Objevné plavby

08_objevne_plavby

 

Příčiny objevných plaveb

1. nedostatek drahých kovů – zlato, stříbro
Evropské doly byly již vyčerpány, docházelo k vývozu drahých kovů, které byly směňovány za koření a další luxusní zboží z Orientu. Svou roli zde sehrálo též hromadění drahých kovů v nejistých dobách, tzv. tezaurace.

2. narušení obchodních styků s Východem

Celé území kolem úžin Bospor a Dardanely připadlo v roce 1453 po dobytí Konstantinopole Turkům. Obchod ze západu na východ a naopak ustrnul na konci 15. století téměř na mrtvém bodě. Příliv cizokrajného zboží se snížil, stejně tak i zisky arabských a italských obchodníků. Cesty do Indie a Číny mohly probíhat pouze po souši, ale kupecké karavany byly často přepadávány, zboží rozkradeno a členové obchodní výpravy zabiti nebo prodáni do otroctví. 

3. šíření zvěstí o bohatství neznámých zemí

Populárním čtivem se v této době staly cestopisy, nejznámějším z nich je  Milion.  Knihu sepsal italský spisovatel  Rusticello na základě příběhů, které mu vyprávěl Marco Polo během jejich společného pobytu ve vězení.

Marco Polo byl synem benátského kupce, společně se svým otcem a strýcem se kolem roku 1275  vypravili na Východ . Tzv. „hedvábnou stezkou“ doputovali až do Číny. Zůstali zde několik let, Marko Polo se dokonce stal velvyslancem chána Kublaje (Kublajchána), zakladatele čínské(mongolské) říše a dynastie Jüan, jehož dědečkem byl slavný Džingischán.

Většina současníků se domnívala, že příběhy z cest jsou pouhým výmyslem, teprve o mnoho let později byla kniha vzata na milost. Kromě toho, že v ní lze nalézt pravdivé zeměpisné údaje, vybízela také k dalším objevitelským cestám.

Také dnes se objevují názory, že Marco Polo byl ve skutečnosti nejdál v Konstantinopoli, a pro vyprávění o cizích krajích našel inspiraci v perských a arabských průvodcích, které si jeho otec  Niccolo a strýc Matteo přivezli z obchodních cest.  Marco Polo se např.  zmiňuje o návštěvě Japonska, Sibiře či Madagaskaru, kde s největší pravděpodobností nikdy nebyl. Nesporné ovšem je, že v kniha  posloužila jako podrobný zdroj informací o obyvatelích asijského kontinentu.

4. existence nabídek a zdrojů na realizování objevných plaveb

Finanční podporu pro cesty do zámoří poskytovaly nejčastěji evropské panovnické rody, a to z různých důvodů – od snahy po získání bohatství a vlivu, přes snahu o obnovu vztahů s Orientem, až  po nadšení z objevů.

5. šíření křesťanství

Rozšíření tureckého území s sebou přineslo také rozšíření vlivu islámu, čili snahu o šíření křesťanství je možné vnímat jako cestu proti islámu. Je však třeba říci, že povolání šíření křesťanství plyne již ze slov Ježíšových v Novém zákoně [1].

6. věda

Dalším předpokladem pro uskutečnění zámořských objevných plaveb byl pokrok ve vědě a technice. Objevovaly se první teorie o tom, že Země má tvar koule, že to není žádná plovoucí deska. V loděnicích byly vyráběny nové typy lodí, které se mohly plavit i několik měsíců (tzv. karak, téměř čtyřicet metrů dlouhý trojstěžník připomínající velrybu).

K orientaci sloužil kompas, na konci středověku podstatně vylepšený, nebo astroláb( historický astronomický přístroj, který byl dříve používán mj. na určování a předpovídání poloh hvězd a Slunce).

Průběh objevných cest

Roku 1415 Portugalci dobyli přístav Ceuta, čímž začali éru objevných cest. V touze objevit zlato chtěli proniknout do nitra Afriky. To se jim však nepodařilo. Zavedli ale obchod s pobřežní Afrikou (vzácná dřeva, otroci, slonovina). Založili středoafrické město Lagos, zde vznikla společnost obchodující s otroky.

Vasco da Gama, portugalský objevitel a mořeplavec (1469 – 24. 12. 1524)

Vasco da Gama, portugalský objevitel a mořeplavec (1469 – 24. 12. 1524)

Roku 1450 Portugalci překročili rovník a učinili další objevy v Africe; snažili se obeplutím Afriky dostat do Indie. V letech 1487 – 88 Bartolomeo Diaz dosáhl mysu Bouří (přejmenován na mys Dobré naděje). O deset let později (1497 – 98) Vasco da Gama doplul na Indické pobřeží (město Kalikut). Podařilo se mu navázat obchodní spojení (hlavní zájem byl o koření). Portugalci v Indii stavěli pevnosti na pobřeží (měli chránit obchodní stanice = faktorie). Nepodařilo se jim však vytvořit novou říši, protože v Asii již existovaly feudální státy. Na počátku 16. století pronikli do Číny (Kanton), v roce 1550 do Japonska. V Asii vytvořili rozsáhlou koloniální říši, která byla ale vnitřně nepevná. V polovině 17. století v těchto oblastech ztrácí Portugalci vliv ve prospěch Anglie a Nizozemí.

Španělský královský pár (Ferdinand Aragonský a Isabela Kastilská) přijal návrhy Kryštofa Kolumba na cestu do Indie směrem západním. V roce 1492 získali Granadu a ukončili tak reconquistu (opětovné sjednocení říše). V srpnu téhož roku vypluly z přístavu Palos tři lodě (karavely): Santa Maria, Pinta, Niňa. Po sedmdesáti dnech plavby spatřili námořníci zem (ostrov Guanahání z Bahamského souostroví), nazvali jej San Salvador (spasitel). V příštích dnech objevili Kubu (podle Kolumba to bylo bájné Zipango), Espagnolu. Kolumbus byl přesvědčen, že doplul do Indie. Do roku 1504 podnikl ještě tři další výpravy, roku 1506 ve Španělsku zemřel.

Nový kontinent dostal název Amerika, podle  obecně přijímané teorie je to podle křestního jména Ameriga Vespucciho. (Někteří autoři se však domnívají, že  jméno Amerika může odkazovat i na Richarda Amerike nebo oblast Amerrique v Nicaragui.)

Amerigo Vespucci (9. 3. 1454 - 22. 2. 1512)

Amerigo Vespucci (9. 3. 1454 – 22. 2. 1512)

Amerigo Vespucci pocházel z rodiny florentského notáře. Pracoval v Seville jako obchodní zástupce  florentské obchodní firmy Bernardi, která se podílela na financování Kolumbovy první výpravy. V letech 1501 až 1502 se zúčastnil  své druhé cesty, plavby ke břehům Brazílie, zřejmě jako lodivod nebo kreslič map. Úkolem bylo  najít cestu kolem objeveného „ostrova“ (tzn. Ameriky). Vespucci během této výpravy pochopil, že se nejedná o velký ostrov, ale o celý kontinent. Po návratu sepsal leták   Mundus Novus (1503), ve kterém popisoval své zážitky, krajinu, zvířata a domorodé obyvatele. Zároveň napsal, že je to podle jeho mínění nový světadíl, ne Indie. Závěrečná slova  – „pozemský ráj, pokud vůbec někde je, nemůže být daleko odtud“, vzbudila v lidech naději, že může jít o ztracený ráj, který podle některých představ Bůh po Adamově hříchu nezničil, ale přesunul  na druhou stranu světa.

Roku  1507 vyšlo v Lotrinsku dílko o 52 stranách s obsáhlým názvem  „Uvedení do kosmografie se základními principy geometrie a astronomie, k tomu potřebnými. Navíc čtyři plavby Ameriga Vespucciho, dále popis (mapa) světa jak na plocho, tak ve tvaru glóbu se všemi těmi částmi, které byly Ptolemaiovi neznámé a které byly objeveny v poslední době“ („Cosmographiae introductio…“). V tomto svazku kromě úvodních slov autorů a Ptoleomaiova textu najdeme popis všech čtyř cest Ameriga Vespucciho. O Kolumbovi se autoři nezmiňují. Autor kreseb a map,  matematik a geograf Martin Waldseemüller v  sedmé kapitole napsal,  že nový světadíl „by bylo možno ode dneška nazývat zemí Americovou nebo Americou, když ji Americus objevil“.

V roce 1507  je však názvem „Amerika“ označeno pouze  severní brazilské  pobřeží, jih je nazýván „Brasilia Inferior“. Až  roku 1538  kartograf  Gerhard Mercator  použije název pro celou pevninu , když do své mapy napíše „AME“ přes severní a „RICA“ přes jižní část.

V roce 1494 vypukl spor mezi Španělskem a Portugalskem o objevovaná území, který byl urovnán smlouvou uzavřenou na základě tlaku papeže  Alexandra VI. 7. června 1474 v Tordesillas (ve Španělsku). Byla stanovena demarkační linie vedoucí 1770 km na západ od Kapverdských ostrovů. Nově objevená území na východ od této linie měla patřit Portugalcům, západní území Španělům. Podle některých historiků Portugalci již před podpisem smlouvy věděli o jižní Americe a proto usilovali linii posunout co nejdále na západ (původní návrh byl 480 km na západ od Kapverdských ostrovů). Takto stanovená linie Portugalcům (jak je vidět na následující mapce) umožňovala kolonizovat dnešní Brazílii. Roku 1500 portugalský mořeplavec Pedro Cabral plul Atlantikem, ale bouří byl zahnán k pobřeží Brazílie. Roku 1513 Vasco de Balboa překročil Panamskou šíji a spatřil Tichý oceán. Rozdělení vlivu podle smlouvy v Tordesillas je dodnes patrné z jazyků, kterými se hovoří v jižní Americe – zatímco v Brazílii  je to portugalština, ve všech ostatních zemích jižní Ameriky španělština.

Smlouva v Tordesillas byla příčinou mnoha sporů, ostatní námořní mocnosti (Anglie, Francie, Holandsko) ji nikdy neuznaly. V roce 1750 byla tato smlouva zrušena.

Smlouva z Tordesillas (1494)

Smlouva z Tordesillas (1494)

10. 8. 1519 se  Portugalec Fernando de Magallanes  (portugalsky Fernão de Magalhães), podporován španělským králem Karlem I. vydal na na jihozápad s cílem přivézt indické koření. O průběhu plavby máme podrobné informace díky zápiskům italského dobrodruha Antonia Pigafetta, který jako jeden z mála přežil a po třech letech se vrátil do Španělska. Z původních pěti karavel vpluly do Tichého oceánu, který tak námořníci nazvali díky klidnému a slunečnému počasí, pouze tři. Jedna z lodí ztroskotala v bouři, druhá se vrátila zpět do vlasti. Magallanes musel během plavby čelit nejen nepřízni počasí, ale také vzpourám námořníků, kteří na dlouhé cestě strádali. Konce výpravy se nedožil, během ozbrojeného střetnutí s domorodci byl na Filipínách zabit. Třetí loď spálili, další se rozlomila pod tíhou nákladu koření. Domů se tak vrátila pouze Victoria se zbytkem posádky. Náklad koření sice přinesl zisk, ztráty na životech však byly nesmírné. Z dvou set námořníků se vrátila jen hrstka. Přesto přinesla výprava důležité poznání – byla potvrzena teze o kulatosti země. Jistě zajímavé je, že celá výprava byla zaplacena z výnosu z prodeje přivezeného koření (to bylo naloženo na Molukách). Při plavbě byla ale porušena smlouva v Tordesillas, protože Filipíny patřily už Portugalsku, tudíž lodě plavící se ve španělských službách zde neměly právo zakotvit. Proto byla roku 1529 uzavřena nová dohoda v Zaragoze, která Španělsku přiřkla Filipíny a Portugalsku ponechala nejbohatší ostrovy v Indonésii, nazývané „ostrovy koření“ – Moluky.

K nejdůležitější zámořským objevům došlo  v první třetině 16. století. Nyní bylo třeba nová území  kolonizovat a přinést jejím obyvatelům nové zákony a novou víru. Většina domorodého obyvatelstva byla však přitom vystavena vlně násilností a agrese, pramenící z nenávistné a brutální dobyvačné politiky. Zanikly přitom mocné říše, jejichž životní úroveň v mnohém převyšovala nebo přinejmenším snesla srovnání se světem dobyvatelů.

Koncem 16. století se k dosavadním námořním velmocem, Španělsku a Portugalsku, přidala Anglie a Nizozemí. Výpravy se staly předpokladem pro vznik koloniálních říší ve střední a jižní Americe. Dobyvatelé pronikli také do severní Ameriky (na Floridu, k řece Mississippi, do Kalifornie). Hnacím motivem byla vidina zlata, hledání bájného Eldoráda.

V letech 1519 – 1521 Hernando Cortéz dobývá říši Aztéků v dnešním Mexiku.

Aztékové, národnost v Mexiku(asi 1 mil. osob) patřící k juto-aztécké jazykové rodině, dnes většinou mluví i španělsky. V období let 1168 – 1248 přišli ze severu do údolí Mexika. Kolem roku 1325 založili na jezerním ostrově město Tenochtitlán, které se stalo centrem celé oblasti (dnes hlavní město Mexiko). Během jednoho století si Aztékové válečnými výboji podřídili většinu indiánských etnik na území dnešního Mexika od východního k západnímu pobřeží , na jih až ke dnešní  Guatemale.  Aztécké hospodářství bylo založeno na zemědělství, na pěstování kukuřice. Kromě této plodiny však pěstovali také rýži, bavlnu, banány, z koření pepř, vanilku a tabák. Aztécká kultura byla úzce spjata s náboženstvím. Aztékové uctívali bohy, které spojovali s pro ně nevysvětlitelnými přírodními událostmi. Podle jejich mytologie bohové oživovali Slunce svou krví, a tak bylo třeba přinášet lidské oběti. Aztécké chrámy svou ohromující velikostí převyšovaly všechny ostatní budovy. Aztékové však kromě náboženských staveb budovali i vodovody, mosty, kanály. Město, v němž sídlil Montezuma, bylo postaveno uprostřed velikého jezera a obehnáno vysokými a pevnými hradbami z cihel. Vstup byl umožněn pouze po třech hrázích, které byly spojeny padacími mosty.

Společnost  tvořily rozšířené rodiny, které se v 15. stol. sdružovaly v rodové občiny calpulli. Občiny obdělávaly přidělené pozemky, měly však i politický význam. Shromáždění městského státu tvořili tlatoani, mluvčí dvaceti calpulli. Ti volili čtyři hlavní hodnostáře, kteří vybírali dva nejvyšší vůdce:  náčelníka „domů zbraní“, který velel v bojích a vedl diplomatická jednání, a spoluvládce, cihuacóatla, který řídil vnitřní záležitosti a náboženské obřady. V době příchodu Śpanělů byl náčelníkem Montezuma II., vládnoucí s podporou aristokracie, kterou tvořili významní válečníci, kněží, obchodníci a úředníci. Nejpočetnější skupinou obyvatel však byli svobodní lidé.   Níže stáli nevolníci vázaní na půdu, z které odváděli část úrody. Do otroctví upadali za trest samotní Aztékové, válečné zajatce čekal osud rituálních obětí. V době vlády Montezumy II. narůstaly vnitřní rozbroje, čehož využil Hernando  Cortés při dobytí říše 1519 – 21.  Aztékové přijali Španěly přátelsky, očekávali totiž příchod bílých bohů, takže Cortéze považovali zpočátku za boha. Španělští dobyvatelé však toužili jen po zlatě. Montezuma byl za svoji spolupráci se Španěly zbaven moci, novým panovníkem se stal jeho bratr Cuitlahuac. Pod jeho vedením Aztékové Španěly nejprve vyhnali, ale nakonec byli poraženi, sám Cuitlahuac podlehl během bojů nákaze neštovic. Cortéz se zde později stal místodržitelem a země byla nazývána Novým Španělskem.

Aztécké umění ovlivnila kultura mixtécko-puebelská. Pozoruhodné jsou aztécké stavby (dochované v Tenayuce, Malinalku), sochařství, dřevořezba, tkané látky a kamenné a péřové mozaiky. Velmi rozvinutá byla astronomie s astrologií, vypracován byl složitý rituální kalendář. Rozsáhlé písemnictví v piktografických a ideografických záznamech zahrnuje anály, genealogie, mapy, náboženské knihy. Neobyčejně bohatá básnická tvorba byla zachycena latinkou po dobytí Španěly.

Pád říše Inků

Znázornění velikosti incké říše v roce 1527

Znázornění velikosti incké říše
v roce 1527

Inkové, příslušníci staré kultury Peru, vytvořili největší stát v Jižní Americe,  tzv. Tahuantinsuyu (Čtyři části světa), jenž v 15. – 16. stol. ovládal většinu dnešního Peru, Ekvádoru, Bolívie, severozápadní Argentinu a severní oblasti Chile. Inkové, původně etnikum žijící  kolem poloviny 13. století  1250 v oblasti Cuzca, založili dynastii inků, tj. vládců a jejich pokrevních příbuzných. Inka Pachacuti († 1471)  začal s přestavbou  Cuzca( Cuzco leželo ve výšce 3300 m n.m., mělo pravidelný půdorys, velký chrám, žilo zde i 100 000 obyvatel)a zahájil dobyvačná tažení v jeho okolí , zejména v oblasti Titicaca.  Od roku 1463 pokračoval v expanzi v Peru se synem Tupakem inkou, za jehož vlády (1471 – 93) byly dobyty pralesy východní Bolívie a jihovýchodního Peru a jižní území až po řeku Maule v Chile. Za inky Huayna Capaca (1493 – 1527) byl dobyt Ekvádor; incký stát dosáhl v té době největší rozlohy a upevnění centralizované správy. V letech 1531 – 35 přišli do říše Inků španělští dobyvatelé (conquistadoři) Francesco Pizarro a Diego Almagro. V té době v říši Inků zrovna probíhala občanská válka. Inku Huascara (vládl 1527 – 32) sesadil  jeho bratr Atahualpa.

Španělé připluli  z Panamy podél pobřeží. Pouhé dvě stovky mužů vstoupily do Incké  říše, cesta probíhala bez problémů – Inkové si jich nevšímali a nechali je dojít až do městečka, kde pobýval Atahualpa. Inkové Španěly podcenili, nepovažovali je za nebezpečí. Inka Atahualpa přijal pozvání od Pizarra na hostinu, šla s ním i šlechta (3000 – 4000 Indiánů), při cestě byl inkův doprovod pobit, inka byl zajat. Nabízel výkupné, a to takové, že celou místnost o rozloze 34 metrů čtverečních pokryje zlatem do výšky své postavy, tj. téměř dva metry. Slib do dvou měsíců splnil. Přesto s ním byl veden proces za zradu a za manželství s vlastní sestrou; byl odsouzen k smrti uškrcením(1533). Poté se Španělé vydali do hlavního města Cuzca. Roku 1533 Cuzco vydrancovali a usídlili se zde. O dva roky později Cuzco opustili a založili na pobřeží město králů (Lima), které bylo sídlem španělské vlády v  jižní Americe po 200 let.

Celé Peru tedy padlo Španělům do rukou. Dále pronikli i do Chile, kde založili Santiago,  do Kolumbie, kterou považovali za bájné Eldorádo. Nakonec byl Almagro popraven Pizarrem a Pizarro zavražděn Almagrovými přívrženci.

Do poloviny 16. století Španělé prozkoumali a dobyli většinu jižní Ameriky (kromě Brazílie), tato území byla ve španělských rukou do počátku 19. století.

Inkové rozvinuli politickou organizaci s oficiálním kečujským jazykem a náboženstvím, s vyspělým vojenstvím a diplomacií. Intenzívní zemědělství záviselo na složitých zavodňovacích systémech. Na terasovitých polích, která hnijili ptačím trusem, pěstovali kromě kukuřice také brambory a pšenici.  Chovali lamy, alpaky, morčata, kachny. Znali léčivé účinky chininu, který získávali z kůry chinovníku a kokainu, který získávali z listů koky pravé.Občané byli vázáni  tributem zvaným mitta, tj. museli odvádět veřejné práce na stavbách, v dolech, sloužit ve vojsku. Výnosy z půdy byly důsledně rozdělovány mezi vládu, kněží a bohy a obecný lid. Aby se předešlo vzpourám, byla část podmaněných obyvatel přesídlována mezi loajální inky a naopak. Základní společenskou jednotkou byly tzv. ayllu – hospodářské a sídelní jednotky klanového typu. V čele stál inka, božský vládce, syn boha Slunce, který uavíral sňatek se svou sestrou. Vyšší šlechtu tvořili potomci inků (z vladařských ayllu), kteží zastávali místa hlavních úředníků a velekněží; nižší šlechtu tvořili členové nepanovnických ayllu Cuzca a okolí a dále tzv. kurakové, náčelníci dobytých společenství. Správu jednotlivých území (propojených přímočarými silnicemi s visutými mosty) řídili místodržitelé z řad nejvyšší šlechty, jimž kurakové podléhali. Nejpočetnější skupinou byl obecný lid, rolníci vázaní tributem; nejníže stáli nevolníci nucení pracovat na cizí půdě. Řemeslníci a umělci svážení do měst vynikli ve zpracování kovů (zlato, stříbro), textilu (vlna, bavlna), v kamenictví (spojování kamenných bloků na sucho).

Inkové byli  též výborní astronomové, vytvořili kalendář a spočítali, že rok má 365 a jednu čtvrtinu dne.  K přenosu informací používali  dosud ne zcela prozkoumaný systém, uzlové písmo kipu.

Důsledky objevných plaveb

  1. rozvoj dálkového obchodu mezi Evropou a koloniemi
    Do Evropy se dovážely drahé kovy, drahokamy, perly, tabák; z Indické oblasti koření a bavlna; z Číny hedvábí a porcelán; z Afriky zlato, slonovina a otroci. Z Evropy se vyvážely převážně potraviny, pivo a látky. Vytvořenému systému říkáme „obchod do trojúhelníku“ – obchod mezi Evropou, Afrikou a Amerikou.
  2. přesun obchodních středisek ze Středomoří na pobřeží Atlantiku
    Dochází k pozvolnému úpadku severoitalských přístavů, na druhé straně roste význam přístavů na pobřeží nebo v blízkosti pobřeží Atlantského oceánu – portugalský Lisabon, španělské přístavy Cadiz, Sevilla, či nizozemské Antverpy. Postupně též roste význam hanzy.
  3. rozvoj evropské vzdělanosti
    Byl obnoven a potvrzen původně antický názor, že Země je kulatá – roku 1492 navrhl Martin Behaim první globus, byly též hojně vytvářeny a zdokonalovány mapy.
  4. inflace
  5. migrace plodin
    Do Evropy se dostaly dnes zcela běžné, ale dříve neznámé plodiny jako například rajská jablíčka, brambory, kukuřice, kakao či bavlna.
  6. migrace chorob
    Z Ameriky do Evropy byla přenesena syfilis, která se zde léčila rtutí. Opačným směrem se v Americe octla chřipka, spalničky a neštovice, na které imunitní systém místního obyvatelstva nebyl přizpůsoben, a tak tyto nemoci způsobily smrt mnoha domorodců.
  7. důsledky pro domorodé obyvatele
    Velmi nevybíravým způsobem byli z Afriky vyváženi otroci – obecným názorem byla nadřazenost Evropanů nad ostatními národy. V některých místech byli domorodci úplně vyhubeni nebo zdecimováni. Byly zničeny říše Inků a Aztéků. S náhlým příchodem odlišné kultury a jejím vnucováním, někdy též spjatým  s násilnou christianizací, se velké množství domorodých obyvatel jen těžko vyrovnávalo.

[1] Matouš 10:5–42; Marek 16:15–20; Lukáš 9:1–6

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht