Čtvrtá fáze války (1944 – květen 1945)

Proti Německu stále pokračovala sovětská Rudá armáda. V lednu 1944 byl osvobozen Leningrad, na jaře Ukrajina a v létě 1944 Finsko, Bělorusko a část Polska až k Visle. Postup sovětské armády byl skutečně rychlý. Navíc v létě 1944 došlo ke státním převratům v Rumunsku a Bulharsku a tamní nové vlády se přidaly k boji proti Němcům.

americké jednotky před vyloděním  na pláži Omaha – 6. 6. 1944

americké jednotky před vyloděním
na pláži Omaha – 6. 6. 1944

Na jaře 1944 se připravovaly na vylodění vojsk v Normandii též Spojenci – hlavně Američané a Britové. Přípravy vyvrcholily v červnu 1944, kdy se již čekalo jen a jen na vhodné počasí. Nakonec se oním „Dnem D“ (D-Day) stal 6. červen 1944, kdy začíná operace Overlord (vylodění v Normandii). Vojska byla přepravována téměř pěti tisíci transportními plavidly. Dalších tisíc plavidel tvořilo ozbrojený doprovod. Ve vzduchu bylo na deset tisíc spojeneckých letadel.

Mistrovský zakrývací manévr Němci neprohlédli a skutečně předpokládali, že se Spojenci vylodí v Calais. Tam také směřovali většinu jejich sil. Moment překvapení, který byl nutnou podmínkou celé akce, tedy Spojencům vyšel. Ve skutečnosti vylodění proběhlo na plážích Normandie označených jako Omaha, Utah, Gold, Juno a Sword. Po vylodění museli Spojenci překonat Atlantický val, který Němci vybudovali právě pro tyto příležitosti a pokračovali dále do francouzského vnitrozemí. Otevřeli tak znovu západní frontu, přesně podle dohody na konferenci v Teheránu. Úspěch samotného vylodění byl zapříčiněn kromě momentu překvapení také technickou převahou Spojenců, dobrou přípravou a logistikou, ale také slabostí Atlantického valu a nepřítomnost Luftwaffe na vyloďovacím území.

Německý šifrovací přístroj Enigma, jehož šifry rozluštili Spojenci v anglickém Bletchley Parku [Blečli párk]

Německý šifrovací přístroj Enigma, jehož šifry rozluštili Spojenci v anglickém Bletchley Parku [Blečli párk]

V srpnu 1944 byla osvobozena Paříž poté, co již vypuklo ve francouzském hlavním městě povstání vedené tamním odbojem. Po osvobození byla vytvořena prozatímní vláda v čele s Charlesem de Gaullem – mezitím byl v exilu v Londýně. V průběhu srpna a září Spojenci postupovali Francií a podařilo se jim osvobodit celou Francii. Do 11. září prošli také Belgií a Nizozemím a stanuli na hranicích s Německem v Tréveru.

V Německu nastává totální mobilizace, stále probíhá silná propaganda, šíří se zprávy o tajné nacistické zbrani – byly použity raketové střely V1 a V2 [fau ains, fau cvaj]. Pocity porážky nacismu byly silné především v ostatních zemích (než v Německu), kde probíhala národní povstání anebo se tyto alespoň distancovaly od Německa. V srpnu 1944 proběhlo povstání v Polsku, na Slovensku, v Rumunsku a v Bulharsku.

Mezitím sílí protinacistická opozice také v Německu, která se snaží o odstranění Hitlera. Jeden z neúspěšných pokusů o atentát na Hitlera byl proveden 20. července 1944 – formou bomby – hlavním aktérem byl hrabě von Stauffenberg. Ten byl zastřelen podobně jako většina dalších spiklenců.

Naproti tomu, jak se s příchodem spojeneckých vojsk vyrovnávali němečtí vojáci ve Francii, v Německu se stavěli tvrdě na odpor. V září 1944 byli Spojenci poraženi u Arnhemu. Poslední zoufalý pokus o zvrat ve vývoji na západní frontě Němci uskutečnili v prosinci 1944, kdy zahájili ofenzívu v Ardenách. Tato akce sice postup Spojenců zpomalila (asi o šest týdnů), nepodařilo se však jej úplně zastavit. Jediným výsledkem byla nesmyslná ztráta velkého množství vojáků.

Postup Rudé armády

1. srpna 1944 došlo k povstání ve Varšavě. Načasování to však nebylo zrovna šťastné, neboť to nebylo konzultováno s postupujícími armádami (Rudou armádou) – bylo vyvoláno nekomunistickým odbojem. Povstání se však zúčastnila také Lidová armáda – povstání mělo vlastenecký charakter. Nekomunistický odboj se spíše snažil o to, aby moc převzala londýnská exilová vláda a moc se nedostala do rukou komunistům. Sovětská armáda zaujala negativní postoj, označila povstání za nesmyslné dobrodružství a Polsku nepomohla.

17. září 1944 bylo Němci znovudobytí historické centrum Varšavy (Praga); 2. října bylo povstání definitivně poraženo a Varšava de facto rozbořena. Negativní postup sovětské armády znamenal zhoršení vzájemných vztahů mezi Polskem a Ruskem. Proč nechal Stalin povstání potlačit, zatímco vojska Rudé armády stála na druhém břehu řeky Visly, můžeme jen hádat. Oficiální zdůvodnění bylo vojenské – sovětská armáda byla údajně po postupu příliš vyčerpána. Pravděpodobnější ovšem je, že se tak Stalin chtěl zbavit demokratického odboje. Existují i názory, že samotné povstání iniciovala ruská tajná služba NKVD.

V srpnu 1944 Rudá armáda postoupila na Balkánský poloostrov. V Rumunsku a Bulharsku padly tamní fašistické vlády a nové vyhlásily boj fašistům a Německu.

V říjnu 1944 vstoupila Rudá armáda společně s jugoslávskými partyzány do Bělehradu. Zároveň útočila proti Maďarsku a dlouze bojovala o maďarské hlavní město Budapešť. Na jaře 1945 byla osvobozena též Albánie. V dubnu 1945 se Rudá armáda probojovala až do Vídně.

Složitá situace byla v Řecku, kde probíhal národně-osvobozenecký boj – levice (komunisté – ELAS) a pravice (vojenská skupina ELAM). Do bojů zasáhla britská armáda, která potlačila komunistický proud a Řecko tak zůstalo v zájmové sféře Západu.

Jaltská konference (únor 1945)

Jaltská konference (únor 1945)

Jaltská konference (únor 1945)

Vyústěním mnoha předešlých konferencí a jednání (Québec, Breton-Woods, Moskva) byla konference Velké trojky v Jaltě na Krymu. Churchill se se Stalinem domluvili už v říjnu 1944 v Moskvě, že základem pro stanovení sfér vlivu by měl být postup Rudé armády při osvobozování od fašismu. Zůstalo však několik nevyřešených otázek – například Polsko. To se stalo tématem Jaltské konference.

Kromě jiného zde byly koordinovány vojenské operace, byly stanoveny demarkační linie (v Čechách to byla linie Karlovy Vary – Plzeň –  České Budějovice a dále směr rakouský Linec). Stále byla zdůrazňována myšlenka poválečné spolupráce mezi státy Velké trojky (to se však změnilo smrtí amerického prezidenta Roosevelta v dubnu 1945 a nástupem Harryho Trumana – Truman narozdíl od Roosevelta nebyl zastáncem spolupráce, neprosazoval ji).

Jednoznačným cílem bylo porazit Německo. Bylo rovněž domluveno, že Německo bude rozděleno na čtyři okupační zóny – tři obsadí Západ a jednu Sovětský svaz. Do doby, než bude jisté, že se Německo znovu nestane vojenským státem, bude nad ním stát spojenecká kontrolní rada se sídlem v Berlíně (byla tvořena vrchními veliteli spojeneckých armád – Montgomery, Žukov, Eisenhower, Koenig).

Byla jednána také otázka reparací – náhrad za škody způsobené německou agresí – formou zboží, pracovní síly (němečtí vojenští vězni museli v Sovětském svazu pracovat). Bylo jednáno také o nutnosti potrestání válečných zločinců.

Rozhodnuto bylo rovněž o svolání ustavujícího zasedání Organizace spojených národů (OSN; také UN – United Nations). To se konalo v dubnu 1945 v americkém San Francisku, které schválilo Chartu OSN – základní dokument mezinárodní organizace – nástupce dřívější Společnosti národů (též League of Nations). Chartu podepsalo celkem 51 delegátů  OSN funguje až dodnes a sdružuje celkem 191 států Světa.

Otázka Polska byla vyřešena tak, že východní hranicí bude Curzonova linie, západní hranice byla stanovena na řeky Odru a Nisu.

Bylo též rozhodnuto o vstupu Sovětského svazu do války proti Japonsku za tři měsíce po ukončení války v Evropě. Za to byl Sovětskému svazu přislíben jižní Sachalin a Kurily.

Konec války v Evropě

S postupem roku 1945 byli Němci stále více a více zatlačováni ze všech stran. Po osvobození severní Itálie byl partyzány zajat a popraven B. Mussolini (byl pověšen za nohy). Na jaře 1945 Spojenci překročili přes uchráněný nepoškozený most u Remagenu Rýn. 25. dubna 1945 se na Labi (Elbe) u města Organ setkala americká a ruská armáda.

Rudá armáda se nacházela 60 kilometrů od Berlína již v únoru 1945, aby po měsíci a půl pečlivých příprav začala s berlínskou operací. Válečné velení v Německu se již dostalo zcela mimo realitu – Hitler plánoval s neexistujícími divizemi, do zbraně povolával děti a starce. Ani ti však Berlín před Rusy neuchránili. Dobytí Berlína mělo symbolický význam; zároveň to však byla jakási fašistická pevnost – ve svém podzemním bunkru tam sídlil sám Hitler, ve městě bylo dalších 600 tisíc vojáků. Přesila Rudé armády byla však značná.

30. dubna 1945 jmenoval Hitler svého zástupce – admirála Karla Dönitze[1] – svým zástupcem. Společně s Evou Braunovou, se kterou se dvě hodiny před svojí smrtí oženil, spáchal Adolf Hitler sebevraždu. Adolf Hitler se střelil do hlavy, Eva Hitlerová vypila jed.

2. května 1945 byl Berlín dobyt, nad troskami Reichstagu byl vyvěšen rudý prapor. Vládě Karla Dönitze se nepodařilo uzavřít se západními Spojenci separátní mír a nakonec mu nezbylo než přistoupit na všeobecnou a bezpodmínečnou kapitulaci. Kapitulace byla podepsána 7. května 1945 ve francouzské Remeši a na žádost Stalina znovu 9. května v Berlíně. Vstoupila v platnost o půlnoci z 8. na 9. května 1945.

Situace v Česku

1. května 1945 vypuklo povstání v Praze. Důležitou roli měla Česká národní rada – Albert Pražák, Josef Smrkovský. V Praze působila různá velitelství – nebyl žádný hlavní velitel – angažovali se bývalí důstojníci – například velitelství Bartoš v Bartolomějské ulici.

Na volání Pražského rozhlasu přišli 6. / 7. května na pomoc Praze Vlasovci (Ruská osvobozenecká armáda – POA, původně Rusové, kteří se přidali k Němců, pro boj s SSSR), kteří svojí účastí na Pražském povstání chtěli vykoupit svoji vinu. Snažili se podepsat smlouvu o tom, že pomohli a nejsou zrádci, ale neuspěli. Část z Vlasovců skončila v americkém zajetí (vydáni do SSSR), část v ruském (popravena), Vlasov byl popraven v Moskvě.

Němci se snažili, podobně jako ve všech oblastech, kam mířila Rudá armáda, dostat na západ – měli strach z Rudé armády, dobrovolně vstupovali do amerického zajetí. Během bojů o Prahu byla zničena část staroměstské radnice – dodnes nebyla znovu postavena.

6. května 1945 vstoupili Američané do Plzně – tento postup souvisel i s obavami amerického velení z existence hitlerovi alpské pevnosti. Američané se snažili domluvit s Rusy a jít na pomoc Praze, ale na žádost SSSR Eisenhower respektoval dohodu s Antonovem a přenechal Prahu Rusům – tím ovšem také Československo na dalších čtyřiačtyřicet let.

9. května 1945 vrcholí pražská operace, tj. přesun Rudé armády z Berlína přes Drážďany do Prahy. Ráno přijely do Prahy ruské tanky a dokončily osvobození Československa. Poslední výstřely v ČSR padly 11. a 12. května 1945 u Příbrami – 11. 5. v Milíně a Slivicích, 12. 5. v Čimelicích.


[1] Karl Dönitz (1891 – 1980) byl německým admirálem za druhé světové války navzdory tomu, že nikdy nevstoupil do nacistické strany. Nicméně po válce byl odsouzen a odseděl 10 let za vedení ponorkové války.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht