Římská republika

Raná římská republika

(509 – 265 před Kris­tem; repub­lika od latin­ského rés pub­lica = věc veřejná)

Po vyhnání posled­ního krále Tarqui­nia Superba v roce 509 před Kris­tem pře­vzali moc patri­ci­ové, kte­rým pat­řily roz­sáhlé statky. Nově vzniklou repub­liku spra­vo­vali úřed­níci (magis­tráti, pojem zastře­šo­val všechny úřady včetně kon­zulů), kteří byli každý rok voleni růz­nými lido­vými sněmy (tri­but­ním, setni­no­vým (cen­tu­rij­ním)). Všechny úřady byly časově ome­zené, bez­platné (vyko­ná­vat je se pova­žo­valo za poctu) a zpra­vi­dla měly i vyme­zen mini­mální věk, který byl třeba pro jejich zastá­vání (sta­no­vo­váno postupně a ne vždy dodr­žo­váno). Úřed­níci se dělili na dvě velké skupiny:

1. magis­tra­tus cum impe­rio (mohli sesta­vit a vést voj­sko, roz­ho­do­vat o otáz­kách nepřá­tel­ství, trestat během tažení – pra­e­toři, kon­zu­lové, diktátoři)

2. magis­tra­tus sine impe­rio (neměli výše zmí­ně­nou pravomoc)

Nej­vyš­šími před­sta­vi­teli nového státu byli kon­zu­lové, původně ozna­čo­vaní i jako pra­e­to­res (voje­vůdci), popří­padě i iudi­ces (soudci), což uka­zuje na různé pra­vo­moci, které kon­zu­lové měli. Kon­zu­lové v prv­ním repub­li­kán­ském období měli pod­statně širší pra­vo­moci než poz­ději, kdy jich část pře­vzali nově zří­zení úřed­níci. Bylo uči­něno něko­lik opat­ření, aby se zame­zilo zne­u­žití pra­vo­mocí k samo­vládě – kon­zu­lové byli vždy 2, oba měli stejné pra­vo­moci a museli roz­ho­do­vat ve vzá­jemné shodě. Navíc bylo ome­zeno i jejich funkční období na 1 rok (vyu­žito i u jiných úřadů). Po jeho vypr­šení se kon­zu­lové buď pře­su­nuli do senátu, byli jme­no­váni správci pro­vin­cií nebo se z nich vybí­rali cen­zoři. Kon­zu­lům pomá­hali v jejich úřadu 2 kves­toři, které si zpo­čátku kon­zu­lové vybí­rali sami. Kves­toři se sta­rali pře­de­vším o státní pokladnu. Poz­ději byli voleni na tri­but­ním sněmu. Pra­e­toři pře­vzali sta­rost o soudní zále­ži­tosti. Původně byli 2 – pra­e­tor urba­nus (měst­ský) a pra­e­tor pere­gri­nus (pro cizince). V poz­děj­ších fázích repub­liky se jejich počet zvý­šil, podle potřeby byly zři­zo­vány celé soudní tri­bunály, kte­rým pra­e­toři před­se­dali. K důle­ži­tým úřed­ní­kům repub­li­kán­ského Říma pat­řili rov­něž cen­zoři. Úřad byl zří­zen zhruba v polo­vině 5. sto­letí před Kris­tem. Cen­zor pro­vá­děl odhad majetku občanů, jejich roz­dě­lení do majet­ko­vých tříd, dohled nad mravy. Od kon­zulů pře­vzali cen­zoři pra­vo­moc vybí­rat a jme­no­vat nové sená­tory. V rámci boje patri­cijů s ple­beji vznikla i funkce tri­buna lidu (viz dále). Aedi­lové se dělili na kurul­ské (patri­cij­ské) a ple­bej­ské. Měli na sta­rost péči o bez­peč­nost a pořá­dek na trzích, zabez­pe­čo­vali záso­bo­vání potra­vi­nami, a také měli na sta­rost pořá­dání her. I kněží byli stát­ními zaměst­nanci, ať již šlo o pon­ti­fiky (15, význam­nější, v čele pon­ti­fex maxi­mus), nebo augury (vyklá­dali zna­mení, např. let ptáků, nižší význam). Dik­tá­tor byl mimo­řádný post, obsa­zo­vaný na návrh senátu pouze v době vel­kého ohro­žení Říma na dobu 6 měsíců, jeho vyko­na­va­tel měl neo­me­zené pravomoci.

Sněmy:

1. kurijní – nej­strarší ze všech, za repub­liky rychle ztrá­cel význam

2. setni­nový (comi­tia cen­tu­ri­ata) – orga­ni­zo­ván podle majet­ko­vých tříd, do kte­rých jed­not­liví občané pat­řili (lidé bez majetku, pro­le­ta­rii, se neú­čast­nili zase­dání), vedle senátu byl za repub­liky nej­dů­le­ži­těj­ším hro­mad­ným úřed­ním orgá­nem; na setni­no­vém sněmu se volili kon­zu­lové, pra­e­toři, cen­zoři, sněm roz­ho­do­val o při­jetí nebo zamít­nutí roz­hod­nutí senátu (i zákonů), roz­ho­do­val o válce a míru, slou­žil jako odvo­lací instance při trestu smrti; schá­zel se mimo samotné město, na Mar­tově poli

3. tri­butní – schá­zeli se zde patri­ci­jové i ple­bejové podle tri­buí (kmenů), na něž byli oby­va­telé města a při­lehlého ven­kova roz­dě­leni (241. před Kris­tem ustá­len počet 35 tri­buí, samotný Řím roz­dě­len na 4 + 31 ven­kov­ských); volili se tu nižší úřed­níci (aedi­lové, kves­toři…), v záko­no­dárné oblasti dopl­ňo­val setni­nový sněm (roz­ho­do­val o všem mimo pra­vo­moci setni­no­vého sněmu)

4. ple­bej­ský (con­ci­lia ple­bis) – nejdříve vydá­val roz­hod­nutí (ple­bis­cita), závazná jen pro ple­beje, plat­nost pro všechny oby­va­tele Říma musel schvá­lit senát

Ve sně­mech mohli volit všichni dospělí občané – muži (tzn. kromě cizinců, otroků a žen). Již tehdy bylo zaká­záno, aby jeden úřed­ník zastá­val dva nebo více úřadů.

Senát – řím­ský senát před­sta­vo­val vedle kon­zulů jednu z nej­dů­le­ži­těj­ších insti­tucí v Římě a ze začátku byl ovlá­dán výhradně patri­ciji. Svůj původ měl již v době krá­lov­ské a tvo­řilo jej stále 300 sená­torů, ačko­liv jejich počet se v poz­děj­ších fázích repub­liky měnil. Sená­tory nejdříve jme­no­vali kon­zu­lové. For­málně byl senát jejich porad­ním sbo­rem, v praxi měl ale roz­sáhlé pra­vo­moci a do určité míry jej lze ozna­čit za nej­dů­le­ži­tější orgán ve státě. Svo­lat senát mohl kon­zul, pra­e­tor, nebo poz­ději i tri­bun lidu. Sená­toři roz­ho­do­vali o hos­po­dář­ství, posky­to­vali finance na voj­sko, dávali pod­nět k vyhlá­šení války (samotné vyhlá­šení se ale roz­ho­do­valo na setni­no­vém sněmu), roz­ho­do­vali o při­jetí nových nábo­žen­ských kultů, při­dě­lo­vali finance na velké stavby, roz­ho­do­vali o ražbě mincí… V zahra­niční poli­tice fun­go­val senát jako nej­vyšší před­sta­vi­tel Říma, na nějž se obra­cely cizí dele­gace. Senát pro­jed­ná­val a for­mu­lo­val zákony před jejich schvá­le­ním ve sněmu.

Hlavní pro­blémy rané repub­liky tvo­řily  roz­pory mezi patri­ciji a ple­beji. Ple­bejové tvo­řili chudší, neu­ro­zené vrstvy řím­ské popu­lace, od kte­rých se uro­zené patri­cij­ské rody rázně distan­co­valy. Ple­bejové sice byli osobně svo­bodní, ale postrá­dali oproti patri­ci­jům některá základní práva. Práva, která měli patri­ci­jové, byla následující:

  1. ius com­merci – právo na sou­kromé vlast­nic­tví movi­tého i nemo­vi­tého majetku a mož­nost s ním volně nakládat
  2. ius suffragii – mož­nost hla­so­vání ve sněmu
  3. ius conu­bii – uza­vření plno­práv­ného sňatku
  4. ius hono­rum – právo být zvo­len do úřadu
  5. ius pro­vo­cati­o­nis – právo odvo­lat se k setni­no­vému sněmu v pří­padě odsou­zení na smrt

Ple­bejové postrá­dali zcela právo na rov­no­právný sňa­tek s patri­cii, právo být volen do úřadu a jen ome­zeně mohli naklá­dat se svým majet­kem. Cen­t­rum ple­bejů před­sta­vo­val paho­rek Aven­tin, kde se vytvo­řil kult bohyně Cerery a Diany. Vzhle­dem k tomu, že tvo­řili znač­nou část řím­ské armády a cel­kové velký podíl veš­keré řím­ské popu­lace, nebylo možné jejich snahy o zrov­no­práv­nění igno­ro­vat. Ple­bejové podle tra­dice vyu­žili na pod­poru svých poža­davků něko­lik secesí, kdy hro­madně opus­tili město, nebo tím ale­spoň pohro­zili. Hlav­ními cíly ple­bej­ských snah bylo:

  1. zří­zení úřadu tri­buna lidu
  2. sepsání zvy­ko­vého práva
  3. pří­stup ke všem úřadům
  4. uznání usne­sení ple­bej­ského sněmu pro par­ti­cije i ple­beje bez před­cho­zího schvá­lení senátem
  5. (právo na rov­no­právný sňatek)

První secese měla pro­běh­nout roku 494 před Kris­tem Vel­kou roli při ní hrála nespo­ko­je­nost ple­bejů s ros­tou­cími odvody do armády a pře­de­vším pak otázka dluž­ního otroc­tví, do nějž se dostá­valo stále více lidí. Ple­bejové podle pověsti měli opus­tit Řím, usíd­lit se na Svaté hoře a vyhro­žo­vat zalo­že­ním vlast­ního státu. Po slo­ži­tých jed­ná­ních se uvo­lili k návratu. Byl zří­zen úřad tri­buna lidu, pří­stupný ple­bejům a chrá­nící je. Tri­bun byl osobně nedo­tknu­telný. Měl právo veta (od veto, latin­sky zaka­zuji) – mohl zru­šit ple­bejům nepří­z­nivá roz­hod­nutí setni­no­vého sněmu, senátu a někte­rých dal­ších úřed­níků, ale proti roz­hod­nutí dik­tá­tora, kon­zula a cen­zora právo veta nepla­tilo. Mohl také posky­to­vat azyl a svo­lá­vat a řídit ple­bej­ský sněm. Práva tri­bunů pla­tila jen na území města a 1 míli od něj, proto bylo možné jejich veto­vání obe­jít svo­lá­ním sněmů mimo tento okruh. Tri­bu­nové lidu byli voleni též na jeden rok ple­bej­ským sně­mem (con­ci­lia plebis).

462 byla sesta­vena komise na sepsání zvy­ko­vého práva. K původ­ním 10 deskám byly pod tla­kem ple­bejů při­dány roku 450 další dvě, na pod­poru toho pro­běhla nová (2.) secese. Roku 449 byly vydány zákony dva­nácti desek – leges duo­de­cim tabu­la­rum (měděné), které byly veřejně vysta­veny na Foru Romanu. Dosud se totiž sou­dilo podle zvyku (zvy­kové právo), až nyní dostal zákon písem­nou podobu s hlav­ními cha­rak­te­ro­vými znaky jako „Co je psáno, je dáno“ a „Co není zaká­záno, je dovo­leno“. Nejed­nalo se o úplný zápis zvy­ko­vého práva, nýbrž spíše jasné a stručné for­mu­lo­vání důle­ži­tých (a často spor­ných) pra­vi­del z majet­ko­vého, dědic­kého a rodin­ného práva. Desky obsa­ho­valy též základy trest­ního práva. V plat­nosti zůstaly až do pozd­ního císařství.

Pod dojmem bohat­nutí ple­bejů a jejich ros­tou­cího hos­po­dář­ského vlivu bylo 445 pro­sa­zeno právo na rovný sňa­tek patri­cijů a ple­bejů, což polo­žilo základ ke sply­nutí obou skupin.

V roce 367 ple­bejové dosáhli toho, že jeden z kon­zulů byl volen z patri­cijů i ple­bejů, 348 mohli být oba kon­zu­lové ple­beji. Od roku 351 zís­kali ple­bejové pří­stup k cen­zor­ské magis­tra­tuře, 337 pak k pra­e­tor­ské (zří­zena 367 na okleš­tění moci kon­zulů, tzn. i ome­zení vlivu pří­pad­ného ple­bej­ského kon­zula). Roku 326 bylo zru­šeno dlužní otroc­tví. Od 304 před Kris­tem mohli být ple­bejové voleni kurul­skými aedily, roku 300 se jim pak zpřístup­nily i úřady pon­ti­fiků a augurů. Boj za zrov­no­práv­nění byl zavr­šen rokem 287 před Kris­tem, kdy vešel v plat­nost Hor­tensiův zákon, který uzná­val ple­bis­cita za zákon i bez před­cho­zího potvr­zení senátu. Došlo ke změně dife­ren­ci­ace řím­ské spo­leč­nosti, vznikly dvě vrstvy – nobi­lita (patri­ci­jové a bohatí ple­bejové), pri­vi­le­go­vaná vrstva, která má vliv a moc; a pro­le­ta­riát (pro­lés = potom­stvo, pro­le­ta­rius – občan bez pozemků).

Dru­hým okru­hem pro­blémů za rané repub­liky byly války Říma za ovlád­nutí Itá­lie. Řím měl štěstí v tom, že dlouho stál mimo „velké“ kon­flikty, jako byla válka Etrusků, Řeků a Kar­ta­ginců. Utvá­řel se na pozadí men­ších, často obran­ných regi­o­nál­ních válek, jeho nepřá­telé byli ale výrazně počet­nější a v pří­padě Etrusků i tech­nicky vyspě­lejší. Naštěstí pro Římany se nesjed­no­tili, takže byli porá­ženi každý zvlášť. V 5. sto­letí před Kris­tem Římané bojo­vali s Etrusky, pře­de­vším s měst­ským stá­tem Veje (nesmíme ale zapo­mí­nat na fakt, že část řím­ské aris­to­kra­cie byla stále tvo­řena Etrusky). bitvě u Kúm byli Etrus­kové pora­ženi sicil­skými Řeky, kteří o zhruba 20 let poz­ději zpuš­to­šili i pobřeží Kor­siky a samotné Etru­rie (= uka­zuje na úpa­dek etruské moci). Dobytí  etrus­kého města Veje Římany roku 396 před Kris­tem a pro­dání části oby­va­tel do otroc­tví před­sta­vuje další důkaz úpadku etruské moci. Dal­ším nepří­te­lem, se kte­rým se Řím musel vypo­řá­dat, byla latin­ská města. 499 (496) pora­zili Římané latin­skou ari­cij­skou měst­skou fede­raci. Na pře­lomu 5. a 4. sto­letí došlo k porážce lou­pe­ži­vých Herulů, Vol­sků a Aequů.  Na počátku 4. sto­letí před Kris­tem ohro­žo­vali Řím Galové (Kel­tové), kteří pro­ni­kali z Pád­ské nížiny do Etru­rie a odtud v roce 387 (nebo 390, rok není zcela jistý) do Latia. Galové ovládli a vyple­nili Řím, ubrá­nila se pouze posádka na vrchu Kapi­tol. Zde se tra­duje pověst o kapi­tolských husách, které pro­bu­dily spící obránce, a ti pak byli schopní Kapi­tol uhá­jit. Římané se naštěstí vypla­tili. Po tomto vpádu byly okolo Říma posta­veny hradby. Kelt­ský vpád výrazně osla­bil etruská města. V letech 509 a 348 byly uza­vřeny 2 smlouvy s Kar­tá­gem (obchodní), s nímž měl Řím pro­za­tím přá­tel­ské vztahy.

Od 4. sto­letí před Kris­tem Římané bojo­vali s ita­lic­kými kmeny Sam­nity a Sabiny, a tím ovládli střed Ape­nin­ského polo­ostrova. Války se Sam­nity byly cel­kem tři – první z nich v letech 343–341, kte­rou Řím vyhrál a údajně ovládl Kam­pá­nii (není zcela jisté), vypro­vo­ko­vala další válku s latin­skými městy (340–338). Řím zde defi­ni­tivně zlo­mil jejich moc. Druhá válka se Sam­nity v letech 328–304 byla sice pro Římany nako­nec vítězná, ale během války utr­pěli roku 321 v sou­těsce u Cau­dia potup­nou porážku, jednu z nej­vět­ších v celé své his­to­rii. 298–290 byli Sam­nité defi­ni­tivně pora­ženi. Etruská města se postu­pem času pod­dá­vala moci Říma. Ve 3. sto­letí před Kris­tem bojo­vali na jihu o roz­ší­ření Itá­lie proti tam­ním Řekům (v čele Tarent). Válka s Taren­tem ofi­ci­áně začala roku 282. Na pomoc Tarentu při­šel řecký král z Epe­iru, Pyrrhos. Ten pora­zil Římany roku 280 u Hera­kleie a 279 u Auscula, ovšem za cenu extrém­ních ztrát (odtud Pyrrhovo vítěz­ství = vítěz­ství s vel­kými ztrátami), Pyrrhos doslova řekl: „Ještě jedno takové vítěz­ství, a nemám komu velet.“ 278 uza­vřeli Římané novou smlouvu s Kar­tá­ginci, kde slí­bili, že s Pyrrhem neu­za­vřou mír. Pyrrhos  se po neú­spěš­ném pod­ma­nění Říma pře­pla­vil na Sicí­lii. Ani zde neu­spěl, 276 se proto vrá­til do Itá­lie, zde byl ale roku 275 pora­žen Římany u Male­venta, pře­jme­no­va­ného na paměť jejich vítěz­ství na Bene­ven­tum. V roce 275 se proto vrá­til zpět do Řecka. a Tarent kapi­tu­lo­val roku 272. V roce 265 došlo ke sjed­no­cení celé Itá­lie (kromě gal­ského severu; Římané pora­zili poslední etruské město Volsinie).

S pora­že­nými kmeny a městy uza­ví­rali Římané spo­je­necké smlouvy. Tito spo­jenci (socii populi Romani) byli v otáz­kách zahra­niční poli­tiky a armády závislí na Římu, do armády dodá­vali pomocné sbory – auxi­lie. Římané vládli způ­so­bem Divide et impera (roz­děl a panuj). Někte­rým spo­jen­cům dali řím­ské občan­ství (s ome­ze­nými právy), v závis­losti na okol­nos­tech pod­ma­nění kmenů a měst byli k někte­rým sho­ví­va­vější, některé nao­pak tvrdě potrestali. Lati­nové měli v tomto směru zvláštní posta­vení – měli velmi leh­kou cestu k řím­skému občan­skému právu, k plnému občan­ství jim sta­čilo pře­stě­ho­vat se do Říma. Na doby­tém území zaklá­dali Římané kolo­nie svých občanů, sta­věly se zde sil­nice důle­žité pro obchod a rychlý pře­sun voj­ska (Via Appia, Via Latina, Via Clo­dia atd.).

Vrcholné období republiky – vznik římského impéria
(265 – 133 před Kristem)

Ve Stře­do­moří nastala ve světle výše zmí­ně­ných udá­lostí nová mocen­ská situ­ace. Staré vel­moci, Etrus­kové a jiho­i­tal­ská řecká města, byly pora­ženy, nově si zde navzá­jem kon­ku­ro­val Řím, Kar­tágo a sicil­ští Řekové. Kar­tágo bylo moc­ným stá­tem (zalo­ženo Féni­čany) v západ­ním Stře­do­moří, jehož vlastní země ležela v Severní Africe. Římané jim říkali Pho­eni (Púni = osma­hlí) (od toho pún­ské války). Kar­tágo ovládlo Pyre­nej­ský polo­ostrov a další velké ost­rovy (Sar­di­nii, Kor­siku, Sicí­lii). Kar­tágo bylo otro­kář­skou repub­li­kou, v jejímž čele stáli dva úřed­níci volení na jeden rok lido­vým sně­mem; exis­to­val zde i senát, důle­ži­tou roli hrála aris­to­kra­tická rada.

Kar­tá­ginci byli výborní moře­plavci, měli silné loďstvo (obchodní i válečné), vybu­do­va­nou žold­néř­skou armádu. Vel­kou kar­ta­gin­skou nevý­ho­dou byla orga­ni­zace jejich armády – na roz­díl od Říma zde prostí občané neje­vili zájem o službu ve voj­sku, to bylo proto nutné sesta­vo­vat právě z žold­néřů, kte­rým veleli kar­ta­gin­ští aris­to­kraté. Do 5. sto­letí před Kris­tem měli s Římem přá­tel­ské obchodní vztahy, poz­ději se stá­vají sou­peři o pře­vahu v západ­ním Stře­do­moří. Nako­nec v polo­vině 3. sto­letí před Kris­tem z toho vznikly urputné boje.

05_mapa_apenin

1. púnská válka (264 – 241)

Na počátku 1. války stáli Mamer­tini, žold­néři na Sicí­lii, kteří po smrti vládce v Syra­ku­sách, který je zaměst­ná­val, zůstali bez práce. Zmoc­nili se proto města Mes­siny, které ovlá­dalo úžinu mezi Sicí­lií a Itá­lií, a pohro­zili zalo­že­ním vlast­ního státu. Proti Syra­ku­sám se spo­jili s Kar­tá­gem, zakrátko se jim ale nelí­bilo být kar­ta­gin­skými pod­da­nými, a proto požá­dali o pomoc Řím. V Římě nepa­no­vala velká chuť poskyt­nout Mamer­ti­nům vojen­skou pomoc, pro­tože Kar­tágo bylo dlou­ho­le­tým řím­ským spo­jen­cem, proto byla žádost zprvu odmít­nuta, ale na nátlak lidu, který chtěl kořist z pří­padné vítězné války, Řím přeci jen vojáky v roce 264 vyslal. Syra­kuský vládce Hierón II. se spo­jil zpo­čátku s Kar­ta­ginci, ale pod dojmem řím­ských úspě­chů zakrátko pře­šel na dru­hou stranu. Boje na Sicí­lii byly těžké a Římané pocho­pili, že musí ost­rov odříz­nout od námoř­ního záso­bo­vání z Afriky, pokud mají mít šanci uspět. Roku 262 došlo k první bitvě mezi novým řím­ským loďstvem a kar­ta­gin­skou flo­ti­lou u Myl. Římané vyhráli. I v námořní bitvě doká­zali vyu­žít svou kva­litní pěchotu – místo mané­v­ro­vání spus­tili na nepřá­tel­kou loď můs­tek (tzv. havran), po kte­rém pře­šla pěchota a loď dobyla v boji muže proti muži. S tímto sty­lem boje Kar­ta­ginci nepo­čí­tali. Roku 256 se Římané poku­sili zaú­to­čit přímo na africké území Kar­tága, ale Spar­ťan Xan­thip­pos je s kar­ta­gin­ským voj­skem o rok poz­ději roz­dr­til, zajat byl i řím­ský veli­tel, kon­zul Regu­lus. Ani pří­chod Hamil­kara Bar­kase na Sicí­lii ale Kar­ta­gince neza­chrá­nil. Spor o Sicí­lii skon­čil námořní bitvou u Aegat­ských ost­rovů (241) vítěz­stvím Říma. Sicí­lie byla při­po­jena k Římu (mimo­i­tal­ské území) – pro­vin­cie. Kar­ta­ginci museli zapla­tit vysoké válečné repa­race, vzdát se svých držav na Sicí­lii, pro­pus­tit všechny válečné zajatce atd. Po válce se proti Kar­tágu vzbou­řili nejen žold­néři, kteří nedo­stali zapla­ceno, ale také některá města, která se chtěla vyma­nit z jeho vlivu. Řím situ­ace vyu­žil a obsa­dil Sar­dí­nii i Korsiku.

Mezidobí (241 – 218)

Římané bojo­vali s Illyry na východ­ním pobřeží Jader­ského moře, zví­tě­zili, upev­nili si tak vliv, ovládli plavbu z Itá­lie na Bal­kán, roz­ší­řili kon­takty s Řec­kem (dvě ilyr­ské války v letech 229–228 a 219). Úspěšně bojo­vali také s Galy v severní Itá­lii (225–222), což zna­me­nalo další roz­ší­ření řím­ského území a vlivu.

2. púnská válka (218 – 202)

Antická mince s vyobrazením Hannibala (247 - 183 před Kristem), kartáginského stratéga, politika a vojenského velitele

Antická mince s vyob­ra­ze­ním Han­ni­bala (247 – 183 před Kris­tem), kar­tá­gin­ského stra­téga, poli­tika a vojen­ského velitele

Druhé pún­ské válce před­chá­zelo roz­ší­ření vlivu Kar­tága v Hispá­nii, při upev­ňo­vání moci se vyzna­me­nal hispán­ský voje­vůdce Hamil­kar Bar­kas a jeho syn, Han­ni­bal. Hamil­kar měl podle pověsti vycho­vá­vat svého syna v zaryté nená­visti vůči Římu, k jejíž ven­ti­laci dostal Han­ni­bal poz­ději jedi­něč­nou šanci. Hispá­nie slou­žila jako náhrada za ztra­cené ost­rovy. V Hispá­nii byly obje­veny stří­brné doly, což vedlo k rych­lému splá­cení dluhů Římu. Opě­tovné bohat­nutí a posi­lo­vání Kar­tága se Říma­nům samo­zřejmě neza­mlou­valo. Záminku Římu k válce proti Kar­tágu dal nako­nec Han­ni­bal ovlád­nu­tím města Sagun­tum (219–8, po osmi­mě­síč­ním oblé­hání), řím­ského spojence.

Řím­ské posel­stvo Han­ni­bala i kar­ta­gin­ský senát varo­valo před úto­kem na Sagun­tum a po jeho pro­ve­dení poža­do­val vydání Han­ni­bala pod hroz­bou války, senát ale odmítl. Římané při­pra­vo­vali výsa­dek do Afriky, který měl vést kon­zul Tibe­rius Sempro­nius Lon­gus, a druhý kon­zul, P. Cor­ne­lius Sci­pio, měl vést útok na Hispá­nii. Han­ni­bal pod­nikl tažení přes řeku Ibe­rus (Ebro), která oddě­lo­vala sféry zájmů. Han­ni­bal pře­kro­čil Pyre­neje a Alpy, pro­nikl do Pád­ské nížiny, v severní Itá­lii se k němu váhavě při­dali někteří Galové.

V roce 218 byli Římané pora­ženi na Ticinu a na Tre­bii. Roku 217 svedli Římané bitvu u Tra­si­men­ského jezera, kde byli pora­ženi znovu. V Římě byl zvo­len dik­tá­tor Quin­tus Fabius Maxi­mus, který si zakrátko vyslou­žil pří­z­visko Cuncta­tor („váha­vec“, „louda­vec“)  proto, že se vyhý­bal pří­mému střetu s pro­tiv­ní­kem. Zvo­lil formu par­ty­zán­ského boje (pře­pa­dal), nedal Han­ni­ba­lovi šanci svést bitvu, kde by mohl dosáh­nout dal­šího vítěz­ství. Říma­nům ovšem tento postup při­pa­dal potupný, a navíc se obno­vila důvěra v řím­ské voj­sko, proto byl dik­tá­tor sesa­zen, do čela voj­ska byli umís­těni dva kon­su­lové – Aemi­lius Paullus a Teren­tius Varro.

Roku 216 došlo k dal­šímu střetu mezi Han­ni­ba­lem a Římany, a to v bitvě u Can­nae (Kann). Ačko­liv byli Římané v pře­vaze, tak utr­pěli těž­kou porážku (kvůli špatné tak­tice). Pod dojmem neú­spě­chu od Říma odpa­dají spo­jenci, kteří se při­dá­vají k Han­ni­ba­lovi, ovšem zda­leka ne v takové míře, jak kar­ta­gin­ský voje­vůdce oče­ká­val. Význam­ným pře­běh­lí­kem bylo město Capua. Osla­bení Říma chtěl vyu­žít i make­don­ský král Filip V. k obno­vení vlivu v Ilý­rii. K Han­ni­ba­lovi se při­daly i Syrá­k­úsy. Římané však nevá­hali. Poslali voj­sko do Make­do­nie, na Sicí­lii dlouho oblé­hali Syrá­k­úsy, které v roce 212 nako­nec dobyli. Při obraně Syrá­kús se pro­sla­vil Archi­me­des, který kon­stru­o­val válečné stroje. Jeho poslední větou před smrtí mělo být: „Nedo­tý­kej se mých kruhů!“ Poráž­kou Syrá­kús bylo dovr­šeno řím­ské ovlád­nutí Sicílie.

Roku 211 Římané dobyli Capuu a Capu­ánce potrestali, spo­jenci se ze stra­chu před potres­tá­ním vra­celi zpět k Římu. Boje pokra­čo­valy v jižní Itá­lii a v Hispá­nii. Roku 206 byla Hispá­nie Římany dobyta. Ofen­zivu vedl Pub­lius Cor­ne­lius Sci­pio, syn stej­no­jmen­ného kon­zula Sci­pia, který zde i s bra­t­rem roku 211 padl. Roku 204 se Římané vylo­dili v severní Africe – v čele opět stál zku­šený voje­vůdce Sci­pio, doby­va­tel Hispá­nie, který za svou afric­kou kam­paň zís­kal pří­z­visko Afri­ca­nus. Kar­tágo odvo­lalo voj­sko z Itá­lie (to Římané chtěli), a roku 202 svedli bitvu u Zamy (Han­ni­ba­lova první a poslední porážka).

Han­ni­ba­lův neú­spěch byl zapří­či­něn pře­de­vším pod­ce­ně­ním vazeb Říma a jeho spo­jenců. I když se k Han­ni­ba­lovi někteří při­dali, nezů­stali po jeho boku dlouho. Svou roli hrál i fakt, že Han­ni­bal dostal za celé ital­ské tažení pouze jed­nou (!) posily z domo­viny. Řím byl scho­pen svou obrat­nou diplo­ma­cií a mohut­ným vojen­ským vze­pě­tím pora­zit všechny Han­ni­ba­lovy spo­jence dříve, než mu mohli poskyt­nout účin­nou pomoc, ani smlouva s Fili­pem V. v praxi nepři­nesla Han­ni­ba­lovi uži­tek. Porážka u Zamy byla zapří­či­něna mimo jiné i sta­vem kar­ta­gin­ské armády – ze sta­rých, zku­šen­ných vete­ránů pře­žil málo­kdo, noví žold­néři nebyli pří­liš spo­leh­liví ani kva­litní, navíc váleční sloni, proti kte­rým se Římané již stejně nau­čili bojo­vat, byli nedo­sta­tečně vycvi­čení. Rov­něž Numiďané, cenná složka Han­ni­ba­lovy armády, zra­dili a pře­šli na stranu Říma.

Roku 201 byl uza­vřen mír. Pod­mínky míru byly násle­du­jící: Kar­tágo ztra­tilo všechna území kromě Afriky, muselo vydat válečné slony a loďstvo. Kar­tá­ginci měli zaká­záno vést války v Africe bez sou­hlasu Říma a museli ještě zapla­tit 260 tun stří­bra za válečné výdaje.

Roku 197 byly zří­zeny 2 pro­vin­cie na doby­tém území v Hispá­nii – Hispa­nia Cite­rior (přední) a Hispa­nia Pul­te­rior (zadní). 167 před Kris­tem zří­dili Římané po porážce Ilyrů pro­vin­cii Dal­ma­tia. Řím­ský zájem se nyní obrá­til na východ proti Řecku, Sýrii (Anti­o­chos III. poskytl azyl Han­ni­ba­lovi), Malé Asii a Make­do­nii. Po dal­ších dvou make­don­ských vál­kách byla roku 148 zří­zena řím­ská pro­vin­cie Mace­do­nia, do které pat­řila i sou­sední ilyr­ská oblast. Roku 146 si Římané pod­ma­nili po porážce achaj­ského spolku Řecko (pro­vin­cie Achaia) a v roce 133 Malou Asii (Per­gam­ské krá­lov­ství) – per­gam­ský král Atta­los III. odká­zal svou říši Římu (pro­vin­cie Asia).

3. púnská válka

Kar­tágo se z porážky rychle vzpa­ma­to­valo, v Římě vzniklo poli­tické hnutí s před­sta­vi­te­lem, sená­to­rem Catem. Ten kaž­dou svou řeč ukon­čo­val „cete­rum autem cen­seo Cartha­gi­nem esse delen­dam“ (ostatně však sou­dím, že Kar­tágo musí být zničeno).

O záminku k válce se opět posta­ralo Kar­tágo, které poru­šilo míro­vou smlouvu tím, že začalo v Africe bojo­vat. K tomu jej vypro­vo­ko­vali Numiďané, římští chrá­něnci. Řím poža­do­val vydání všech lodí a zbraní, zbo­ření Kar­tága a jeho zno­vupo­sta­vení někde ve střední Africe. K tomu však Kar­tágo samo­zřejmě nepři­stou­pilo, a tak v letech 149 – 146 bylo oblé­háno a roku 146 pora­ženo a srov­náno se zemí. Za jeho zká­zou stál opět jeden ze Sci­pi­onů – Pub­lius Cor­ne­lius Sci­pio Aemi­li­a­nus. Kar­tágo hořelo 17 dní a místo, kde leželo, bylo prokleto.

Římané se tak stali pány západ­ního Stře­do­moří a jejich moc se neu­stále rozšiřovala.

Následky púnských válek

Po pún­ských vál­kách nastá­vají hos­po­dář­ské i poli­tické změny, války při­nesly Římu ovlád­nutí západ­ního a mini­málně zís­kání znač­ného vlivu ve východ­ním Stře­do­moří, což logicky vyús­tilo v ovlád­nutí obchodu a pří­liv bohat­ství, do Říma při­chá­zelo zlato, měď, obilí, řeme­slné výrobky a v nepo­slední řadě také daně z pro­vin­cií (vybí­rali je tzv. pub­li­káni – obo­ha­co­vali se na tom).

Důsled­kem válek byl pří­liv otroků do Itá­lie, celé hos­po­dář­ství bylo zalo­ženo na otrocké práci, otroci se uplat­ňo­vali v země­děl­ství, řeme­sl­ných díl­nách, dolech, lomech, na stav­bách, i v domác­nos­tech. Řekové (pei­da­go­gové) se stá­vali vycho­va­teli dětí. Otroků se pou­ží­valo i na zábavu (gla­di­á­toři – zápa­sení otroků pro poba­vení diváků).

V země­děl­ství vzni­kaly vel­kostatky (lati­fun­die) – velké zce­lené pozemky, které zna­me­naly zánik drob­ných země­děl­ských hos­po­dář­ství svo­bod­ných řím­ských občanů. Důsled­kem byla pro­le­ta­ri­zace – tzn. vznikla vrstva bez­zemků, kteří odchá­zeli do měst a hle­dali obživu tam. Ztráta půdy zna­me­nala ztrátu práva slou­žit ve voj­sku, což nebylo dobré pro sta­bi­litu státu.

Dochá­zelo k roz­voji řemesla a obchodu, hlavní zdroje ply­nuly z pro­vin­cií. Násled­kem pún­ských válek bylo též zhor­šení mravů a úpa­dek repub­li­kán­ských ctností. Řím­ská spo­leč­nost se dostá­vala do krize.

Krize římské republiky (146 – 31 před Kristem)

V tomto období se jed­no­značně nej­dů­le­ži­tější poli­tic­kou silou stal senát. Kon­zul­ská pozice stále byla nesmírně ctěná a významná, ale kon­zu­lové za jeden rok funkč­ního období neměli šanci vybu­do­vat si jakou­ko­liv význam­nější mocen­skou základnu. Sená­toři čas nao­pak měli. Hlavní zdroj moci a majetku spo­čí­val v půdě. Zde hrály vel­kou roli nově zís­ká­vané pro­vin­cie. Sta­tus pro­vin­cie (lex pro­vin­ciae) se odví­jel od toho, jak se její oby­va­tel­stvo sta­vělo k Římu. For­mu­lo­vala jej dese­ti­členná komise sená­torů. Pokud bylo území zís­káno až po těž­kých bojích a potla­čení všeho odporu, postoj Římanů vůči pro­vin­ci­á­lům logicky nebyl pří­liš pozi­tivní, což se pro­je­vilo např. na ome­zení místní samo­správy. Část půdy na zís­ka­ném území byla roz­dě­lena řím­ským osad­ní­kům (ager pub­licus). Vět­šina ale zůstala původ­ním vlast­ní­kům, kteří měli za povin­nost odvá­dět svým novým pánům buď natu­rální, nebo peněžní dávky. Za správce pro­vin­cií byli usta­no­vo­váni bývalí kon­zu­lové a pra­e­toři. Sená­toři a nobi­lita cel­kově, jejímž byl senát mluv­čím, si důle­ži­tost pro­vin­ci­ál­ního bohat­ství plně uvě­do­mo­vali a sna­žili se jej vyu­žít ve svůj pro­spěch. Správci kolo­nií nad sebou neměli žádný dozor, nikdo jejich čin­nost nekon­t­ro­lo­val. To logicky vedlo ke snaze se co nej­více obo­ha­tit. Na kolo­ni­ích pro­fi­to­vala i vrstva tzv. jezdců (equi­tes), z jejichž řad se rekru­to­vali výběrčí daní, pub­li­káni. Opráv­nění pro výběr daní zís­ká­vali v dražbě, po zapla­cení urči­tého obnosu státu. Ten si pak s tichým sou­hla­sem Říma vybí­rali zpět v kolo­ni­ích, samo­zřejmě ale zís­ká­vali mno­hem více, než sami zapla­tili. Takto dochá­zelo k ožeb­ra­čo­vání kolo­ni­ál­ního oby­va­tel­stva a růstu moci jed­not­livců, kteří na něm pro­fi­to­vali. Růst bohat­ství vyš­ších soci­ál­ních vrs­tev vedl k velké majet­kové diferenciaci.

Pře­rod Říma z malého měst­ského státu v impé­rium uká­za­lost zasta­ra­lost a nepo­u­ži­tel­nost repub­li­kán­ské ústavy a nepři­pra­ve­nost admi­nis­tra­tivy, která nutně potře­bo­vala zre­for­mo­vat. K tomu dochá­zelo pouze velice pomalu a za sil­ného odporu senátu, který repub­li­kán­ské zří­zení a všechny tra­dice tvrdě chrá­nil, i když se v sou­časné podobě uka­zo­valy jako špatné. Mezery, které právní řád repub­liky měl, byly často i samot­nými sená­tory zneužívány.

Ke krizi řím­ského státu při­spěla i ros­toucí závis­lost na otrocké práci. V pun­ských vál­kách zemřelo velké množ­ství svo­bod­ných, drob­ných rol­níků, kteří tvo­řili páteř řím­ského státu. Uvol­něné půdy se zmoc­ňo­val ome­zený počet vel­kostat­kářů, lati­fun­distů. Kon­cen­t­race půdy v jejich rukou vedla ke stej­nému jevu, jako v pří­padě kolo­nií – růstu moci jed­not­livce, jed­nomu z dal­ších pří­čin krize repub­li­kán­ského Říma. Likvi­dace drob­ných země­dělců se pro­je­vila nega­tivně v eko­no­mice i v armádě. Vel­kostat­káři potře­bo­vali s rosou­cím množ­stvím půdy stále více otroků. Obzvláště v země­děl­ství ale byla otrocká práce silně nee­fek­tivní, jed­nak kvůli nedo­sta­tečné tech­nické vyba­ve­nosti, a také díky tomu, že s otroky nebylo zachá­zeno nijak dobře, a ti tím pádem neměli důvod se sna­žit o kva­litní práci.

Krize se pro­je­vo­vala také otroc­kými vzpou­rami. K vel­kým vzpou­rám bez­po­chyby patří vzpoura otroků na Sicí­lii (138 136 – 132). Cen­t­rem povstání bylo město Henna a v jeho čele stál otrok Eunús. Vzbou­řilo se mnoho otroků (až 200 000), pou­ží­va­ných na země­děl­ské práce (Sicí­lie = obil­nice Říma). Povstání bylo potla­čeno jen s vel­kými obtí­žemi, otroci byli ukři­žo­váni, umu­čeni. V letech 104 – 100 před Kris­tem se usku­teč­nilo na Sicí­lii další povstání. První sicil­ské povstání otřáslo základy řím­ského zří­zení, bylo vzo­rem pro ostatní části impé­ria (Itá­lie, Řecko, egej­ská oblast).

V roce 73 před Kris­tem gla­di­á­tor Spar­ta­kus (thrác­kého původu) a s ním dal­ších 70 otroků utekli z gla­di­á­tor­ské školy v Capui, zmoc­nili se zbraní a opev­nili se na Vesuvu. Pro Římany to bylo směšné, vyslali část voj­ska, které bylo pora­ženo (díky lsti – lana z vinné révy). Na stranu Spar­taka se při­dá­vali další otroci i ves­nická chu­dina (chtěli zís­kat půdu) – postupně se při­dá­vali, až nako­nec jich bylo asi 60,000 (sta­ro­věké pra­meny mluví někdy až o 120 000 vzbou­řenců). V rámci povstání se pro­je­vily 2 proudy – 1. v čele s gal­ským gla­di­á­to­rem Cri­xem (hlavně Ger­máni a Galové) chtěl bojo­vat s Římem vojen­sky, 2. v čele se Spar­ta­kem tou­žil po cestě za svo­bo­dou na sever, přes Alpy a pryč z Ape­nin­ského polostrova, kde by otroci dostali šanci ode­jít do svých domovů. Vzbou­řenci nako­nec táhli na sever (chtěli pře­jít Alpy), ces­tou vyhráli roku 72 bitvu u Mut­tiny. Náhle však změ­nili plán a ke zdě­šení Říma táhli na jih. Spar­ta­cus se chtěl pře­pla­vit na Sicí­lii, ale piráti, kte­rým za pře­voz zapla­til, jej zra­dili. Proto se roz­hodl najít pří­stav, kde by mohl zís­kat lodě pro pře­voz. Hnutí se ale dál ště­pilo a Římané je začali po čás­tech likvi­do­vat. Poli­tik P. Cras­sus posta­vil šest legií (asi 27 000 lidí) na vlastní náklady. V roce 71 před Kris­tem Římané zví­tě­zili a Spar­ta­kus zahy­nul v bitvě v Apúlii. Jeho tělo se ale nikdy nena­šlo, takže není zcela jisté, zda napří­klad nedo­ká­zal unik­nout. Otroci byli zajati a ukři­žo­váni podél cesty Via Appia. Hlavní zásluhu na řím­ském vítěz­ství měl Cras­sus. Slávu zís­kal ale i jeho pro­tiv­ník, Pompe­ius, který se právě vra­cel z Hispá­nie po úspěšné porážce Ser­to­ri­ova povstání, a ces­tou zni­čil zby­tek Spar­ta­kovy armády, který pře­žil porážku.

Dal­ším pro­blé­mem bylo agrární hnutí. To tvo­řili bez­zemci, kteří neměli právo slou­žit ve voj­sku, byla to neza­kot­vená sku­pina lidí. S řeše­ním pro­blémů při­šli bratři Gracchové, čle­nové změ­nám naklo­něné části nobi­lity, se svými refor­mami. Roku 133 byl tri­bu­nem lidu zvo­len Tibe­rius Grac­chus. Podle návrhu jeho reformy bylo sta­no­veno maxi­mální množ­ství půdy na jed­noho muže, a to 500 jiter (zhruba 126 hek­tarů; na každé 2 dospělé syny v rodině bylo možné držet o dal­ších 250 hek­tarů více); zby­tek měl být zaba­ven a roz­dě­len bez­zem­kům po 30ti jit­rech (dědičný nájem). Bohatí byli samo­zřejmě proti, a tak pře­svěd­čili dru­hého tri­buna, aby návrh veto­val. Tibe­rius však pro­nesl řeč „zdali může být někdo tri­bu­nem lidu, je-li proti jeho zájmům“. Tím způ­so­bil odvo­lání tri­buna. Návrh zákona byl při­jat, byla vytvo­řena komise, která se měla posta­rat o to, aby reforma pro­běhla. Nastalo však mnoho pro­blémů, což zna­me­nalo zdr­žení práce komise, a do toho začaly nové volby tri­bunů. Při nich začaly potyčky, bitky a Tibe­rius byl zabit a čin­nost komise přerušena.

Roku 123 chtěl pokra­čo­vat v refor­mách svého bra­tra Gaius Grac­chus. Byl zvo­len tri­bu­nem lidu, podal návrhy zákonů (obilní zákon – levné obilí pro chudé ze stát­ních skladů; soudní zákon – posí­len vliv pub­li­kánů v úřa­dech (voleni jako soudci do porot)). Začalo se také s výstav­bou sil­nic (zaměst­nání pro chu­dinu), Gaius Grac­chus navr­ho­val dát spo­jen­cům řím­ské občan­ství (tím je více při­pou­tat k Římu), dále navr­ho­val zří­dit nové kolo­nie v Africe (obživa pro řeme­sl­níky a země­dělce). Podal i návrh zří­dit kolo­nii Juno­nie v oblasti Kar­tága. Tyto návrhy (občan­ství pro spo­jence a kolo­nie v Kar­tágu) byly však odmít­nuty i chu­di­nou. Došlo k bitce mezi pří­vr­ženci a odpůrci jeho názorů, načež senát ozna­čil Gaia za nepří­tele repub­liky a odsou­dil jej k smrti. Roz­su­dek však nebyl vyko­nán, pro­tože Gaius spáchal sebe­vraždu. Během násle­du­jí­cích 20 let byly všechny důle­žité reformy (včetně pozem­kové) zlik­vi­do­vány nobi­li­tou a sená­tem (111 – Tho­riův zákon stor­no­val pozem­kové reformy).

Dal­ším pro­je­vem krize byly potíže se spo­jenci v pro­vin­ci­ích. Nej­větší potíže byly s numid­ským krá­lem Jugurthou, kte­rému byla vyhlá­šena válka (110 – 105 před Kris­tem). Válka uká­zala pro­blémy řím­ské armády, vítěz­ství nad Jugurthou dosáhl Gaius Marius, který pro­vedl vojen­skou reformu. Vytvo­řil pro­fe­si­o­nální, žold­néř­skou armádu (při­jí­máni i bez­zemci), která byla vydr­žo­vána ze stát­ních pro­středků (výzbroj, výstroj, žold), po 16-20 letech služby se stali vete­rány – za odměnu dostali půdu. Armáda se stala poli­tic­kou silou, nové armády bylo vyu­žito ve válce s Ger­mány (začali postu­po­vat do bohat­ších již­ních kra­jin) – Kim­brové, Teutoni.

Na pře­lomu 2. a 1. sto­letí před Kris­tem vypukly v Římě občan­ské války. Množ­ství pro­blémů způ­so­bilo také vznik mnoha názorů na jejich řešení. Vznikly dva hlavní poli­tické směry: popu­lá­rové a opti­máti. Popu­lá­rové (popu­lus = lid, národ) před­sta­vo­vali drob­nější (střední) vrstvy, chtěli reformy (i ve pro­spěch lidu), jejich před­sta­vi­te­lem byl voje­vůdce Gaius Marius (pod­pora lido­vého shro­máž­dění). Opti­máti (opti­mus = nej­lepší) před­sta­vo­vali nobi­litu, bohaté lidi, jejich před­sta­vi­te­lem byl voje­vůdce Sulla (pod­pora senátu). Marius se po porážce Jugurthy a odra­žení Ger­mánů stal díky svým vojen­ským úspě­chům a pod­poře armády nej­moc­něj­ším mužem v říši a popu­lá­rové jasně vedli nad opti­máty. Postupně se ale jejich hnutí začalo tříš­tit, čehož opti­máti vyu­žili. Marius se poli­ticky zdis­kre­di­to­val, když byl donu­cen jako kon­zul zasáh­nout proti svým pří­vr­žen­cům, Satur­ni­novi a Glauciovi.

Často se konaly pou­liční srážky, vraždy odpůrců => občan­ská válka. Jed­ním z kon­fliktů byla otázka udě­lení občan­ství spo­jen­cům se ve střední Itá­lii. Z toho vypukla spo­je­necká válka (91 – 89 před Kris­tem). Spo­jen­cům bylo udě­leno řím­ské občan­ství (svo­bodní oby­va­telé Itá­lie na jih od řeky Pád). V roce 88 před Kris­tem došlo k dal­šímu střetu mezi popu­láry a opti­máty o vrchní velení ve válce proti pont­skému králi Mithri­da­tovi VI. Senát jme­no­val Sullu, lidové shro­máž­dění Maria. Sulla při­táhl se svým voj­skem do Říma, ovládl jej, zru­šil roz­hod­nutí lido­vého shro­máž­dění, Marius uprchl do Afriky. Sulla odtáhl na východ proti pont­skému králi Mithri­da­tovi (ome­zo­val moc Říma). Marius se vrá­til do Říma, dostal se k moci, ale pro­ná­sle­do­vali jej Sullovi pří­vr­ženci a ti nako­nec Maria zavraž­dili. Po Mari­ově smrti stál v čele popu­lárů Lucius Cor­ne­lius Cinna (zavraž­děn roku 84).

Sulla se vrá­til do Říma v čele vítěz­ného voj­ska, pro­ná­sle­do­val Mari­ovy pří­vr­žence, mstil se. Byly zave­deny pro­skripce (pro­skri­bo­vání) = seznamy odpůrců, na sezna­mech byli Mari­ovci, ti byli vraž­děni, pro­ná­sle­do­váni, byl jim kon­fis­ko­ván maje­tek, který byl udě­lo­ván Sullo­vým vete­rá­nům a otro­kům – pro­puš­těn­cům (bylo jich kolem 10 000). Mezi nej­vý­znam­nější Sullovi pří­vr­žence pat­řili Pompe­ius a Cras­sus. Sulla zvý­šil počet sená­torů na 600 a kromě jiných opat­ření i ome­zil práva tri­bunů lidu.

V letech 82 – 79 před Kris­tem se Sulla jme­no­val dik­tá­to­rem na neu­r­či­tou dobu, upev­nil moc opti­mátů a nobi­lity. V roce 79 se vzdal moci a o rok poz­ději (78 před Kris­tem) zemřel.

První a druhý triumvirát – Caesarova diktatura

V době krize roste moc vojen­ských veli­telů, vstu­pu­jí­cích do poli­tic­kého života. Hlavní slovo zís­ká­vají Pompe­ius a Cras­sus (roku 70 spolu vyko­ná­vali kon­zu­lát). Pompe­ius měl za sebou úspěšné vojen­ské akce, potla­čil povstání v Hispá­nii, vedl válku s piráty (67 před Kris­tem), kteří ohro­žo­vali plavbu ve Stře­do­moří (opěr­ným bodem mu byla Kréta, Kilí­kie). Pod­nikl též tažení na východ proti králi Mithri­da­tovi (třetí, vítězná válka proti Pontu v letech 74 − 64 před Kris­tem; v jejím rámci bylo roz­hod­nuto o pod­ří­zení všech vojen­ských jed­no­tek na východě říše Pompe­i­ovi), do Sýrie (zde byly vytvo­řeny tři nové pro­vin­cie – Bithýnie, Pon­tus, Sýrie). Usku­teč­nil tri­um­fální pochod Římem. Na Pompe­i­ově straně stál i Mar­cus Tul­lius Cicero, známý řečník.

Rok 63 před Kris­tem – Cati­li­novo spik­nutí. Cati­li­nus se obo­ha­til za Sully, upadl do dluhů, tou­žil stát se kon­zu­lem, ale nebyl zvo­len. Tak se roz­hodl zmoc­nit se vlády nási­lím, byl pod­po­ro­ván někte­rými sená­tory, ale spik­nutí odha­lil řím­ský řeč­ník a v té době i kon­zul, Mar­cus Tul­lius Cicero. Účast­níci spik­nutí byli pora­ženi v bitvě a popra­veni, Cati­li­nus sice utekl, ale posléze byl zabit.

Gaius Julius Cae­sar vytvo­řil spolu s Pompe­iem a Cras­sem (pora­zil Spar­taka) roku 60 před Kris­tem tajný spo­lek, který nazvali tri­um­vi­rát (tri = 3, vir = muž; zále­ži­tost tří mužů). Cae­sar pochá­zel z rodu Juliů, měl vel­kou popu­la­ritu,. Pro­fi­lo­val se jako pří­z­ni­vec popu­lárů (jeho teta byla Mari­o­vou ženou), ale v rámci osob­ního pro­spě­chu nevá­hal pod­po­ro­vat Pompeia i Crassa, kteří se pokou­šeli zís­kat Cae­sara pro sebe. V 60. letech se stal nej­vyš­ším pon­ti­fi­kem, měst­ským pra­e­to­rem v Římě a pak ode­šel do Hispá­nie, kde značně zbo­hatl, roku 59 se stal konzulem, pro­sa­zo­val Pompe­i­ovy návrhy (půdu vyslou­žil­cům, o jed­nání v senátě má být podá­vána veřejná zpráva). Roku 58 se stal správ­cem Galie, v roce 50 před Kris­tem po porážce Ver­cin­ge­to­rixe defi­ni­tivně dobyl celou Galii (pře­de­vším díky její roz­tříš­tě­nosti), Galie se stala dal­ším zdro­jem pří­jmů pro Řím (viz Zápisky o válce gal­ské). Roku 56 mu byla pro­dlou­žena funkce správce Galie, musel čelit úto­kům Ger­mánů, kteří síd­lili za Rýnem, pod­ni­kal i výpady za Rýn (výstražná tažení), vylo­dil se v Bri­tá­nii (zís­kal peníze – výkupné). Postupně rostla moc Crassa, který byl správ­cem Sýrie, slávu měl hlavně jako voje­vůdce. Při tažení na východ proti Parthům však zemřel roku 53 v bitvě u Karrh.

Postupně však narůs­taly spory mezi Cae­sa­rem a Pompe­iem. Pompe­ius měl pod­poru senátu, sna­žil se ome­zit moc Cae­sara. Za Cae­sa­rova gal­ského tažení Pompe­ius, zne­po­ko­jený fak­tic­kým roz­pa­dem tri­um­vi­rátu a růs­tem Cae­sa­rova vlivu, nashro­máž­dil ve svých rukou vel­kou moc, hlavně během krize v roce 54.  Cae­sar však po porážce povstání v Galii roku 50 roz­ká­zal návrat armády do Říma. Pano­valy obavy, že se pokusí zmoc­nit vlády a Pompe­ius byl vyslán, aby jej zasta­vil. Smírné řešení sporu, o které se Cae­sar pokou­šel, selhalo. Roku 49 před Kris­tem Cae­sar pro­nesl v čele voj­ska svůj známý výrok: „Alea iacta est!“ – „Kostky jsou vrženy!“ V čele voj­ska pře­kro­čil Rubi­con (hra­niční řeku na severu Itá­lie). Cae­sar ovládl Řím a Pompe­ius uprchl. Podle Cae­sa­rova výroku: „Ten, kdo je neroz­hodný, je pova­žo­ván za spo­jence,“  vyplý­valo, že nikoho netrestal (=> moudrá poli­tika, pod­pora lidu). Roku 49 před Kris­tem Cae­sar pora­zil Pompe­i­ovo voj­sko v Hispá­nii, Pompe­ius však pokra­čo­val do Řecka. Roku 48 před Kris­tem Cae­sar zví­tě­zil v bitvě u Far­salu v Thesá­lii, Pompe­ius chtěl uprch­nout do Egypta, ale byl zabit na lodi a jeho hlava byla věno­vána Caesarovi.

Cae­sar zasáhl v Egyptě do sporu mezi Kle­o­pa­trou a Pto­le­maiem XIII., při­čemž sho­řela Ale­xan­drij­ská knihovna. S Kle­o­pa­trou měl syna. Zásáhl také do pro­blémů v Malé Asii proti synovi Mithri­data. Sna­žil se vyu­žít pro­blémy Říma ve svůj pro­spěch. Roku 47 Cae­sar zví­tě­zil v bitvě u Zély nad pont­ským krá­lem Far­na­kem. Tehdy ozná­mil své vítěz­ství v senátu pros­tým „Veni, vidi, vici“ – „Při­šel jsem, viděl jsem, zví­tě­zil jsem“. V severní Africe byli pora­ženi roku 46 Pompe­i­ovi stou­penci, poslední pompe­i­ovci byli pora­ženi roku 45 u Mundy v Hispánii.

Roku 45 před Kris­tem skon­čily občan­ské války a Cae­sar se stal jedi­ným vlád­cem Říma. Repub­lika byla sice zacho­vána, ale Cae­sar držel ve svých rukou mnoho úřadů (kon­zul, tri­bun lidu, dik­tá­tor na neo­me­ze­nou dobu, nej­vyšší kněz – pon­ti­fex maxi­mus). Tím ale poru­šil ústavu, a tak si musel svoje úřady nechat potvr­dit sená­tem, a dostal titul nej­vyšší veli­tel voj­ska = imperátor.

05_mapa_rimrise

Cae­sar ale také usku­teč­nil mnohé reformy. Udě­luje půdu vete­rá­nům v pro­vin­ci­ích, roz­ši­řuje řím­ské občan­ství i do pro­vin­cií, staví sil­nice v Itá­lii, nechává obno­vit Kar­tágo a Korint a zavádí „juli­án­ský kalen­dář“, který platí až do 16. sto­letí n. l. (v pra­voslavné církvi platí dodnes). Tím ale vyvo­lá­val obavy a nespo­ko­je­nost u někte­rých repub­li­kánů, pro­tože se šířila myš­lenka, že se chce stát krá­lem (ve sku­teč­nosti se chtěl stát krá­lem jen pro východní území). Vzniklo spik­nutí proti Cae­sa­rovi, jehož účast­níci 15. 3. 44 před Kris­tem před zase­dá­ním senátu Cae­sara zavraž­dili. V čele povstání byl Cas­sius a Cae­sa­rův ado­p­tivní syn Brut­tus. Repub­lika však zachrá­něna nebyla. Nastal boj mezi spik­lenci a odpůrci, v čele spik­lenců byl Cae­sa­rův spo­lu­kon­sul. Mar­cus Anto­nius, Cae­sa­rův ado­p­tivní syn, který za jeho vlády zazna­me­nal velký mocen­ský vze­stup, při pohřbu pro­nesl pro­jev na obranu Cae­sara. Cae­sa­ro­vým vra­hům byla zaru­čena sená­tem bez­trest­nost a ti ovládli východ říše . Anto­nius, který byl v pod­statě Cae­sa­ro­vým dědi­cem, se sna­žil o smíř­li­vou poli­tiku vůči senátu, ten se ale proti němu posta­vil (Cicero psal fili­piky proti Anto­ni­ovi). Po porážce u Mutiny, kte­rou Anto­nius utr­pěl, se situce ale změ­nila. Octa­vi­a­nus, Cae­sa­rův ado­p­tivní syn a další dědic, nejdříve proti Anto­ni­ovi bojo­val, ovšem sená­tem byl pře­hlí­žen, a proto se s Anto­niem a Mar­kem Aemi­liem Lepi­dem spo­jili proti senátu.

V roce 43 vznikl tzv. druhý tri­um­vi­rát, který už byl legální. Vznikl mimo­řádný zákon, který jim dával mimo­řádné pra­vo­moci (na 5 let), aby uči­nili pořá­dek. Poz­ději byla tato doba pro­dlou­žena. Zavedli pro­skripce (proti sená­to­rům), posti­že­ným zaba­vili maje­tek a popra­vili je. Obětí se stal i sená­tor Cicero. Cae­sa­rovi vrazi uprchli na východ, ale byli pro­ná­sle­do­váni a v roce 42 před Kris­tem pora­ženi v bitvě u Filipp. Cas­sius a Bru­tus spáchali sebe­vraždu. Mezi tri­um­viry, pře­de­vším pak mezi Octa­vi­a­nem a Anto­niem a jejich pří­vr­ženci, pano­valo sou­stavné nepřá­tel­ství, které se ne vždy dařilo tlu­mit. Octa­vi­a­novi po boku stál skvělý voje­vůdce, Mar­kus Vipsa­nius Agrippa, a také lite­rát Mae­ce­na­tus. Roku 40 došlo ke schůzce v Brun­di­siu, kde se upra­vily sféry vlivu. Anto­nius měl spra­vo­vat východní části pro­vin­cií (tam se sblí­žil s Kle­o­pa­trou), Octa­vi­a­nus si upev­nil pozice v Itá­lii a západní části Impé­ria. Zkon­fis­ko­va­nou půdu udě­lil svým věr­ným. Lepi­dus dostal do správy Afriku, chtěl však zís­kat ještě Sicí­lii, a tak byl Octa­vi­a­nem zba­ven moci a zastá­val pouze funkci pon­ti­fika maxima. Roku 36 se poda­řilo defi­ni­tivně zni­čit Sexta Pompeia, syna prv­ního tri­um­vira, který posky­to­val útu­lek všem odpůr­cům sou­čas­ného režimu a měl v pod­statě v rukou moře a ost­rovy kolem Itá­lie, což bylo značně nebez­pečné. Pompe­ius mohl napří­klad ovlád­nout záso­bo­vací trasy atd. Spo­leč­ným úsi­lím tri­um­virů Octa­vi­ana a Anto­nia byl ale poražen.

Anto­ni­ova poli­tika na východě v Římě vzbu­dila sil­nou nevoli. V této době se díky Anto­ni­ově nečin­nosti v Egyptě, kde dlel po boku Kle­o­pa­try, poda­řilo Parthům vpad­nout na řím­ské území a část jej přímo odtrh­nout. Až v letech 39 a 38 se Anto­ni­ovi poda­řilo území opět dobýt. Anto­nius začal vystu­po­vat jako ori­en­tální vládce, ože­nil se s Kle­o­pa­trou (roku 36), Egyptu daro­val území, která pat­řila Římu, což způ­so­bilo roz­tržku mezi Octa­vi­a­nem a Anto­niem, a ta vedla až tak daleko, že Octa­vi­a­nus vyhlá­sil Egyptu válku. V roce 31 před Kris­tem svedli námořní bitvu u Actia (Octa­vi­a­nově straně velel Agrippa), kde Anto­nius a Kle­o­pa­tra pro­hráli, utekli do Egypta a tam spáchali sebe­vraždu. Rok nato byl Egypt při­po­jen k Římu a Octa­vi­a­nus se tak stal pánem celé řím­ské říše, což zna­me­nalo defi­ni­tivní konec republiky.

Římská kultura za republiky

Architektura

Archi­tek­tura nebyla původní ani samo­statná, ale nava­zo­vala na kul­tury ostat­ních národů, uplat­ňo­valo se zde poře­ka­dlo „Inter arma silent musae“ – „Ve válce mlčí múzy“. Řím­skou archi­tek­turu ovliv­nili Etrus­kové (ve sta­vi­tel­ství – klenba a oblouk, pálené cihly, malba – nej­starší velká stoka – Clo­aca maxima) a Řekové (sloup a oblouk – to způ­so­bilo, že řím­ské stavby mohly být masív­nější, těžší). Od Etrusků Římané zdo­ko­na­lo­vali i svoje země­děl­ské náčiní. Město Řím bylo na cen­t­rum velké říše až zou­fale archi­tek­to­nicky neza­jí­mavé a nevý­razné, až během posled­ních zhruba 100 let před začát­kem našeho leto­počtu se situ­ace začala pozvolna měnit. V 1. sto­letí před Kris­tem vznikly ve měste 2 nové kamenné mosty, Fab­ri­ciův a Ces­tiův. Roku 121 vznikl první vítězný oblouk. Roku 55 zalo­žil Pompe­ius na Mar­tově poli 1. stálé diva­dlo. Významné sta­vební počiny jsou spo­jeny s Cae­sa­rem. K jeho nej­vý­znam­něj­ším stav­bám patří Cae­sa­rovo forum. Vli­vem ros­tou­cího bohat­ství říše se začala tvář Říma měnit z nevý­raz­ného měs­tečka na vel­ko­město. Kla­sic­kou stav­bou byl obytný dům s atriem. Stěny sta­veb bývaly pokryty omít­kou či štu­kem, pří­padně i mozai­kami, stropy byly buď plo­ché, nebo kle­nuté. Pod­lahy byly dláž­děny cihlami, někdy kame­ním. Sta­vělo se z kamenů, ale i pále­ných cihel růz­ných tvarů. Stře­chy kryly hli­něné tašky (u bohat­ších domů, u chu­diny to nemu­selo pla­tit). Ulice ve měs­tech bývaly užší, dláž­děné jen tam, kde byla větší zátěž (doprava).

Literatura

Lite­rární díla Římané pře­bí­rali nej­čas­těji z Řecka, zakla­da­te­lem lite­rár­ního umění byl Livius Andro­nicus (byl to řecký otrok – pro­puš­tě­nec, uči­tel, bás­ník, dra­ma­tik, pře­lo­žil do latiny Odys­seiu). Mezi další pat­řili Plau­tus (to byl dra­ma­tik, napsal asi 21 her, nej­více kome­die, např. Chlu­bivý voják, Pseu­do­lus nebo Amfi­t­rion), Teren­tius (byl to pro­puš­tě­nec, psal kome­die) a Lucre­tius Carus. To byl filo­sof a bás­ník, napsal filo­so­fické dílo O pří­rodě – De rerum Natura – byl to mate­ri­a­lista (ato­mis­mus), pří­vr­že­nec epi­ku­re­ismu (člo­věk se má vyhý­bat bolesti tělesné i duševní, cílem je slast, člo­věk se musí zba­vit stra­chu ze smrti). His­to­rické tvorbě se věno­valo více autorů, jme­nujme ale­spoň něko­lik nej­dů­le­ži­těj­ších. Gna­eus Naevius stvo­řil první his­to­rický epos, Bellum Punicum. Quin­tus Ennius při­spěl svými Anna­les, his­to­rií Říma od Aenea po auto­rovu dobu. Fabius Pic­tor polo­žil svými Řím­skými ději­nami základ řím­ské anna­lis­tiky. Ome­zeně při­spěl i Mar­cus Por­cius Cato (starší) se svými Počátky (Ori­ge­nes). Cato pat­řil ke kon­zer­va­tiv­ním odpůr­cům helé­ni­zace řím­ského světa, v níž spat­řo­val pří­činu mrav­ního úpadku. Gaius Sallus­tius Crispus napsal kratší, ale důle­žité spisy Cati­li­nae coniu­ratio a Bellum Jugurthi­num, a dílo His­to­riae (zachy­cuje dobu mezi lety 78 − 67 před Kris­tem). Patří sem i díla G. I. Cae­sara, ačko­liv nebyla psána pri­márně jako his­to­rická, ale spíše memoáry pro ospra­ve­dl­nění jeho činů před veřej­ností – Com­men­ta­rii de bello Gal­lico a Com­men­ta­rii de bello civili.

Doporučená literatura

  • Burian, J.: Řím. Světla a stíny antic­kého vel­ko­města. Nakla­da­tel­ství Svo­boda, Praha 1970.
  • Burian, J. – Oliva, P.: Civi­li­zace sta­ro­vě­kého Stře­do­moří. Nakla­da­tel­ství Svo­boda, Praha 1984.
  • Christ, K.: Krize a zánik řím­ské repub­liky. Nakla­da­tel­ství Vyše­hrad, Praha 2010.
  • Grant, M.: Dějiny antic­kého Říma. BB Art, Praha 2006.
  • Löwe, G. – Stoll, H. A.: ABC Antiky. Ivo Železný, Praha 2005.
  • Slov­ník antické kul­tury. Nakla­da­tel­ství Svo­boda, Praha 1974.
  • Zama­rov­ský, V.: Dějiny psané Římem. 4. vydání. Nakla­da­tel­ství Per­fekt, Bra­ti­slava 2005.
© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht