo­moc sou­stře­dit ve svých rukou. Pro­vedl také významné reformy. Říši roz­dě­lil na čtyři díly (tetrar­chie) a určil spo­lu­vla­daře pro kaž­dou oblast (pro lepší řízení). Diocle­ti­a­nus si vybral spo­lu­vla­daře (Mar­cus Aure­lius Vale­rius Maxi­mi­a­nus), který dostal titul „Augustus“ a měl se sta­rat o západ říše. For­málně si byli rov­no­právní, ale v praxi byl Diocle­ti­a­nus Maxi­mi­a­novi nad­řa­zen (při­jal titul „Jovius“, pod ochra­nou Jova). Oba dva si pak vybrali spo­lu­vládce, „Cae­sary“, tzn. mladší císaře (možno ozna­čit i jako čeka­tela na trůn). Tetrar­chie se uká­zala jako funkční sys­tém a jed­not­li­vým vlád­cům se dařilo klid­nit situ­aci na hra­ni­cích a porá­žet nepřátele.

 Ze správ­ních refo­rem uveďme napří­klad roz­dě­lení impé­ria na nové celky (diecéze). V čele diecéze stál vica­rius, který pat­řil k jez­dec­kému stavu. Diecéze se dělily na pro­vin­cie, které byly ale mno­hem menší, než ty bývalé. V čele pro­vin­cií stáli mís­to­dr­žící z řad senátu. Všechny pro­vin­cie pod­lé­haly císaři, senát byl zcela vyřa­zen. Diocle­ti­a­nus usku­teč­nil vojen­skou reformu, zvy­šo­val početní stav vojáků (dochází k bar­ba­ri­zaci armády), zavedl povinné odvody branců, zří­dil pohra­niční stálé mobilní jed­notky (ve vni­t­ro­zemí exis­to­vala mobilní armáda, která byla schopná rychle rea­go­vat na útoky na růz­ných mís­tech limes). Vypsal nové daně (na ven­kově i ve měs­tech, zavedl daň „z hlavy“ – za to, že jsem). Nový daňový sys­tém zasáhl do práv pozem­ko­vých vlast­níků a ještě více zhro­šil situ­aci drob­ných rol­níků. Zasta­vil peněžní a měnový úpa­dek, sna­žil se oži­vit výrobu a obchod. Byl vydán limit na maxi­mální ceny všeho zboží, který se v praxi ale nedo­dr­žo­val. Úsilí o zvý­šení podílů dra­hého kovu v min­cích (zkva­lit­nění měny) vedlo pouze k tomu, že si lidé kva­litní mince scho­vá­vali a v oběhu byly stále ty nekva­litní. Diocle­ti­a­nus při­stou­pil též k pro­ná­sle­do­vání tehdy již poměrně roz­ší­ře­ných křes­ťanů, kteří v něm odmítli vidět boha. Za jeho vlády ztrácí Řím roli sídel­ního města císařů, místo něj se do obliby dostá­vají Aqui­leia, Niko­me­die a Medi­o­la­num. V roce 305 odstou­pil kvůli nemo­cem, život dožil ve Splitu. Po jeho odstou­pení se říše pro­padla na téměř 20 let do mocen­ských bojů Cae­sarů a Augustů.

Konstantin I. Veliký (27. 2. 272 / 285 – 22. 5. 337)

Kon­stan­tin I. Veliký (27. 2. 272 / 285 – 22. 5. 337)

Jeho nástup­cem se stal Con­stan­ti­nus (vládl 305 – 337). Nejdříve vládl na západě (v Bri­tá­nii) jako Cae­sar, poz­ději se pro­hlá­sil Augustem. Římu v jednu dobu vládli Augustové čtyři. 28. října 312 pora­zil Con­stan­ti­nus v birvě u Mul­vij­ského mostu jed­noho z Augustů, Maxen­tia, a stal se tím pánem nad západní částí říše. Až 324 byl pora­žen další Augustus, Lici­nius, a pánem jeho východ­ního území se stal Con­stan­ti­nus. Ten zalo­žil nové hlavní město, Kon­stan­ti­no­po­lis, na místě bývalé řecké osady Byzan­tion. Kon­stan­ti­no­po­lis, sídelní město křes­ťan­ských panov­níků, měla zastí­nit samotný pohan­ský Řím. Vybu­do­vání sídel­ního města na východě jasně uka­zo­valo na dua­lis­mus mezi kon­so­li­do­va­nější, východní polo­vi­nou říše, a kri­zemi zmí­ta­ným zápa­dem. Ačko­liv v mnoha aspek­tech své poli­tiky nava­zo­val na Diocle­ti­ana, měl naprosto odlišný názor co se týkalo křes­ťan­ství. Nevi­děl v něm hrozbu jako před­chozí císař, nýbrž nástroj vhodný pro stme­lení říše. Roku 313 vydal spolu s Lici­niem Edikt milán­ský, čímž zrov­no­práv­nil křes­ťan­ství s ostat­ními nábo­žen­stvími. Křes­ťané byli již značně roz­ší­ření i ve státní správě a armádě, Con­stan­ti­nus usi­lo­val o jejich pod­poru. Aby křes­ťany sjed­no­til, svo­lal roku 325 do Nikaie první kon­cil (cír­kevní sněm), kde bylo při­jato základní cír­kevní dogma a tzv. Nicej­ské vyznání víry (vychází z něj poz­dější Nicej­sko-caři­hrad­ské vyznání víry). Kon­cil měl vyře­šit pro­blémy s ari­ány, jejichž učení tříš­tilo jed­notu církve. V praxi se ale ari­án­ství dále šířilo a sám císař se údajně před smrtí nechal pokřtít z rukou ari­án­ského kněze. Con­stan­ti­nus zvý­šil počet pro­vin­cií a diecézí, dále pak roz­dě­lil celé říš­ské území na 4 pra­e­fek­tury. Pokra­čo­valo zne­vol­ňo­vání ves­nické popu­lace a pou­tání oby­va­tel k mís­tům pobytu a vyko­ná­va­ným profesím.

Novými vládci se stali Con­stan­ti­novi synové Con­stan­ti­nus II., Con­stan­tius II. (359 ofi­ci­álně usta­no­vil Kon­stan­ti­no­poli za 2. hlavní město) a Constans.

Dal­ším císa­řem byl Juli­á­nus (vládl 361 – 363), řečený Apo­stata (odpad­lík, myš­leno jako odpad­lík od křes­ťan­ství). Jako císař žil skrom­něji, než jeho před­chůdci. Do správ­ního apa­rátu jme­no­val schopné lidi. Jed­notu říše se sna­žil pod­po­řit vzkří­še­ním sta­rých kultů a pod­po­rou jejich vyzna­vačů, které hojně dosa­zo­val do úřed­nic­kých pozic. Zemřel na tažení proti Per­ša­nům, které skon­čilo špatně. Jovi­a­nus, jeho nástupce, zru­šil jeho pro­ti­křes­ťan­ská opatření.

Na pře­lomu 4. a 5. sto­letí pokra­čuje úpa­dek Řím­ské říše, v roce 375 vpadli do Evropy Húnové, kočov­níci ze střední Asie. Zde nara­zili na ger­mán­ské kmeny (Vizi­góty, Ostro­góty a další), ty donu­tili k pře­mís­tění. Utí­ka­jící kmeny s sebou str­há­valy další a na limes se valila lavina, kte­rou neměli Římané z dlou­ho­do­běj­šího hle­diska šanci odra­zit. Tím tedy začalo stě­ho­vání národů.

Po Jovi­a­novi se císaři stali bratři Valen­ti­ni­a­nus a Valens. Pochá­zeli z chudých poměrů a na trůn se dostali kla­sic­kou ces­tou, skrz armádu. O státní správě toho ale moc nevě­děli a úřed­níci, kteří v této době nad sebou prak­ticky neměli kon­t­rolu, byli prak­ticky vše­mocní a mohutně zko­rum­po­vaní. Po Valen­ti­ni­a­nově smrti jej nahra­dil jeho syn, Gra­ti­a­nus. Tlak prcha­jí­cích Gótů z východu Římané řešili jejich usi­dlo­vá­ním na území říše jako foede­rati (spo­jenci). Bez­o­hled­nost míst­ních úřed­níků ovšem vedla k povstání, které se vydal v čele voj­ska uklid­nit císař Valens. V roce 378 svedli Římané bitvu u Had­ri­a­no­pole, kte­rou vyhráli Vizi­góti. Císař zde zemřel. Jeho porážka zna­me­nala zhrou­cení obrany na nej­více expo­no­va­ném úseku řím­ských hranic.

Již za Gra­ti­ana hrál význam­nou roli ve státě medi­o­lan­ský bis­kup Ambro­sius, nej­vý­znam­nější cír­kevní osob­nost říše v tomto sto­letí. Sna­žil se o vymý­cení hereze a pře­vahu církve nad státní mocí.

Theodosius I. Veliký (11. 1. 347 – 17. 1. 395 )

The­o­do­sius I. Veliký (11. 1. 347 – 17. 1. 395 )

The­o­do­sius I. Veliký byl Gra­ti­a­nem pro­vo­lán za Augusta v roce 379. Tře­tím Augustem byl Valen­ti­ni­a­nus II., který byl ale velmi mladý a nehrál skoro žád­nou roli. 394 v bitvě u Fri­gidu The­o­do­sius defi­ni­tivně zlo­mil moc posled­ních vyzna­vačů pohan­ství. To ztrá­celo stále rychle všechnu pod­poru i mezi lidmi. Ve stej­ném roce byly zru­šeny olym­pij­ské hry. V roce 395 The­o­do­sius roz­dě­lil sou­časný řím­ský svět na Zápa­do­řím­skou říši a Výcho­do­řím­skou říši. Přes­něji řečeno, k roz­dě­lení došlo až po jeho smrti, on sám ho neplá­no­val. Ofi­ci­ál­ními panov­níky se pro Říši zápa­do­řím­skou stal Hono­rius (bylo mu však pouze 11 let), a pro Říši výcho­do­řím­skou Arca­dius (18 let). Vládli místo nich vojen­ští veli­telé – na západě to byl např. Van­dal Stil­li­cho, na východě pak např. Gót Gai­nas. Vojen­ští veli­telé Zápa­do­řím­ské a Výcho­do­řím­ské říše mezi sebou vedli spory, čehož vyu­žily ger­mán­ské kmeny k pro­lo­mení hra­nice na Rýnu, vpadly do Galie a Itá­lie, některé kmeny pře­kro­čily i Pyre­neje (Van­da­lové, Kvá­dové). Zde zaklá­daly bar­bar­ské říše. Van­da­lové dokonce pro­nikli až do severní Afriky, kde zalo­žili svoji říši s hlav­ním měs­tem Kartágem.

V Galii se usa­dily kmeny Franků a Bur­bundů, v 5. sto­letí n. l. to Římané museli vzít na vědomí. Pro­blém byl v tom, že oby­va­tel­stvo často nevní­malo Ger­mány jako nájezd­níky, ale osvo­bo­di­tele od stát­ního (vel­kostat­kář­ského) útlaku, a nemělo tedy vel­kou moti­vaci brá­nit ústřední řím­skou moc. Navíc na vojen­ské oddíly, slo­žené z Ger­mánů a často i jimi vedené, nebylo v boji proti dal­ším Ger­má­nům pří­liš spo­leh­nutí. V roce 410 pro­nikli Vizi­góti z Bal­kánu opět do Itá­lie a pod vede­ním Ala­ri­cha dobyli a tři dny ple­nili Řím („potres­tání řím­ských bohů od křes­ťan­ského Boha“). Již Ala­ri­chův vpád roku 401 při­měl Hono­ria, aby svým sídel­ním měs­tem uči­nil Ravennu. S Hono­ri­o­vým svo­le­ním se v Galii (v Akvi­tá­nii) vytvo­řilo první bar­bar­ské krá­lov­ství na území Řím­ské říše – Tolosán­ská vizi­gót­ská říše v čele s Teo­do­ri­chem I. (padl na Kata­laun­ských polích na řím­ské straně). Po Hono­ri­ově smrti nastou­pil roku 425 na trůn syn jeho sestry, Gally Pla­ci­die, Valen­ti­ni­a­nus III., za kte­rého zprvu vládla jeho matka. Valen­ti­ni­ana pod­po­ro­val The­o­do­sius II., kte­rému byl mladý císař pod­ří­zen. Císař měl k dis­po­zici kva­litní, ale roz­há­dané voje­vůdce. V této době se vzbou­řil správce řím­ské Afriky, Boni­fa­tius, který si pozval na pomoc Van­daly z Hispá­nie. 429 Van­da­lové v čele s Gei­se­ri­chem pod­nikli mohut­nou invazi do Afriky a ovládli ji. Neza­sta­vili se ale jen zde, pod­ni­kali nájezdy na ost­rovy a ohro­zili samot­nou Itálii.

V polo­vině 5. sto­letí Húnové zaú­to­čili na Řím­skou říši, v jejich čele byl Attila „bič boží“. Ten vpadl do Galie a vyple­nil ji. V roce 451 byl Attila pora­žen v bitvě na Kata­laun­ských polích Valen­ti­ni­a­no­vým nej­zná­měj­ším voje­vůd­cem, Fla­viem Aëtiem, o dva roky poz­ději pak zemřel a Húnové se stáhli na východ. Před tím ovšem ještě sta­čili pod­nik­nout invazi do severní Itá­lie a zpus­to­šit ji (ještě pod Atti­lo­vým vede­ním). Aëti­ovi odpůrci při­měli císaře, aby jej povo­lal do Ravenny, kde jej 454 v paláci sám zavraž­dil („císař si levicí uťal svou pra­vici“). O rok poz­ději byl sám zabit.

Po smrti císaře Arca­dia na trůn Výcho­do­řím­ské říše nastou­pil The­o­do­sius II. Ten se však vlád­nutí pří­liš nevě­no­val, zají­mal se více o kali­gra­fii, dvor­ské a cír­kevní cere­mo­ni­ály, a tak místo něj vládli různí hod­nos­táři, jako napří­klad pre­fekt Anthe­mios. Za vlády The­o­do­sia byla posta­vena uni­ver­zita v Kon­stan­ti­no­poli (425), bylo sepsáno právo, nazý­vané Codex The­o­do­si­a­nus (438), a bylo též zvět­šeno území Kon­stan­ti­no­pole, které už nesta­čilo vel­kému počtu oby­va­tel, jichž bylo kolem 400 tisíc (!). Roku 413 se začalo s budo­vá­ním nové dvo­jité měst­ské hradby, díky níž se plo­cha města téměř zdvoj­ná­so­bila. Tyto hradby se staly ochra­nou města proti všem útoč­ní­kům na dal­ších více než 800 let. V posled­ních letech západní části říše seděli na východ­ním trůnu Leo I. (457–474) a Zenon (474–491).

V roce 455 vpadli do Říma ze severní Afriky přes ost­rovy Van­da­lové. („pomsta za Kar­tágo“). Zápa­do­řím­ský císař Maxi­mus byl během ple­nění města zavraž­děn. Na západě měl moc v rukou až do roku 472 Ger­mán jmé­nem Fla­vius Rici­mer, který dosa­zo­val a sesa­zo­val císaře, jak se mu hodilo. V roce 476 Odo­akar, půvo­dem Visi­gót (ger­mán), voje­vůdce řím­ské armády, sesa­dil posled­ního zápa­do­řím­ského císaře Romula Augustula (další loutka), čímž nastal defi­ni­tivní konec Říše zápa­do­řím­ské a její ovlád­nutí Ger­mány. Odo­a­ker vládl obe­zřetně a byl tole­rantní vůči kato­lí­kům, i když byl sám arián. Rov­něž se sená­tem dobře vychá­zel a cel­kově byl kva­lit­nější panov­ník, než řada císařů před ním. Výcho­do­řím­ský císař Zenon mu ale nevěřil.

V pátém a šes­tém sto­letí ovlá­dali Itá­lii Ostro­góti (The­o­do­rik Veliký, 493 zabil Odo­a­kera), jejich sídlo a kul­turní stře­disko bylo v Ravenně.

Doporučená literatura

  • Burian, J.: Řím. Světla a stíny antic­kého vel­ko­města. Nakla­da­tel­ství Svo­boda, Praha 1970.
  • Burian, J. – Oliva, P.: Civi­li­zace sta­ro­vě­kého Stře­do­moří. Nakla­da­tel­ství Svo­boda, Praha 1984.
  • Burian, J.: Řím­ské impé­rium. Nakla­da­tel­ství Svo­boda, Praha 1994.
  • Christ, K.: Krize a zánik řím­ské repub­liky. Nakla­da­tel­ství Vyše­hrad, Praha 2010. (jen od počátků dominátu)
  • Grant, M.: Dějiny antic­kého Říma. BB Art, Praha 2006.
  • Grant, M.: Pád říše řím­ské. BB Art, Praha 2010.
  • Löwe, G. – Stoll, H. A.: ABC Antiky. Ivo Železný, Praha 2005.
  • Slov­ník antické kul­tury. Nakla­da­tel­ství Svo­boda, Praha 1974.
  • Zama­rov­ský, V.: Dějiny psané Římem. 4. vydání. Nakla­da­tel­ství Per­fekt, Bra­ti­slava 2005.
© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht