Čína

V Číně proběhla neolitická revoluce ve 3. tisíciletí před Kristem. Nejstarší civilizace sídlily u břehů řek Chuang – che (Žlutá řeka) a Jang – c’ – ťiang.

Čínská filozofie se dělí na dva hlavní proudy: Konfucianismus a Taoismus. Zakladatelem konfucianismu byl Konfucius (letopisy Jaro, Podzim). Hlavní myšlenky: doporučení, aby vládlo více lidí a právo lidu svrhnout špatného vládce. Díky Konfuciovým žákům je známo dodnes. Zakladatelem taoismu byl Lao – c’ (kniha Tao – te – ťing). Ten pokládal důraz na přirozenost a nezasahování, pohyb světa podle něj určují dva principy: 1) princip mužství, světla, pevnosti, a 2) princip ženství, tmy, měkkosti, … Tato dualita přešla i do Evropy, taoismus se stal základem legalistické ideologie, která v lidu spatřovala nástroj pro splnění zájmu silného státu.

Dějiny starověké Číny

Ačkoliv nejstarší archeologické doklady lidského osídlení na území Číny jsou asi 500 tisíc let staré, legendární počátek čínských dějin řadíme do 21.-20. století před Kristem. První známou, avšak polomýtickou vladnoucí dynastií byla Sia (2100 – 1600 před Kristem). Přesnější zprávy však máme asi až o 300 let později, kdy vládla dynastie Šang. Charakteristickými znaky této dynastie byla despocie, stavba paláců a otrokářství.

Vláda dynastie Šang začíná v osmnáctém století před Kristem a trvá až do jedenáctého století. Jelikož prameny z pozdějších let se o této dynastii zmiňují jako o dynastii Jin, označujeme ji souhrnně Šang-Jin. Hlavní činností obyvatel bylo tehdy zemdělství, hlavně pěstování proso a pšenice. Již z této doby pocházejí zprávy o pěstování bource morušového. V zemědělství byla používána tažná zvířata; z archeologických nálezů na kostech víme, že již v tomto období Číňané používali obrázkového písma. Koncem 11. století před Kristem byla Jin svržena dynastií Čou.

Za vlády dynastie Čou došlo ke sjednocení severní Číny a do tohoto období klademe vznik čínského feudálního zřízení. Ačkoliv o dva tisíce let dříve, toto zřízení je v mnohém analogické k podobným zřízením v Evropě. Čínské území bylo rozděleno na feudální léna, která panovník propůjčoval šlechticům. Ti pak území jim svěřená spravovali. Všichni museli odvádět z pozemků daně a měli též povinnost účasti na společné obraně. Ačkoliv i tehdy žilo v Číně velké množství lidí, nevyskytovala se na Čínském území větší města. Správní střediska měla čtvercový půdorys, byla obehnána hradbami a vprostřed města stál gong, s jehož pomocí byl oznamován čas. I v těchto střediscích však většinou nežilo více než dvacet tisíc obyvatel.

V osmém století před Kristem nastal úpadek moci dynastie Čou, říše se postupně rozdrobila na velké množství větších i malých států, mezi nimiž probíhaly neustálé boje. Dokázaly se sjednotit a spolupracovat pouze v případě napadení zvenčí. V pátém století před Kristem měly rozhodující postavení tři větší státy: na východě to byl stát Čchi, na západě Čchin a na jihu Čchu. Období Válčících států, jak se nazývá období válčení států Čchi, Čchin a Čchu, končí asi po 250 (221) letech ve třetím století před Kristem.

Za krátké vlády dynastie Čchin byla Čína poprvé politicky sjednocena, měla silnou jednotnou armádu. Neomezený vládce Jing Čeng, který se nechal titulovat jako „první císař Čchinů“, totiž Čchin Š’chuang-ti, měl vynikající vladařské schopnosti, které právě vyústily ve spojení severní a jižní Číny. Došlo k reformě ve státní správě (šlechta byla nahrazena úředníky bez požadavků urozenosti či peněz), došlo ke sjednocení měr a vah, byla zavedena jednotná měna, budována komunikace. Unifikace byla dotažena až do takové míry, že byl zaveden např. i jednotný rozchod kol na vozech.

Mezi roky 215 a 210 před Kristem byla zahájena stavba Velké čínské zdi, na které pracovalo přes dva miliony lidí, aby se tak ochránili před nájezdy kočovných kmenů ze severu. Délka zdi činí téměř 6 tisíc kilometrů, tedy více než šířka celé Evropy, výška zdi se pohybuje od šesti do deseti metrů. V době nedávné byly však nalezeny další dosud neznámé části Zdi, a tak se její délka roztáhla na víc jak 8850 kilometrů.  Šířka zdi byla stanovena tak, aby zde mohlo jet souběžně 5 až 6 jezdců. Uvnitř zdi se nacházejí spojovací chodby a skladovací prostory pro zbraně a zásoby posádky zdi.
O císaři Čchin Š’chuang-tiovi se dá se jistě říci, že byl největším čínským císařem. Avšak jeho megalomanské stavební projekty si žádaly stejně velké množství prostředků, které získával zvyšováním daní, což samozřejmě vedlo k nespokojenosti. Po jeho smrti tedy vypuklo povstání, a krátce nato byla vláda dynastie Čchin svržena revolucí Liou Panga (roku 207 před Kristem). Do čela politické opozice se staví rodina Chan, která také získává vládnoucí postavení.

Nové stability nabyla Čína za vlády dynastie Chan (206 před Kristem – 3. století n.l.). V tomto období dochází ke konfliktům úřední státní správy a aristokracie, která se snaží obnovit svá práva. Společně s vítězstvím nad Huny a obsazením dalšího území došlo k otevření cesty do Evropy, které se později říkalo „hedvábná cesta“. V prvním a druhém století našeho letopočtu se z Indie do Číny dostal Buddhismus. Šířili jej bonzové, to byli kněží, kteří se buď věnovali rozjímání nebo aktivní činnosti. V této době dochází k rozvoji hospodářství , kultury i vědy (vynález papíru, inkoustu). Současně se šířením buddhismu došlo též k prvnímu vpádu severních kočovných kmenů. Dochází k rozdrobení země na mnoho státních útvarů pod vládou cizích kmenů, bylo vystřídáno mnoho dynastií.

Ve čtvrtém století došlo k novém sjednocení pod vládou dynastie Tin. Dynastie Tin byla vybrána z toho důvodu, že šlo o nepříliš silný rod a císařská moc v rukou Tinů se proto dala mocnou aristokracií lépe korigovat. Dynastie Tin však položila základy čínské říše. Za její vlády byly do úřednického aparátu zavedeny nové způsoby, například dědičnost úřadů. Úředníci v tehdejší době byli podplatitelní, na úřadech tedy zavládla nesmírná korupce.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht