Československo v letech 1946 – 1948 – poslední léta demokracie

Po Košickém vládním programu a divokému odsunu Němců se v Československu konaly na konci května 1946 poslední svobodné demokratické volby na dobu více než čtyřiceti let. Mělo z nich vzejít Ústavodárné národní shromáždění, tedy orgán, který měl za úkol především vypracovat novou ústavu Československa jakožto demokratické republiky.

Po válce a hlavně těsně poválečném vývoji se do čela zájmu dostala komunistická strana, která se chtěla orientovat na východ. V roce 1946 měla již přes jeden milion členů a její předstedou se stal Klement Gottwald. Nejmocnější strana neměla v tomto období důvod demokratický průběh voleb neústavně narušovat. Komunisté na ně byli velmi dobře připraveni, neboť významnou roli hrála obecná popularita Sovětského svazu a jeho Rudé armády osvoboditelky. Komunisté tak chápali volby jako klíčové, v nichž získají přesvědčivou většinu a použijí je pro svůj záměr vytvoření monopolu moci. Velice rafinovaně využili mocenských pozic, které jim byly poskytnuty ve vládě Národní fronty, a proto již před volbami ovládli důležité resorty –  ministerstvo vnitra, informací i armádu.

Stranou číslo dvě se pro tyto volby stali národní socialisté (NS) v čele s dr. Petrem Zenklem. Členská základna národně socialistické strany byla oproti komunistům zhruba poloviční a tvořili jí převážně příslušníci středních vrstev. NS tím, že se hlásila k odkazu T. G. Masaryka a E. Beneše, předpokládala, že získá hlasy i voličů stran, které nebyly po válce obnoveny.

Další stranu tvořili lidovci v čele s dr. Janem Šrámkem (ca. 400 tisíc členů) a sociální demokraté v čele se Zdeňkem Fierlingerem (ca. 350 tisíc členů). Největší další stranou na Slovensku byla Demokratická strana na Slovensku v čele s předsedou Jozefem Letrichem.

Volby nakonec skončily podle představ komunistů – ti získali přesvědčivou většinu a v tom důsledku vyhlásili také svůj další krok: získat většinu národa. Vládu sestavil nový premiér Klement Gottwald (KSČ). Jejím místopředsedou byl dr. Petr Zenkl (CSNS). Ministrem vnitra byl Václav Nosek (KSČ), ministr zahraničí Jan Masaryk (nestraník), ministr financí Jaromír Dolanský (KSČ), ministr národní obrany Ludvík Svoboda (nestraník), ministr spravedlnosti Prokop Drtina (CSNS), ministr průmyslu Bohumil Laušman (SP), ministr zemědělství Julius Ďuriš (KSS), ministr školství a osvěty Jaroslav Stránský (CSNS) aj.

Odlišný výsledek voleb v Česku (KSČ 40%, CSNS 24%, CSL 20%, CSD 16%) a na Slovensku (Demokraté 62%, KSS 30%, SSL 4%, SP 3%) vedl k postupnému cílenému omezování vlivu Demokratické strany na Slovensku.

Napětí, které bylo způsobeno vyostřenými střety mezi komunistickými a protikomunistickými poslanci, se ještě zhoršilo následujícího roku, kdy nejen Československo zasáhlo katastrofální sucho roku 1947. Musely být sníženy příděly potravin, a ani dodávka obilí ze Sovětského svazu nepomohla tak, jak hlásali komunisté. Navíc značné zatížení byrokracií spolu se znárodněnými podniky, rozkrývaly neefektivitu a nekonkurenceschopnost výrobků na zahraničních trzích. Produktivita tak klesla hluboko pod předválečnou úroveň.

Další ranou poválečné ekonomice Československa bylo odmítnutí Marshallova plánu. Plán amerického ministra zahraničí generála George Marshalla obsahoval nabídku pomoci Spojených států všem evropským zemím usilujícím o obnovu svého válkou zničeného hospodářství v březnu 1947. Marshall zjistil, že Moskvě jde spíše o opak – zhoršit již tak nedobrou situaci v zásobování potravinami tak, aby měli komunisté snadnější cestu k moci. Plán pomoci poválečné Evropě byl představen v Harvardu 5.června 1947. Většina západní Evropy (včetně Československa) o tento plán projevila velký zájem.

Jan Masaryk (1886-1948) podle svých slov jel do Moskvy ještě jako čs. ministr zahraničí, ale vracel se už jako Stalinův pacholek

Jan Masaryk (1886-1948)
podle svých slov jel do Moskvy ještě jako čs. ministr zahraničí, ale vracel se už jako Stalinův pacholek

7. července Československá vláda jednomyslně přijala pozvání k účasti na pařížské přípravné konferenci k přijetí Marshallova plánu. O dva dny později však odjela vládní delegace s Klementem Gottwaldem, Janem Masarykem a dalšími do Moskvy. Tam je přijal přímo Stalin, který vydal ultimatum: pokud Československo svůj souhlas neodvolá do 10. července do 16:00, bude to mít vážné důsledky pro vztahy mezi oběma zeměmi. Československá vláda se sešla 10. července hned ráno. Prezident Beneš nebyl schopen zasáhnout, neboť shodou okolností v noci na 10. července utrpěl záchvat mrtvice a byl v bezvědomí. I přesto vyhlásil Vladimír Clementis (KSČ), tajemník ministerstva zahraničí, na jednání vlády, že Beneš souhlasí s odvoláním rozhodnutí ze 7. července. Rovněž protesty nepřítomného ministra průmyslu a ministra výživy nebyly na jednání vlády oznámeny. Po dlouhém jednání vláda nakonec večer zrušila souhlas k přijetí pozvání do Paříže ze 7. července a Marshallův plán tím odmítla.

Jan Masaryk po návratu z Moskvy pronesl: „Do Moskvy jsem jel jako Československý ministr a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek.“ Odmítnutím Marshallova plánu přijalo Československo diktát z Moskvy a de facto se již tím zařadilo mezi sovětské satelity. Je nutné zdůraznit, že Sovětský svaz na takovéto chování neměl žádné právní nároky, ve smlouvě z roku 1943 se dokonce zavazoval nezasahovat do vnitřních věcí Československa.

Během následujících pěti let bylo v rámci Marshallova plánu rozděleno 13 miliard amerických dolarů (srovnatelné s dnešními 130 miliardami dolarů), a to většinou (80%) ve formě daru nebo (20%) ve formě půjček na nákup povětšinou amerického zboží. Země, které Marshallův plán přijaly, se staly nejvyspělejšími zeměmi v Evropě. Sovětský svaz na Marshallův plán reagoval vytvořením kominformy a o dva roky později založením Rady vzájemné hospodářské pomoci, ve skutečnosti spíše nástroje k prosazení hospodářských zájmů Sovětského svazu.

Postupem času střety mezi komunisty a antikomunisty vyústily v dlouhodobý zápas o zachování demokracie. Komunisté odmítali ochotu k jakýmkoli kompromisům a zvolili cestu masových protestů a demonstrací spojených mnohdy se záměrně vykonstruovanými aférami (např. zmanipulovaná výpověď K. H. Franka). Další úspěšnou akcí vyvolanou KSČ byla milionářská dávka, která strhla mnoho lidí v představě, že takto lze do státní kasy přidat velké množství prostředků.

Jelikož vláda vzešlá z voleb 1946 byla pouze na dva roky, jediné, k čemu se všechny strany ubíraly, byly další volby. Ty byly naplánovány na jaro 1948. V dalších sporech o zákonech a reformách, které byly vedeny, komunisté používali narychlo svolávané akce zvané jako „mobilizace mas“, určené ke střetům „sil reakce“ – sjezdy odborů, rolnických komisí a podobně. Jakákoliv akce vlády, se kterou komunisté nesouhlasili, byla tímto způsobem blokována nebo alespoň zpochybňována. Následné volby v roce 1948 již byly plně v moci Komunistické strany.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht