Třetí fáze války = přelom ve druhé světové válce (1943)
Východní fronta
Porážka německé armády u Moskvy pro Hitlera jakoby ani neexistovala – tak se stavěl ve svých dalších plánech na ovládnutí Sovětského svazu. Pro rok 1942 naplánoval další ofenzívu, jejímž cílem byly jižní oblasti SSSR a zejména kavkazská naftová pole. Hitler si během útoku, ale vybral ještě další cíl jímž bylo město Stalingrad. A tak v srpnu 1942 přišel rozkaz k dobytí Stalingradu, jehož důsledkem byla bitva u Stalingradu. V jejím průběhu Ruská armáda obklíčila a nakonec úplně zničila německou šestou armádu pod velením maršála Pauluse. Německý neúspěch byl zapříčiněn rozdělením vojenských cílů, kdy část armád útočila směrem na Kavkaz a další část se zastavila ve zničených ulicích Stalingradu. Kde nemohla využít své převahy v technice a po příchodu zimy se opakovalo vzepětí sovětské armády spojené s obklíčením Stalingradu a zahnáním německých vojsk od Kavkazu. Bitva u Stalingradu zasadila německé armádě takovou ránu, že se z ní již nedokázala vzpamatovat a tak jí považujeme za přelomovou ve vývoji válečného konfliktu na východní frontě. Německý polní maršál Paulus kapituloval 31. ledna 1943.
Cena za toto vítězství však byla velmi vysoká a odpovídala počtu nasazených vojáků – na straně Osy bojoval jeden milion mužů; na straně Sovětského svazu až jeden a půl milionu mužů. Na německé straně byly ztráty způsobeny především Hitlerovým zákazem stáhnout armádu z pasti, když to ještě šlo. Na druhé straně Stalin poslal do této bitvy z ostatních front všechny vojáky, kteří tam nebyli nepostradatelní. V únoru 1943, kdy Sověti dobyli improvizované sídlo maršála Friedricha von Pauluse a ten se vzdal, bylo na obou stranách přibližně stejně mrtvých – 850 tisíc mužů. Sověti zajali přes 90 tisíc německých vojáků, z nichž se domů vrátilo ovšem jen něco kolem šesti tisíc.
Do bitvy u Stalingradu se na německé straně zapojili i jejich spojenci – Rumuni a Italové, přičemž právě přes Rumuny vedli sověti rozhodující útok při obklíčení Stalingradu. Bylo to záměrné, protože rumunští vojáci nedosahovali úrovně německých a navíc německé velení odmítalo dodat svým spojencům vojenskou výzbroj na úrovni, i když jimi byla požadována (rumunští vojáci například neměli účinné zbraně proti známým ruským tankům T34, a proto jim nemohli při napadení čelit). Ztráty spojencům Němců vedly k jejich snaze se vyvázat z války, což mělo mít pro Němce neblahé důsledky.
Úspěch, který Němci očekávali, skončil ve skutečnosti další porážkou německé armády a za své vzal i mýtus o neporazitelnosti „nadřazené“ německé armády. Rusko dále mobilizovalo všechny své živé i neživé zdroje a síly, což se projevilo postupným získáváním převahy Rudé armády nad Němci.
Sověti po vítežství u Stalingradu zahájili postup na západ, který se ovšem pro značné ztráty brzy zastavil v oblasti východní Ukrajiny, kde došlo ke krvavým bojům u Charkova. Dalším Hitlerovým pokusem o zvrácení poměru sil na východní frontě byla německá odveta u Kurska v červenci 1943. Největší tanková bitva, kdy stálo 2000 tanků na německé proti 3500tankům na sovětské straně (sověti měli v celé oblasti přes 5000 tanků, což bylo výrazně více než němci při zahájení útoku na SSSR), dopadla pro Němce katastrofální porážkou. Hitler se snažil získat zpět na svojí stranu oblouk území u města Kursk, který byl v rukou armády Sovětů (viz mapka). Sověti však o německých plánech věděli a cíleně se připravovali na obranu kurského oblouku. Již od prvních dní bylo zřejmé, že německý plán nebude možno realizovat tak rychle, jak tomu bylo naplánováno. Navíc Hitler zprvu odmítl žádost maršála Ericha von Mansteina o nasazení pěších záloh a když to povolil, bylo již pozdě, neboť Rudá armáda již začala s protiúderem. Nakonec Hitler nařídil operaci s krycím názvem Citadela navzdory protestům maršála Mansteina ukončit.
Pro Spojence byla bitva u Kurska vítězstvím navíc i proto, že zdržela významnou část německé armády, zatímco Spojenci se soustředili na obrat v oblasti Středomoří. Rudé armádě se dále podařilo Němce rozdrtit v bitvě u Orel v srpnu 1943. Německá strana byla po porážce u Kurska nucena zahájit ústup, Rudá armáda postupně obsazovala území uvolněné nacisty a fronta směřovala zpátky na západ. V listopadu 1943 byl osvobozen Kyjev a v lednu 1944 byla ukončena blokáda Leningradu, kde během 900 dnů zemřelo téměř milion obyvatel.
Afrika a Středomoří
Rozhodující střetnutí Rommelových Afrikakorps na německé straně a Spojenců pod velením generála Montgomeryho se odehrálo v říjnu 1942 u El-Alamejnu (druhá bitva u El-Alamejnu) – po šesti týdnech příprav. Vítězství Spojenců znamenalo obrat ve válce v severní Africe.
Britské jednotky v bitvě u El-Alamejnu
Bitva trvala od 23. října do 3. listopadu 1942. Na straně spojenců stálo na 200 tisíc vojáků a tisíc tanků, na straně Osy na 100 tisíc vojáků a 500 tanků. Po více než pětihodinovém bombardování klíčových pozic nepřítele byla vyslána lehká pěchota s cílem odminovat cestu minovým polem pro tanky. Když bitva po dvanácti dnech skončila, byly řady Spojenců slabší o 15 tisíc mužů a 700 tanků. Na straně Osy bylo zničeno 350 tanků, zabito 12 tisíc mužů a dalších 25 tisíc bylo zajato.
V lednu 1943 se setkal Churchill s Rooseveltem v severoafrické Casablance, aby tam jednali o druhé frontě. Churchil se snažil prosadit britské zájmy ve Středomoří a jihovýchodní Evropě proti pronikání sovětského vlivu. Prvním cílem bylo ovládnutí severní Afriky. Bylo rovněž rozhodnuto o odložení invaze do západní Evropy, místo kterého byla naplánována invaze na Sicílii a další postup do Italie.
V květnu 1943 donutili Montgomery a Eisenhower Itálii a Německo ke kapitulaci v severní Africe.
Itálie
V červenci 1943 se spojenecká angloamerická vojska vylodila na Sicílii. V Itálii došlo ke státnímu převratu, Mussolini byl svržen – pozván na audienci k italskému králi, tam zajat a uvězněn. Nová vláda v čele s P. Badogliem vyjednala se spojenci kapitulaci Itálie. Na to však reagoval Hitler, který nařídil obsazení Itálie německými vojáky, nechal odzbrojit italské vojáky a nařídil osvobodit Mussoliniho. Boje v Itálii probíhaly až do roku 1944 – během nich byl zničen i klášter Monte Cassino. Mussolini byl osvobozen a v severní Itálii vytvořil loutkový režim pod patronací Německa – „republika Salo“.
Mezinárodní jednání
Od 28. listopadu do 1. prosince 1943 se konala první konference Velké trojky (USA, SSSR a Spojené království) v Teheránu. Své země reprezentovali F. D. Roosevelt (USA), J. V. Stalin (SSSR) a W. Churchill (UK). Hlavním tématem jednání byl konečný útok proti Německu v Evropě. Výsledkem byla deklarace o spolupráci ve válce a v míru. Bylo dohodnuto otevření druhé fronty ve Francii v květnu 1944. Zároveň měl Sovětský svaz začít ofenzivu na východě. Cílem spojenců byla bezpodmínečná kapitulace Německa + domluva, že po ukončení války v Evropě zahájí Sovětský svaz válku s Japonskem.
