Československo v letech 1946 – 1948 – poslední léta demokracie

Po Košic­kém vlád­ním pro­gramu a divo­kému odsunu Němců se v Čes­ko­slo­ven­sku konaly na konci května 1946 poslední svo­bodné demo­kra­tické volby na dobu více než čty­ři­ceti let. Mělo z nich vze­jít Ústa­vo­dárné národní shro­máž­dění, tedy orgán, který měl za úkol pře­de­vším vypra­co­vat novou ústavu Čes­ko­slo­ven­ska jakožto demo­kra­tické republiky.

Po válce a hlavně těsně pová­leč­ném vývoji se do čela zájmu dostala komu­nis­tická strana, která se chtěla ori­en­to­vat na východ. V roce 1946 měla již přes jeden milion členů a její před­ste­dou se stal Kle­ment Got­twald. Nej­moc­nější strana neměla v tomto období důvod demo­kra­tický prů­běh voleb neú­stavně naru­šo­vat. Komu­nisté na ně byli velmi dobře při­pra­veni, neboť význam­nou roli hrála obecná popu­la­rita Sovět­ského svazu a jeho Rudé armády osvo­bo­di­telky. Komu­nisté tak chá­pali volby jako klí­čové, v nichž zís­kají pře­svěd­či­vou vět­šinu a pou­žijí je pro svůj záměr vytvo­ření mono­polu moci. Velice rafi­no­vaně vyu­žili mocen­ských pozic, které jim byly poskyt­nuty ve vládě Národní fronty, a proto již před vol­bami ovládli důle­žité resorty –  minis­ter­stvo vni­tra, infor­mací i armádu.

Stra­nou číslo dvě se pro tyto volby stali národní soci­a­listé (NS) v čele s dr. Petrem Zen­klem. Člen­ská základna národně soci­a­lis­tické strany byla oproti komu­nis­tům zhruba polo­viční a tvo­řili jí pře­vážně pří­sluš­níci střed­ních vrs­tev. NS tím, že se hlá­sila k odkazu T. G. Masa­ryka a E. Beneše, před­po­klá­dala, že získá hlasy i voličů stran, které nebyly po válce obnoveny.

Další stranu tvo­řili lidovci v čele s dr. Janem Šrám­kem (ca. 400 tisíc členů) a soci­ální demo­kraté v čele se Zdeň­kem Fier­lin­ge­rem (ca. 350 tisíc členů). Nej­větší další stra­nou na Slo­ven­sku byla Demo­kra­tická strana na Slo­ven­sku v čele s před­se­dou Joze­fem Letrichem.

Volby nako­nec skon­čily podle před­stav komu­nistů – ti zís­kali pře­svěd­či­vou vět­šinu a v tom důsledku vyhlá­sili také svůj další krok: zís­kat vět­šinu národa. Vládu sesta­vil nový pre­miér Kle­ment Got­twald (KSČ). Jejím mís­to­před­se­dou byl dr. Petr Zenkl (CSNS). Minis­trem vni­tra byl Vác­lav Nosek (KSČ), ministr zahra­ničí Jan Masa­ryk (nestra­ník), ministr financí Jaro­mír Dolan­ský (KSČ), ministr národní obrany Lud­vík Svo­boda (nestra­ník), ministr spra­ve­dl­nosti Pro­kop Drtina (CSNS), ministr prů­myslu Bohu­mil Lauš­man (SP), ministr země­děl­ství Julius Ďuriš (KSS), ministr škol­ství a osvěty Jaro­slav Strán­ský (CSNS) aj.

Odlišný výsle­dek voleb v Česku (KSČ 40%, CSNS 24%, CSL 20%, CSD 16%) a na Slo­ven­sku (Demo­kraté 62%, KSS 30%, SSL 4%, SP 3%) vedl k postup­nému cíle­nému ome­zo­vání vlivu Demo­kra­tické strany na Slovensku.

Napětí, které bylo způ­so­beno vyostře­nými střety mezi komu­nis­tic­kými a pro­ti­ko­mu­nis­tic­kými poslanci, se ještě zhor­šilo násle­du­jí­cího roku, kdy nejen Čes­ko­slo­ven­sko zasáhlo kata­stro­fální sucho roku 1947. Musely být sní­ženy pří­děly potra­vin, a ani dodávka obilí ze Sovět­ského svazu nepo­mohla tak, jak hlá­sali komu­nisté. Navíc značné zatí­žení byro­kra­cií spolu se zná­rod­ně­nými pod­niky, roz­krý­valy nee­fek­ti­vitu a nekon­ku­ren­ce­schop­nost výrobků na zahra­nič­ních trzích. Pro­duk­ti­vita tak klesla hlu­boko pod před­vá­leč­nou úroveň.

Další ranou pová­lečné eko­no­mice Čes­ko­slo­ven­ska bylo odmít­nutí Mar­shallova plánu. Plán ame­ric­kého minis­tra zahra­ničí gene­rála George Mar­shalla obsa­ho­val nabídku pomoci Spo­je­ných států všem evrop­ským zemím usi­lu­jí­cím o obnovu svého vál­kou zni­če­ného hos­po­dář­ství v březnu 1947. Mar­shall zjis­til, že Moskvě jde spíše o opak – zhor­šit již tak nedobrou situ­aci v záso­bo­vání potra­vi­nami tak, aby měli komu­nisté snad­nější cestu k moci. Plán pomoci pová­lečné Evropě byl před­sta­ven v Harvardu 5.června 1947. Vět­šina západní Evropy (včetně Čes­ko­slo­ven­ska) o tento plán pro­je­vila velký zájem.

Jan Masaryk (1886-1948) podle svých slov jel do Moskvy ještě jako čs. ministr zahraničí, ale vracel se už jako Stalinův pacholek

Jan Masa­ryk (1886–1948)
podle svých slov jel do Moskvy ještě jako čs. ministr zahra­ničí, ale vra­cel se už jako Sta­li­nův pacholek

7. čer­vence Čes­ko­slo­ven­ská vláda jed­no­my­slně při­jala pozvání k účasti na paříž­ské pří­pravné kon­fe­renci k při­jetí Mar­shallova plánu. O dva dny poz­ději však odjela vládní dele­gace s Kle­men­tem Got­twal­dem, Janem Masa­ry­kem a dal­šími do Moskvy. Tam je při­jal přímo Sta­lin, který vydal ulti­ma­tum: pokud Čes­ko­slo­ven­sko svůj sou­hlas neod­volá do 10. čer­vence do 16:00, bude to mít vážné důsledky pro vztahy mezi oběma zeměmi. Čes­ko­slo­ven­ská vláda se sešla 10. čer­vence hned ráno. Pre­zi­dent Beneš nebyl scho­pen zasáh­nout, neboť sho­dou okol­ností v noci na 10. čer­vence utr­pěl záchvat mrt­vice a byl v bez­vě­domí. I přesto vyhlá­sil Vla­di­mír Cle­men­tis (KSČ), tajem­ník minis­ter­stva zahra­ničí, na jed­nání vlády, že Beneš sou­hlasí s odvo­lá­ním roz­hod­nutí ze 7. čer­vence. Rov­něž pro­testy nepří­tom­ného minis­tra prů­myslu a minis­tra výživy nebyly na jed­nání vlády ozná­meny. Po dlou­hém jed­nání vláda nako­nec večer zru­šila sou­hlas k při­jetí pozvání do Paříže ze 7. čer­vence a Mar­shal­lův plán tím odmítla.

Jan Masa­ryk po návratu z Moskvy pro­nesl: „Do Moskvy jsem jel jako Čes­ko­slo­ven­ský ministr a vrá­til jsem se jako Sta­li­nův pacho­lek.“ Odmít­nu­tím Mar­shallova plánu při­jalo Čes­ko­slo­ven­sko dik­tát z Moskvy a de facto se již tím zařa­dilo mezi sovět­ské sate­lity. Je nutné zdů­raz­nit, že Sovět­ský svaz na tako­véto cho­vání neměl žádné právní nároky, ve smlouvě z roku 1943 se dokonce zava­zo­val neza­sa­ho­vat do vnitř­ních věcí Československa.

Během násle­du­jí­cích pěti let bylo v rámci Mar­shallova plánu roz­dě­leno 13 mili­ard ame­ric­kých dolarů (srov­na­telné s dneš­ními 130 mili­ar­dami dolarů), a to vět­ši­nou (80%) ve formě daru nebo (20%) ve formě půj­ček na nákup povět­ši­nou ame­ric­kého zboží. Země, které Mar­shal­lův plán při­jaly, se staly nej­vy­spě­lej­šími zeměmi v Evropě. Sovět­ský svaz na Mar­shal­lův plán rea­go­val vytvo­ře­ním komin­formy a o dva roky poz­ději zalo­že­ním Rady vzá­jemné hos­po­dář­ské pomoci, ve sku­teč­nosti spíše nástroje k pro­sa­zení hos­po­dář­ských zájmů Sovět­ského svazu.

Postu­pem času střety mezi komu­nisty a anti­ko­mu­nisty vyús­tily v dlou­ho­dobý zápas o zacho­vání demo­kra­cie. Komu­nisté odmí­tali ochotu k jakým­koli kom­pro­mi­sům a zvo­lili cestu maso­vých pro­testů a demon­strací spo­je­ných mnohdy se záměrně vykon­stru­o­va­nými afé­rami (např. zma­ni­pu­lo­vaná výpo­věď K. H. Franka). Další úspěš­nou akcí vyvo­la­nou KSČ byla mili­o­nář­ská dávka, která strhla mnoho lidí v před­stavě, že takto lze do státní kasy při­dat velké množ­ství prostředků.

Jeli­kož vláda vze­šlá z voleb 1946 byla pouze na dva roky, jediné, k čemu se všechny strany ubí­raly, byly další volby. Ty byly naplá­no­vány na jaro 1948. V dal­ších spo­rech o záko­nech a refor­mách, které byly vedeny, komu­nisté pou­ží­vali narychlo svo­lá­vané akce zvané jako „mobi­li­zace mas“, určené ke stře­tům „sil reakce“ – sjezdy odborů, rol­nic­kých komisí a podobně. Jaká­ko­liv akce vlády, se kte­rou komu­nisté nesou­hla­sili, byla tímto způ­so­bem blo­ko­vána nebo ale­spoň zpo­chyb­ňo­vána. Následné volby v roce 1948 již byly plně v moci Komu­nis­tické strany.

© 1997 - 2024, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht