Evropa na přelomu 17. a 18. století

Roku 1683 byli u Vídně poraženi Turci (za pomoci mnoha různých armád – např. polská vojska Jana III. Sobieského, francouzská vojska Ludvíka XIV.) a vyhnáni z Uher. Tím se zlepšily možnosti Rakouských Habsburků. Roku 1686 vzniká Augšpurská liga namířená proti Francii (spojenectví císaře, německých knížat, Španělska a Švédska a několika dalších zemí). V dalších bojích proti tureckému nebezpečí se vyznamenal především Evžen Savojský.

Roku 1688 probíhá tzv. „Slavná revoluce“, kdy Vilém III. Oranžský nastupuje na Anglický trůn. Tehdy se k Augšpurské lize přidal i on, resp. Anglie a Nizozemí. Augšpurská liga válčila proti Francii v tzv. Devítileté válce (1688 – 1697) neboli Válce o falcké dědictví. Válka zpustošila Porýní a skončila mírovou smlouvou (kompromisem – spíše neúspěch Francie).

Ludvík XIV. uznal Viléma III. jako anglického krále; v Holandsku uznal obchodní výsady a z reunií mu zbyl jen Strasbourg (Štrasburk) a část Alsaska.

V polovině devadesátých let se začíná projevovat hospodářský úpadek Francie, dochází k finančnímu bankrotu Francie, vyčerpanosti. Ludvík ani přesto však neztratil zájem o nákladnou zahraniční politiku.

Válka o španělské dědictví

V roce 1700 vymírá španělská větev Habsburského rodu a uvolňuje se tím španělský trůn. O ten samozřejmě projevili zájem rakouští Habsburkové, nebyli však jedinými zájemci – dalšími byli francouzští Bourboni (Ludvík XIV. jej chtěl pro svého vnuka Filipa z Anjou).  Celý spor vyvrcholil vleklými válkami o španělské dědictví, které trvaly od roku 1701 až do roku 1714.  Konec válek znamenalo uzavření utrechtského míru roku 1713 (Velká Británie – Španělsko), a především míru rastattského  roku 1714 (Francie – Rakousko).

Výsledky války o španělské dědictví

1) Španělským králem se stal Filip V. za podmínky, že nikdy nespojí Španělsko s Francií

2) územní ústupky: Španělsko odevzdalo Rakousku italské území (Neapolsko, Jižní Itálii a Sicílii, Sardinii, Milán a Španělské Nizozemí). Anglie ovládla Gilbraltar a Menorku (ve Středozemním moři). Bylo rovněž potvrzeno její monopolní postavení v obchodu s otroky. Francie se vzdala některých kolonií v Americe. Výbojné války Ludvíka XIV. byly velice finančně náročné, a tyto obrovské výdaje způsobily hospodářský úpadek ve Francii spojený s nepokoji a stávkami. Spoustu peněz stál také Ludvíkův nákladný život. Začal s výstavbou Paříže, aby se tak stala nejkrásnějším městem na světě. Křivolaké uličky nahrazoval širokými bulváry. Postavil si sídlo v Louvru, zámek ve Versailles nechal přebudovat na složitý komplex. V roce 1715, po smrti Ludvíka XIV., nastupuje jeho vnuk, Ludvík XV.

Za něj zpočátku vládne regentská rada (vláda Filipa II. Orleánského a vliv kardinála Fleuryho). Byl méně schopným panovníkem ve srovnání se svým dědou; na konci své vlády se zapletl do Evropského konfliktu (do války o Rakouské dědictví a do Sedmileté války Ameriky s Anglií). V Americe ztrácí kolonie ve prospěch Velké Británie.

Prusko

Prusko bylo jedním z největších států ve Svaté řiši římské národa německého. Ta však byla po roce 1648 roztříštěna a Habsburkům se nepodařilo ji sjednotit a ovládnout. V říši existovaly relativně samostatné státy, které mohly vést dokonce i samostatnou zahraniční politiku. Mezi největšími státy bylo kromě Pruska ještě Braniborsko, Sasko a Bavorsko. Formální hlavou říše byl císař z habsburského rodu. Ve druhé polovině 17. století to byl Leopold I. (1657 – 1705), na začátku 18. století Josef I. (1705 – 1711) a v letech 1711 – 1740 Karel VI. Ten však zemřel bez mužských potomků (měl jen dceru – Marii Terezii).

Říšský sněm, který zasedal v Řezně, byl bezmocný. Chyběly mu finanční prostředky, byl bez vojska, bez úřednického aparátu a neměl ani žádný daňový systém.

V 17. století v říši vzrůstá význam Braniborska (rod Hohenzollernů – 1415 koupili Braniborsko od Zikmunda). Za třicetileté války Braniborsko rozšířilo své území, stalo se ekonomicky silné. Panovala zde náboženská tolerance (přicházejí sem protestanti z různých zemí – Francie, Čechy)

Kurfiřt Fridrich Vilém (1640 – 1688)

Největším státem v říši však bylo Prusko. Pruský markrabě ovládal různá území s vlastní vládou a zákony, byl kurfiřtem braniborským,… V letech 1640 – 1688 tyto funkce zastával Fridrich Vilém („velký kurfiřt“). Byl prvním, kdo začal vytvářet pruský absolutismus. Studoval ekonomiku a učil se náboženské toleranci. Upevňoval vnitřní a zahraniční politiku. Vybudoval malou, ale účinnou armádu, kterou měl pod svou kontrolou (polovinu platil ze státního rozpočtu). Podřídil si šlechtu a provedl byrokratickou centralizaci. Vedl merkantilní politiku (zrušil dovoz ze zahraničí, zavedl vysoké daně, podporoval manufakturní výrobu; budovaly se silnice, kanály, přístavy a poštovní systém). Vítal hugenoty z Francie i jiné protestanty ze sousedních zemí. (Tím zvýšil počet obyvatelstva). Šlechtici se stávali důstojníky ve vojsku, ale schopní velitelé mohli pocházet i z řad sedláků nebo hugenotů. Městská střední vrstva stagnovala, nestala se hnací silou ekonomického rozvoje. Oporou panovníka byli statkáři (junkeři).

Fridrich III. (I.) (1688 – 1713)

Fridrich III. napodoboval francouzský dvůr a obklopoval se v paláci a zahradách Charlottenburgu umělci, hudebníky, dvořany (podobně jako Ludvík XIV.) Založil v Halle universitu a Královskou akademii umění. V Berlíně založil Akademii věd. Roku 1701 obdržel královský titul ve východní části Pruska od Leopolda (za pomoc ve válce o španělské dědictví). Od okamžiku jeho korunovace o něm mluvíme jako o Fridrichu I., pruském králi (do té doby jen jako markrabě Fridrich III.).

Král Fridrich Vilém I. (1713 – 1740)

Král Fridrich Vilém I. známý jako „král vojáků“. Byl prudké povahy, zbožný, vojenský typ. Zavedl militarismus, tvrdou vojenskou disciplínu a prosadil usilovná cvičení a četné manévry. Zavedl rovněž brannou povinnost a zvýšil počet vojáků (pruská armáda se tak stala čtvrtou nejsilnější v Evropě). Šlechtu připoutal ke své dynastii hodnostmi i výchovou; povzbuzoval přistěhovalectví do země, zejména do málo obsazených území ve Východním Prusku. Ochraňoval průmysl a zemědělství. Podporoval výrobu vojenské výzbroje a textilní průmysl. Ač sám byl katolík, uznával i protestantskou víru. Méně již toleroval Židy, ale i těm ponechal ekonomickou svobodu.

Fridrich II. Veliký (1740 – 1786)

Fridrich Vilém II. byl synem krále Fridricha Viléma I. Zavedl reformy osvícenského absolutismu a dostal se do konfliktu s Marií Terezií. Ve válkách o rakouské dědictví (1740 – 1748) bojovalo Prusko společně s Francií proti Rakousku. Záminkou pro boj bylo odmítnutí Pragmatické sankce, která umožňovala nastoupení Marie Terezie na trůn. Pruské království získalo v této válce část Slezska.

Rusko

Ruský car Petr I. Veliký (1672 - 1725)

Ruský car Petr I. Veliký (1672 – 1725)

V Rusku vládl v letech 1682 – 1725 car Petr I. Veliký z dynastie Romanovců (ta nastoupila roku 1613). Za jeho vlády se Rusko stalo absolutistickou monarchií, vyšlo ze své izolace a vstoupilo do Evropy jako mocnost. Petr I. byl rozhodným, energickým a vynalézavým vládcem. Měl obdiv k západu, činil četné reformy, zval stovky západních techniků a umělců, nařídil nosit západoevropský šat a holit si tváře, zaváděl kouření. Upravil ruský kalendář podle západního vzoru (zavedl tzv. juliánský kalendář, podle kterého byl počátkem roku 1. leden; stále však byl ruský kalendář o 14 dní pozadu za Evropským). Roku 1703 začal stavět nové hlavní město Sankt-Petěrburg (podle Evropského vzoru).

Od roku 1700 do roku 1724 vedlo Rusko války o přístup k Baltu a k Černému moři. V letech 1700 – 1721 to byla Severní válka proti Švédsku, kteréžto ovládalo Finsko, Karélii, Livonsko a Východní Pobaltí. Petr se spojil s Polskem a Dánskem a začal válčit. Zpočátku měli převahu Švédové (Karel XII. z rodu Wittelsbach) – zvítězili v bitvě u Narvy (1700). Roku 1707 Švédové vnikli do Ruska; Petr začal ustupovat a vtáhl je hluboko do ruských rovin a rozdrtil je v červenci 1709 u Poltavy v jižním Rusku (Švédové oslabeni těžkou zimou). Válka pokračovala dále až do uzavření Nystadského míru v roce 1721.

– Petr získal Livonsko, Estonsko, Jugrii, Karélii
=>Rusko se stalo evropskou velmocí

Petr I. vedl i další války: vedl armádu na Kavkaz, kde získal území u Kaspického moře, roku 1696 ve válce proti Turkům získal Azovské moře (pak jej zase ztratil).

Petrovy reformy se týkaly vojenství, hospodářství a správy. Zřídil vládnoucí senát, který měl administrativní a právní moc v zemi. Za úkol mu dal opatřit peníze na válečná tažení a kontrolu nad celým finančním systémem. Rusko bylo rozděleno na gubernie a gubernie na vévodství. Zřídil devět úřadů (podle švédského systému), které byly vedeny jedenáctičlenným kolegiem. Doménou šlechty se stalo vojsko. Více než polovina mužů ze šlechtických kruhů byla zaměstnána ve státní správě, zbytek ve vojsku (museli projít čtrnácti postupnými kroky za nejvyšší hodností). Šlechta se tím stala závislou na carovi. Vojsko však pohltilo 80% státního rozpočtu, což způsobovalo trvalý nedostatek peněz (to vedlo ke zvyšování daní; šlechta a duchovenstvo však žádné daně neplatili.)

Petr se řídil merkantilní politikou. Rusko vyváželo kůži, med, kaviár, dřevo, dehet, aj. Bylo zde zřízeno divadlo, muzeum, nemocnice, Ruská akademie věd (1725; vědecký výzkum, vyučování), vojenská akademie. V manufakturách pracovali nevolníci. Byly prohloubeny sociální rozdíly mezi obyvateli.

Petrův syn Alexej byl spolu s carovými odpůrci utýrán k smrti (za přípravu proticarského spiknutí).

Během více než třiceti dalších let probíhaly v Rusku tzv. Palácové převraty. Byly zřízeny gardové pluky; tímto způsobem se vystřídalo 6 panovníků, než se na trůn stejným způsobem dostala Kateřina II. (1762 – 1796). Ta navázala na Petrovo dílo, měla osvícenské myšlenky a ideologie, které však nerealizovala. Území se za její vlády zvětšilo natolik, že stoupl počet obyvatel o celou třetinu. Úspěšné vedení války s Tureckem vysloužilo Rusku území až k Černému moři a Krymskému poloostrovu (=„Nové Rusko“). Nevolnictví zpomalilo hospodářský rozvoj v Rusku (nevolníci = „mužici“). Nenávist ruského rolníka se projevila v kozáckém povstání Jemeljana Pugačova (potlačeno, Pugačov popraven).

Kateřina II. posílila úřednictvo absolutistického státu, policii, armádu; budovala přístavy (Sevastopol). Potěmkin spravoval nově získaná území.

Polsko

Od 16. století zde byla Polsko-litevská unie (Stavovská monarchie). Polsko bylo rozděleno do 50ti provincií, v čele stály sněmy (šlechta). Sněm rozhodoval o národní správě a vybíral daně; vybíral reprezentanty do Sejmu (zde platilo „liberum veto“ (svoboda zakazovat; => nesouhlas jednoho člena znamenal zmaření přijetí rozhodnutí) => z 55ti zasedání bylo 48 neúspěšných). Král a centrální autorita byla nahrazena federací (50 šlechticů – oligarchie).

Zhruba dvě třetiny obyvatel byli nevolníci. Měšťanstvo se politiky neúčastnilo, města byla pod kontrolou šlechty. = „zlatá doba pro šlechtické rody“

Národnostní různorodost způsobovala nejednotu. Polovinu obyvatel tvořili Poláci (katolíci), třetinu Ukrajinci a Bělorusové (pravoslavní) a zbytek Němci (protestanti), Litevci, Arméni a Tataři. V Polsku žilo také asi milion Židů. V průběhu 17. a 18. století se státním náboženstvím stalo katolictví.

1648 – 1668 Jan Kazimír II. Vasa

– nájezdy kozáků, Rusů, Švédů – 1660 nucen vzdát se titulu švédského krále

Polští sousedi uvažovali o rozdělení celého Polska – Trojí dělení Polska (1772 – 1795). Vznikly otázky „Jak zachovat rovnováhu sil v této oblasti?“ Francie viděla v Polsku ochranu proti Rusku; Rakousko proti Rusku a Prusku. Roku 1772 za Kateřiny II. Polsko ztratilo třetinu svého území.
„první dělení“

– největší část (ale nejméně prosperující) dostalo Rusko
– Prusko dostalo nejrozvinutější část
– Rakousko dostalo nejlidnatější oblasti

Roku 1788 Polský sejm zrušil liberum veto a roku 1792 byla obnovena dědičnost trůnu. Města se dostala do sejmu (mohla vlastnit půdu). Proti novému pořádku se však vzepřela šlechta. Na její straně stála Kateřina II. i Prusko. Roku 1793 došlo k tzv. „druhému dělení“, kdy Polsko ztratilo polovinu svého území právě ve prospěch Ruska a Pruska.

V roce 1795 Polsko zmizelo úplně z mapy Evropy jako samostatný stát – „Třetí dělení“. Poláci se však nikdy nevzdali své národní identity a usilovali o obnovení samostatnosti.

Habsburská monarchie

Hospodářská a sociální situace

Hospodářství v habsburské monarchii bylo na přelomu 17. a 18. století převážně zemědělské. Půda byla rozdělená na dominikál (panská půda – šlechtická, nezdaněnáú a rustikál (poddanská půda, zdaněná – daně se platily dvakrát do roka). Poddaní byli navíc zatěžováni povinnou robotou, po třicetileté válce byly povinné tři dny v týdnu i více (před třicetiletou válkou to bývalo jen několik dní v roce). Byla omezována osobní svoboda – vydávány zákazy stěhování, povoleny i těleské tresty. Toto období nazýváme jako druhé nevolnictví (bylo povinné placení dávek z půdy, z dědictví, z vykonávání řemesel, z jarmarků, z převozů, navíc byly odváděny ještě naturálie).

V polovině 17. století byl prováděn soupis poddanské půdy pro přesné vymezení daní (Berní rula v Čechách, Lánské rejstříky na Moravě – obecně „katastry“). Katastry byly soupisem všech poddaných obyvatel na venkově i ve městech, soupis veškeré osné půdy, počtu dobytka, živností. Podle soupisů vznikla vymezená průměrná jednotka, byly stanoveny povinnosti a dávky.

Poddaní se proti robotě a nevolnictví bouřili – robotu nevykonávali, utíkali z panství, poté se s vrchností soudili (sedláci se odvolávali na svá starší práva). Roku 1680 došlo k selskému povstání v Čechách. Sedláci zastavili robotu a poslali císaři Leopoldovi petici. Císař jim však odpověděl nepřívětivě – zakázal jim další petice a zrušil všechna privilegia, která platila před rokem 1618. Odpověď vyvolala ozbrojené povstání – vzbouřilo se 160 panství v Čechách. Povstání bylo ale tvrdě potlačeno.

Roku 1680 byl vydán robotní patent, který byl zaměřen proti libovůli panstva a v němž byly stanoveny maximálně tři dny roboty v týdnu. Robotní patent znamenal rozchod se starými právy, bylo potvrzeno znevolňování.

Na konci 17. století probíhají další boje o tzv. stará práva na Domažlicku, vzbouřilo se jedenáct vesnic na Chodsku. Chodové osidlovali pohraniční oblasti a hlídali hranice a zemské stezky, za to dostali celkem 24 privilegií (byli podřízeni pouze králi a byli osvobozeni od roboty). Od 14. století je králové dávali do zástavy šlechticům, kteří se snažili Chody znevolňovat. Po roce 1620 dostal Chodsko do zástavy císařský rada Lamminger (Lomikar). Do čela Chodů se postavil Jan Sladký Kozina, který roku 1693 rozpoutal povstání, to však bylo po dvou letech potlačeno a Kozina byl v Plzni popraven.

na počátku 18. století byly přijaty další patenty

na přelomu 17. a 18. století se začíná rozvíjet výroba a obchod, začíná sem pronikat merkantilismus, ochrana domácí výroby před cizím zbožím, zavádění manufaktur (majitelem je vrchnost); finanční prostředky získávají z fungování svých statků, pracovní síla => poddaní

rozptýlená manufaktura (domácí výroba)

nákladnický systém (fakorský)

zprostředkovatel je faktor, zajišťuje dělníkům surovinu, pak to prodá

 

soustředěné manufaktury

jedna velká dílna, v ní dělníci (výroba vlněných látek)

 

manufaktura = dělba ruční práce

roku 1697 vzniká punčochářská manufaktura v Oseku v jižních Čechách – jedná se o  nejstarší manufakturu; založil ji opat Oseckého klášera

roku 1715 v Horním Litvínově vzniká soukenická manufaktura

nejrozsáhlejší česká manufaktura (400 lidí)

zakladatelem byl hrabě Jan Josef z Valdštejna

 

převahu mělo cechovní řemeslo

 

Leopold I. (1657 – 1705)

za jeho vlády byla vedena válka o Španělské dědictví, války s Turky (1663 – 64), Turci pronikli až na území Slovenska, dobyli pevnost Nové Zámky

stavba pevnosti Leopoldov (vojevůdcem byl Evžen Savojský)

roku 1683 Turci oblehli Vídeň, Vídni pomohl také polský král, Turci byli odraženi a vytlačeni z Uher

Uhry se staly součástí Habsburské říše (častá povstání proti feudálnímu útisku, proti rekatolizaci a proti absolutismu)

v 17. století vypuklo v Uhrách povstání (vedl ho Imrich Tököli)

roku 1687 – 1688 bylo povstání potrestáno popravou 24 měšťanů v Prešově (prešovská jatka)

na počátku 18. století vypuklo v Uhrách další povstání (vedl ho František II. Rákóczi)

povstání uzavřeno roku 1711 tzv. Szátmarským mírem

=

dohoda mezi uherskou šlechtou a Habsburky

záruka šlechtických výsad

Habsb. měli potvrzený dědičný nárok na trůn

 

 

od roku 1701 se Rakousko účastnilo války o Španělské dědictví (1701 – 1714)

Rakousko se vzdalo nároku; náhradou dostalo Neapolsko, Milánsko, Sardinii, Španělské Nizozemí, Sicílii

válka pokračovala ještě za Leopoldova nástupce Josefa I. (1705 – 1711) a Karla VI. (1711 – 1740)

 

Karel VI. (1711 – 1740)

za jeho vlády roku 1713 byla vydána tzv. Pragmatická sankce (pragmatická = prakticky použitelná; sankce = právnické rozhodnutí na věky) (přijata českými stavy a moravským sněmem 1720)

vláda má být na území Habsb. říše vždy v rukou jednoho panovníka a jeho dědiců (potomků)

dědicem mže být i žena (když není muž)

nástupnictví v ženské linii (využila hned dcera Marie Terezie)

měla zaručit stálost a územní celistvost monarchie (Rakousko, Česko, Uhersko)

měla posílit absolutismus

 

 

Kultura doby pobělohorské

spojena s katolictvím, odchodem exulantů a rekatolizací

roku 1624 byly vydány patenty proti nekatolíkům (císařským patentem povoleno pouze katolictví => násilná rekatolizace)

vytvořeny reformační komise

s vojskem procházely Čechami, což donutilo obyvatelstvo ke konverzi ke katolické církvi

 

činnost katolické církve (vznikla nová církevní správa a nová biskupství)

působení jezuitského řádu

v polovině 17. století vešla Karlo-Ferdinandova universita pod vládu jezuitů

jezuité měli vliv na školství

roku 1729 byl Jan Nepomucký prohlášen za svatého (byl katolickýmprotipólem Jana Husa)

 

Vznik Velké Británie

Personální unie Anglie a Skotska z roku 1603 měla velký vliv na skotské hospodářství. Skotsku bylo upíráno obchodní právo ve Francii, Skotové nesměli obchodovat ani s anglickými zámořskými koloniemi. Vývoj se pomalu ubíral k rozdělení nebo dokonce k válce mezi Anglií a Skotskem.

Skotská královna Marie II. (1689 – 1694) zemřela na neštovice roku 1694, její manžel a spolukrál Vilém III. Oranžský (1689 – 1702) poté vládnul sám až do roku 1702, kdy zemřel na zápal plic. Po něm nastoupila na trůn Anna Stuartovna (1702 – 1714), dcera vyhnaného Jakuba II.

Protože Anna neměla žádného potomka a anglický parlament se obával možného návratu potomků vyhnaného krále Jakuba II. (utekl během tzv. slavné revoluce), přijal zákon o nástupnictví (Act of Settlement) (1701), v němž stanovil, že zemře-li Anna bez dědice, koruna připadne protestantské hannoverské dynastii. To však prohloubilo krizi se Skoty (Skotové byli katolíci), skotský parlament vyjádřil svou nezávislost a plán přijmout Hannoverce za vlastních podmínek. Anglický parlament odpověděl ultimátem – buď se Skotové do Vánoc 1705 budou účastnit jednání o plné unii nebo budou považováni za nepřátele. Pod touto hrozbou posílenou přítomností anglických vojenských jednotek v Newcastlu na severu Anglie přistoupil skotský parlament k jednání. Plná unie byla dojednána v dubnu 1706 za přítomnosti královnou schválených 31 komisařů za Anglii a 31 za Skotsko. Tak došlo ke vzniku Spojeného království Velké Británie (1. května 1707). Skotsko si zachovalo vlastní právní řád i církev, sjednoceným se stal parlament – pouze jeden parlament ve Westminsteru. Přijata byla také společná měna a celní unie.

Jiří I. (George I) (28. 5. 1660 – 11. 6. 1727) se narodil i zemřel (nyní) v německém Osnabrücku

Jiří I. (George I) (28. 5. 1660 – 11. 6. 1727) se narodil i zemřel (nyní) v německém Osnabrücku

Hannoverská dynastie se podle zákona Act of Settlement (1701) dostala na trůn po smrti bezdětné Anny Stuartovny roku 1714 v osobě Jiřího I. (1714 – 1727). Za jeho vlády dochází k zahájení přechodu politického systému moderního stylu, v němž je moc v rukách vlády v čele s jejím předsedou (premiérem). Jiří se účastnil jednání vlády jen mimořádně, vnitrostátní problémy řešili spíše vlivní ministři jako například sir Robert Walpole (1721 – 1745), kterého můžeme nazvat za prvního (nejmenovaného) premiéra. Walpole zůstal v čelním postavení ministrů i za vlády králova syna, Jiřího II.

Jiří II. (1683 – 1760) byl korunován za zvuku Händelova chorálu 4. října 1727. Jiří II. dal na radu hraběte Walpoleho a podepsal mírovou dohodu se Španělskem (1729), která platila až do války o rakouské dědictví (1740 – 1748), kdy možný neúspěch Marie Terezie jakožto právoplatné dědičky rakouského trůnu hrozil ve zvýšení vlivu Francie na evropském kontinentě (Filip V., vnuk Ludvíka XIV., byl králem španělským). Rozhodnutí pro účast Británie ve válce bylo pro krále též podpořeno osobním důvodem – znamenalo také ochranu rodného Hannoveru a jeho zájmů.

Británie se zapojila také do Sedmileté války – konfliktu, který začal nejprve v koloniální severní Americe na území ovládaným Francouzi a Angličany (od 1754) a který se nakonec rozrostl v rozlehlý válečný konflikt. Sedmiletá válka dorazila do Evropy v roce 1756 a zamíchala předchozím spojeneckým rozložením – Británie stála společně s Hannoverskem, Pruskem a Portugalskem proti Francii, Rakousku, Rusku, Španělsku a Švédsku. Válka byla ukončena až za vlády králova syna Jiřího III. (1760 – 1820). Británie zaznamenala vítězství především v koloniích – podle mírové dohody z roku 1762. Británie od Francie získala území v dnešní Kanadě, území Louisiany na východ od řeky Mississippi a ostrovy Grenada a Grenadiny. Francii zůstaly například ostrovy Martinik a Guadaloupe. Od Španělska Británie získala Floridu. Na Francii též získala území v Indii. Vysoké náklady na zaplacení válečných výdajů řešila Británie zavedením nových daní v koloniích. Protože toto však zavedla vláda z Londýna bez diskuse s představiteli vlády v koloniích, postupně to vedlo ke vzrůstu nevole, která v Americe vyústila až v revoluci za nezávislost.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht