První světová válka – První a druhá etapa války (1914-1916)

První válečný rok 1914

Stručný souhrn

Za začátek Války je považován 28. červenec 1914, kdy Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku a vznikla Srbská fronta. I přes úpornou snahu Rakouska-Uherska se mu nepodařilo Srby porazit a na konci roku byly rakousko-uherské jednotky na téměř stejných pozicích jako na začátku války.

Dalším válčištěm se stala třetího srpna Západní fronta, kde se Německo snažilo rychle porazit Francii, což se nepodařilo podle plánu a Západní fronta zůstala od podzimu 1914 téměř beze změn.

Třetím válčištěm se podle očekávání stala Východní fronta, kde Rusové zahájili 15. srpna ofenzívu do Východního Pruska, která mohla bát nebezpečná pro celé Prusko, ale Němcům se podařilo tento útok zastavit a v několika bitvách Rusy porazit. Tím zachránili Prusko před invazí a vytvořili si podmínky pro postup v roce 1915.

Vstupem Osmanské říše do války na straně Trojspolku dne 29. října 1914 vzniklo několik nových menších front, neboť území Osmanská říše bylo hned na několika místech ve styku s územím států Trojdohody. Nejdůležitější z těchto front byla fronta proti Rusku na Kavkaze, kde po počátečním nástupu byly Osmanské armády zastaveny a o něco později zatlačeny do Arménie. Osmanské oddíly vedené německými důstojníky bojovaly s Brity v Egyptě a také v Mezopotámii.

Posledními oblastmi, které byly válkou zasaženy již roku 1914 se stala Afrika a Tichomoří.

 

Válečné plány

Evropské velmoci nejen, že se na válku dobře vyzbrojily, ale měly i strategické plány, které všechny počítaly s rychlým vítězstvím či alespoň mírem v krátké době. Jako určující se nakonec ukázaly strategické plány Německa, které rozehrálo svoji dlouho připravovanou velmocenskou hru o dominanci v Evropě a novém rozdělení kolonií. Otcem moderní německé válečné strategie byl v 60. letech 19. století Helmuth von Moltke starší. Podle jeho strategické koncepce „rozhodného manévrování“ měl být nepřítel zničen vysokou koncentrací vojsk, které se do válečného prostoru dostanou v krátké době po železnici. Tato masa vojsk společně s kvalitními německými zbraněmi (dělostřelectvo, minomety, kulomety) zajistí vítězství v rozhodné bitvě, kde bude zničena většina vojsk soupeře. Pak budou následovat mírová jednání, kde vítězné Prusko prosadí své cíle. Tato strategie slavila úspěch v roce 1871, kdy se v bitvě u Sedanu podařilo rozdrtit armády Francie a následná mírová smlouva umožnila sjednocení Německa a vznik německého císařství.

Schlieffenův plán

Schliefenův plán

Na této základní strategické koncepci byl postaven Von Schliefenův plán, který byl vypracován v letech 1891-1905 náčelníkem německého generálního štábu Alfredem hrabětem von Schlieffenem. Von Schlieffenova koncepce „války na dvou frontách“ počítala nejen s nepřátelstvím Francie, ale i Ruska. Plán počítal s rychlým přesunem vojsk na západ a útokem na Francii přes neutrální Belgii. Během 20 dnů měla být obsazena Paříž, za dalších 22 dnů bojů poté měla být francouzská armáda zničena, Francie vyřazena z války a došlo by k přesunu vítězných německých oddílů na východ a k porážce ruské armády. Plán předpokládal pomalou ruskou mobilizaci, jež měla poskytnout právě von Schlieffenových 42 dní na porážku Francie. Konečnou podobu dostala německá válečná strategie v posledních předválečných letech a jejím autorem byl náčelník německého generálního štábu von Moltke mladší, který však pouze posílil oddíly určené k dobytí Paříže.

První boje

Západní fronta

Němečtí vojáci v bitvě na řece Marně

Němečtí vojáci v bitvě na řece Marně

Dne prvního srpna 1914 stála na západních hranicích Německa armáda, jež čítala 1 485 000 mužů a jejím prvním válečným aktem byla okupace Lucemburska. O dva dny později jednotky této armády vstoupily do neutrální Belgie, čímž byla Velká Británie donucena vyhlásit Německu válku, neboť byla garantem belgické neutrality. I přes statečnou obranu belgických a britských vojsk padl 20. srpna 1914 Brusel do rukou německých vojsk a během příštích dnů byla téměř celá Belgie okupována Německem. Německo zřídilo dne 26. srpna Generální governement Belgie (Generalgouvernement Belgien), který zpočátku řídil polní maršál Kolmar, svobodný pán von der Goltz. Německé armády pak postupovaly do severovýchodní Francie s cílem zničit francouzskou armádu spolu s britským expedičním sborem a tento postup vedl k sérii bitev. V první bitvě na řece Marně (bitva je známa jako „Zázrak na Marně“) dne pátého srpna  se francouzské armádě podařilo s vypětím všech sil zastavit německý postup (francouzské vojáky vozili na frontu pařížské taxíky).  V bitvě u Revigny a ani v následujících střetech se však Němcům  nepodařilo zničit armádu Francie a donutit Francii k uzavření míru v plánovaných 42 dnech.

Toto selhání von Schlieffenova plánu mělo za následek změnu ve vedení německého generálního štábu, kde byl von Moltke mladší nahrazen ministrem války, generálporučíkem Erichem von Flakenhaynem. Nový německý vrchní velitel nařídil okamžitý ústup o několik desítek kilometrů do lepších obranných pozic, které lépe umožnily odrážet útoky britských a francouzských vojsk. Dne 18. září se rozhořela série bitev (známá jako „závod k moři“), v nichž se obě strany snažily obejít a obklíčit soupeře. Tato poslední fáze pohyblivé války na západě v roce 1914 skončila 20. října a válka na západní frontě od této chvíle ustrnula, armády se zakopaly, opevnily a vznikl fenomén zvaný Zákopová válka. Tento nový styl válčení byl z hlediska techniky založen na zákopech, kulometech, dělostřelectvu a ostnatém drátu. Vojáci znepřátelených armád zůstali celé měsíce a roky v téměř stejných pozicích a do použití prvních tanků vznikla v podstatě patová situace, kdy každý sebemenší postup o pár kilometrů či dokonce stovek metrů byl vykoupen obrovskými ztrátami tisíců vojáků. Rok 1914 byl také prvním rokem, v němž byly nasazeny nové zbraně. Jednalo se především o ponorky, vzducholodě a letadla.

Ihned po vypuknutí války začalo britské námořnictvo s blokádou německých přístavů s cílem odříznout Německo od dovozu strategických surovin. Německá flotila byla sice jen o málo slabší než britská, ale v německém velení převládala značná skepse ohledně možnosti porazit anglické loďstvo v bitvě. Výsledkem byla minimální německá námořní aktivita, takže se boje omezily na střetnutí lehčích sil (křižníky a torpédoborce) a jedinými většími úspěchy se na německé straně mohly pochlubit pouze ponorky. Dne devátého září 1914 potopila německá ponorka U 9 v severním moři během jedné hodiny tři anglické pancéřové křižníky, čímž skvěle uvedla ponorky do dějin válčení.

Srbská fronta

S vypovězením války Srbsku dne 28. července 1914 začalo Rakousko-Uhersko shromažďovat své armády poblíže srbských hranic. Dne 12. srpna 1914 přešly tyto síly do útoku na Srbsko, jehož armáda byla početně o mnoho slabší. Srbové však odrazili tento útok i další dvě ofenzívy vojsk Rakousko-Uherska započaté ve dnech sedmého září a pátého listopadu 1914. V těchto bitvách padlo cca 170 000 Srbů a rakousko-uherské ztráty činily cca 215 000 mužů. Výsledkem tří rakousko-uherských ofenziv však byly naprosto minimální územní zisky, neboť srbská armáda přešla třetího prosince 1914 do protiútoku a během dvou následujících týdnů vytlačila rakousko-uherská vojska ze svého území.

Východní fronta

Paul von Hindenburg (1847 - 1934) se později stal německým prezidentem

Paul von Hindenburg (1847 – 1934) se později stal německým prezidentem

Velké boje na východě začaly 15. srpna ruskou ofenzívou do východního Pruska, což vyvolalo v německém generálním štábu překvapení, protože Rusové mobilizovali a přešli do útoku mnohem rychleji, než předpokládal německý plán. Vzhledem k početní slabosti německých sil postupovala ruská armáda zpočátku vpřed, ale již 17. srpna byla zastavena u Stalluponen (dnes Nestěrov v Rusku). O tři dny později se Rusům podařilo zvítězit nad Němci u Gumbinnenu (dnes Gusev v Rusku). To vyvolalo změny ve vedení německé armády na východě a jejím novým velitelem byl jmenován generál pěchoty Paul von Hindenburg, jehož zástupcem se stal generálmajor Erich Ludendorff. Od 20 srpna do 31. srpna probíhala bitva u Tannenbergu, v níž byla ruská armáda tvrdě poražena. Následovala další ruská porážka u Mazurských jezer (bitva probíhala ve dnech pátého až 13. září 1914) a ještě jedna na Němenu (26. až 28. září 1914). Tato série německých vítězství stála Rusko dvě kompletní armády a zachránila Prusko před okupací.

Na jižním úseku východní fronty stály proti sobě armády Ruska a Rakousko-Uherska. Rakousko-Uherské velení se dopustilo strategické chyby, když většinu sil soustředilo na srbské frontě. Větší boje se zde odehrály ve dnech 23. srpna až 25. srpna u Krasniku a o den později následovala další bitva u Komarowa. V těchto bitvách měla rakousko-uherská armáda převahu a podařilo se jí zatlačit ruské jednotky na východ o desítky kilometrů. Po tomto počátečním úspěchu však přišlo brzy vystřízlivění, neboť o několik dní později byl rakousko-uherský útok poražen u Zoločiva a 29. srpna utrpěli Rakušané velké ztráty mezi řekami Lipa. I přes tyto neúspěchy rakousko-uherská ofenziva pokračovala, ale Rusové přešli do protiútoku, který se zastavil 50 km východě od Krakowa, čímž Rusové ohrozili Slezsko a vytvořili si dobré nástupiště k útoku do Uher. Ztráty rakousko-uherské armády dosáhly 400 000 mužů a na pomoc musely být povolány německé jednotky. Následovala série bitev o Varšavu, které skončily 26. října. V těchto bitvách se Rusům vedlo o něco lépe, ale ani jedna strana nedosáhla zamýšlených cílů ani velkých územních zisků a podobný výsledek měly další boje, které se zde do konce roku 1914 odehrály.

Turecko vstupuje do války

Dne 29. října 1914 vstoupilo Turecko do války na straně Trojspolku. Tímto se První světová válka z Evropy přelila na další kontinent, neboť vznikla další fronta na Kavkaze, kde se Turci střetli s Rusy. Nové válčiště bylo otevřeno v Mezopotámii, kde rivalem armády turecké byla armáda britská. Nástupce proroka Mohameda sultán Mehmed V. vyhlásil 11. listopadu 1914 svatou válku s cílem vyvolat povstání na muslimských územích, které kontrolovali Britové, ale výsledek byl velmi slabý. Přesto Britové zbavili úřadu nominálního egyptského místokrále (khediva) a Egypt byl vyhlášen protektorátem. Turci zahájili přípravy k dobytí Suezského průplavu, který měl pro Británii strategickou hodnotu, neboť tudy proudili vojáci z britských kolonií na západní frontu.

Africké válčiště

V srpnu 1914 boje začaly v Africe. Německý generál Lettow-Vorbeck dokázal s nepatrnými silami podnikat úspěšné ofenzivní akce z Německé východní Afriky do britských kolonií Ugandy a Keni. Britové odpověděli druhého listopadu 1914 vyloděním u Tangy. Nejenže se jim nepodařilo zničit německé síly, ale byli dokonce pátého listopadu zahnáni na ústup a donuceni nalodit se. Němcům padlo do rukou mnoho munice a materiálu a to jim umožnilo vést na tomto válčišti ofenzivní akce v roce 1915, protože vzhledem k námořní blokádě nebyli schopni německou východní Afriku zásobovat.

Tichomořské válčiště

Vstupem Japonska do války na straně Trojdohody dne 23. srpna 1914 se válečný požár rozšířil do další části světa. V Tichomoří se bojovalo především o německé kolonie (Papuu, Samou, Šalamounovy ostrovy, Karolínské ostrovy, Marshallovy ostrovy, Mariánské ostrovy a Bismarckovi ostrovy) a protože Německo nemělo reálnou šanci (vzhledem k námořní blokádě) tyto pozice posílit, bylo jen otázkou času, kdy o své kolonie přijde. Do konce roku 1914 obsadily japonské a australské jednotky všechny německé kolonie, čímž válka v Tichomoří téměř  skončila (jednotlivé německé křižníky se pokoušely rušit zásobovací trasy v Tichomoří).

Je tedy zcela zřejmé, že již v prvním válečném roce se z evropského konfliktu stal konflikt světový, přestože největší boje proběhly v Evropě.

Druhý válečný rok 1915

Stručný souhrn

Na Srbské frontě došlo tohoto roku k velkým změnám a Srbové byli nuceni ustupovat před zdrcující převahou.

O změnu na Západní frontě se pokusili Francouzi, Britové i Němci, ale i přes použití jedovatých plynů jen malé části území změnily v  tomto roce majitele.  Bojovalo se rovněž na moři, kde německé ponorky dosáhly skvělých výsledků proti válečným i obchodním lodím Trojdohody.

Situace na Východní frontě se v průběhu tohoto roku velmi změnila, neboť mocnosti Trojspolku zahájily velký útok v důsledku kterého byla fronta posunuta na východ.

Strategická situace Osmanské říše se během tohoto roku poněkud zhoršila, neboť Rusové zvítězili na Kavkaze , Britové a Francouzi se vylodili v Dardanelách a osmanský útok na Egypt byl odražen. Přesto se však osmanská říše nezhroutila, ale právě boje v tomto a následujícím roce ji ekonomicky velmi vyčerpaly.

Vstupem Itálie do války vznikla Italská fronta, kde se za strašlivých ztrát pokoušeli Italové prorazit rakousko-uherské linie, což se jim vůbec nevedlo.

Západní fronta

Střelci z Notrhumberlandu v zákopech pod německým útokem u Ypru 1914

Střelci z Notrhumberlandu v zákopech pod německým útokem u Ypru 1914

S patovou situací, která byla výsledkem bojů z minulého roku, nebyla spokojena ani jedna strana a oba protivníci se pokoušeli ji změnit. Nejprve zaútočili Britové dne desátého března u Neuve Chapelle. Po této bitvě následoval dne 22. dubna německý pokus o průlom fronty u Yprů, kde byl podruhé (první pokus proběhl již třetího ledna na východní frontě u Bolimova, ale očekávaný efekt se nedostavil) v historii použit otravný plyn, který tak získal svůj název Yperit. Přestože se tímto způsobem podařilo prolomit francouzské pozice a postoupit o čtyři kilometry, nebyl tento průlom využit k dosažení strategického úspěchu, neboť místní němečtí velitelé nejednali dostatečně ofenzivně.

Francouzi se pokusili prolomit u Champagne a v Alsasku, ale byli vždy odraženi s velkými ztrátami a žádnými nebo minimálními územními zisky.

O něco aktivnější bylo německé loďstvo, které již v závěru roku 1914 dvakrát úspěšně a beze ztrát bombardovalo města na anglickém pobřeží. Při třetím pokusu však německé bitevní křižníky narazily na eskadru svých anglických protějšků a výsledkem byla dne 24. ledna námořní bitva u Dogger Banku. V této bitvě sice Angličané zvítězili, ale nepodařilo se jim zničit slabší německou eskadru.

Potopení britské lodi Lusitania 1915

Potopení britské lodi Lusitania 1915

Ještě aktivnější byly německé ponorky, které vystupňovaly své útoky, takže Velká Británie ztrácela jen kvůli ponorkám 50 až 100 lodí měsíčně. Ponorková válka byla navíc příčinou diplomatických potíží Německa, neboť sedmého května 1915 potopila německá ponorka U 20 britský parník Lusitania, na jehož palubě zahynulo 1201 cestujících, z nichž 128 bylo občany Spojených států amerických. USA ostře protestovaly a německé ponorky dostaly rozkazy, jež vedly ke zmírnění ponorkové války a k větší ohleduplnosti vůči neozbrojeným lodím.

Východní fronta

Situace na východní frontě sice připomínala situaci na frontě západní, neboť i tady se armády koncem roku 1914 zakopaly, bylo zde však několik podstatných rozdílů. Nejdůležitějším z nich byl, v porovnání s Francií, obrovský prostor východního bojiště. Nebylo v silách tehdejších armád vytvořit na východě takovou frontu od severu k jihu, kterou by nebylo možno obejít nebo projít v některém ze slaběji chráněných úseků. Druhým podstatným rozdílem byla ruská armáda, která oproti armádám jiných evropských států byla hůře technicky vybavena a její velitelský sbor nedosahoval takových kvalit. Měla však takřka nevyčerpatelný lidský potenciál, neboť ruská říše byla obrovská a car mohl verbovat vojáky od Ukrajiny po Sibiř. Zatímco všechny mocnosti již na podzim 1914 pocítily z důvodu krvavých bojů nedostatek vojáků a přizpůsobily tomu svou válečnou strategii (důkladnější přípravy na každý útok, použití otravných plynů a zvyšování palebné síly malých jednotek, čímž bylo možno použít méně vojáků a ušetřit je tak pro další jednotky). Ruská armáda, přestože utrpěla obrovské ztráty a její početní stav se povážlivě snížil, podobnými problémy netrpěla. V záloze měla stále dost bojeschopných mužů, které mohl car kdykoliv zmobilizovat. Po selhání von Schlieffenova plánu byly některé německé jednotky přesunuty na východ a již sedmého února přešla německá armáda do útoku. Dne 22. února skončila druhá (zimní) bitva u Mazurských jezer ruským debaklem a postupující Němci osvobodili východní Prusko. Dne druhého května 1915 zahájili Němci generální ofenzívu na celé východní frontě. Výsledkem byly veliké územní zisky, takže ke dni 30. září 1915 okupovaly německé a rakousko-uherské armády Polsko, Litvu, západní Bělorusko a severozápadní Ukrajinu.

Turecké fronty

Turecká ofenzíva na Kavkaze skončila pro Turky katastrofou, neboť druhého ledna byla téměř celá útočící armáda zničena nebo se vzdala Rusům.

Tyto boje však měly ještě strašlivější dohru, neboť proti Turkům bojovali křesťanští Arméni, kteří byli poddanými tureckého sultána. V dubnu 1915 došlo k vyhlášení arménské vlády na Rusy obsazených územích, což Turkům stačilo k nařízení „přesunu arménského obyvatelstva do zázemí“. Tento přesun připomínal peklo (během „přesunu“ se konaly hromadné popravy mužů a statisíce Arménů zemřely hladem a žízní, neboť Turci naplánovali trasu pochodu přes nehostinné oblasti a nezásobovali dostatečně pochodující). V letech 1915 až 1917 zemřelo cca milion Arménů a tím byl spáchán zločin genocidy.

Počátkem února 1915 se Turci pokusili dobýt Suezský průplav, ale byli s velkými ztrátami odraženi.

Turečtí vojáci u Gallipoli (oprace Dardanely)

Turečtí vojáci u Gallipoli (oprace Dardanely)

Britské a francouzské velení při hledání nejlepší strategie k porážce Trojspolku rozhodlo, že nejslabším článkem je Turecko a tudíž nebude těžké ho rozhodným úderem vyřadit z války. Navíc Brity a Francouze poháněl strach z představy, že by Rusové došli do Istanbulu jako první, zmocnili se Dardanel a otevřeli si přístup do Středozemního moře. Na tomto příkladu je dobře vidět, jak žárlivě se tito spojenci hlídali. Po mnoha diskusích bylo rozhodnuto udeřit přímo z moře na Istanbul a tak 19. února 1915 začala Operace Dardanely. Velmi brzy se ukázalo, že nebude možné (ponorky, miny, dělostřelectvo) proplout bitevní eskadrou přímo až do Istanbulu, takže bylo rozhodnuto použít i pozemní vojska. Boje v Dardanelách trvaly až do devátého ledna 1916, kdy byly vyčerpané oddíly Britů a Francouzů evakuovány. Toto vítězství sice umožnilo Turkům pokračovat ve válce, ale vykrvácely v něm nejlepší oddíly Turecké armády a země se velmi ekonomicky vyčerpala. Tyto boje však zrodily tureckého národního hrdinu Mustafu Kemala. Z neznámého velitele divize se stal „Otec Turek“ – Atatürk.

Srbská fronta

I na této frontě byli Němci nuceni poskytnout pomoc svému Rakousko-uherskému spojenci, neboť i na této frontě se již v roce 1914 jasně ukázalo, že Rakousko-uherská armáda není schopna dosáhnout naplánovaných cílů. Po přisunutí dostatečného množství jednotek zaútočila německá armáda šestého října 1915 na Srbsko. Již devátého října padl Bělehrad, prvního listopadu Kragujevac.

Dne 11. října 1915 vstoupilo Bulharsko do války na straně Trojspolku, bulharská armáda zaútočila na Srbsko a již 22. října dobyla Skopje. Bylo jasné, že soustředěnému náporu armád Německa, Rakousko-Uherska a nově Bulharska nemůže Srbsko dlouho odolávat a přestože Srbové bojovali statečně, převaha byla příliš velká. Srbské armádě nezbylo než ustupovat na jih, pokud nechchtěla být obklíčena a zničena.

Italská fronta

Dne 3. května 1915 vystoupila Itálie z Trojspolku a 23. května vyhlásila válku Rakousko-Uhersku. Tato změna stran vyplynula z britsko-italských jednání v Londýně, kde bylo Itálii přislíbeno velké území Istrie a Dalmácie za vojenskou pomoc proti Trojspolku. Přesně o měsíc později spustili Italové ofenzívu ve směru Terst. Výsledkem byla první bitva na řece Soči (Isonzo) ve které se italská armáda, i přes svou početní převahu na oddíly Rakousko-Uherska, nedokázala posadit. Územní zisky byly mizivé a ztráty veliké. Italské velení se však nedalo tak snadno odradit od svého záměru a spustilo další ofenzívy na řece Soči. Do konce roku 1915 na na tomto nevelkém území odehrály čtyři bitvy známé jako první až čtvrtá bitva na řece Soči. Výsledkem všech těchto bitev byly vysoké ztráty a téměř žádné územní zisky. Novým válčištěm se od této doby stalo i Jaderské moře, kde se větší námořní bitvy nikdy neodehrály, neboť zde byly aktivní především lehčí síly (ponorky, rychlé čluny).

Třetí válečný rok 1916

Stručný souhrn

Soustředěný nápor armáda Trojspolku na Srbsko měl za následek vytlačení srbské armády z území Srbska,čímž Srbská fronta skončila. Vystřídala ji o něco jižněji fronta Soluňská.

Na Západní frontě proběhly tento rok obrovské boje, když se obě strany pokoušely zničit armády soupeře. Výsledkem byly ještě strašnější ztráty než minulý rok a téměř žádné územní změny. na moři došlo k největšímu střetnutí této války a německé ponorky dosáhly opět velkých úspěchů.

Východní fronta byla i tento rok v pohybu, ale opačným směrem než rok minulý. Iniciativu převzali Rusové a podařilo se jim v jižním úseku fronty postoupit o desítky kilometrů a způsobit nepříteli veliké ztráty.

Na Italské frontě pokračovali Italové v marných pokusech o průlom s podobným výsledkem jako v  roce předcházejícím.

Novým bojištěm se stalo Rumunsko, které vstoupilo do války po boku Trojdohody.  Reakce armád Trojspolku byla bleskurychlá a zničující, takže rumunská armáda byla v krátké době vytlačena z rumunského státního území.

Západní fronta

Francouzští vojáci v bitvě u Verdunu

Francouzští vojáci v bitvě u Verdunu

Po nic neřešících ofenzívách z roku 1915 zůstala západní fronta téměř stejném území jako na konci německé ofenzívy v roce 1914. Obě strany se tento stav pokoušely změnit, ale obě byly moc silné na to, aby byly poraženy a příliš slabé na to, aby zvítězily, takže výsledkem byly další statisíce mrtvých a zraněných  vojáků. Iniciativu nejprve převzali Němci, kteří již 21. února 1916 zaútočili na Verdun. Tohle město obepínal ze severu pás pevností a pro Francii bylo důležité z hlediska její obrany. Útokem na Verdun začala nejdelší (nikoliv nejkrvavější) bitva První světové války, přezdívaná „Verdunský mlýnek na maso.“ Francouzi přisunovali další divize, bránili se velmi statečně a nakonec přešli do protiútoku, takže když byla 18. prosince 1916 bitva u konce, stála německá armáda na těch samých pozicích, z kterých 21. února zaútočila. Ztráty dosáhly děsivé výše, neboť během bitvy bylo vyřazeno z boje (mrtví,zranění a pohřešovaní) 336 000 německých a 362 000 francouzských vojáků. Ještě během bitvy u Verdunu spustila britská armáda a francouzská armáda ofenzívu na Sommě. Tím začala nejkrvavější bitva První světové války, neboť při ní zemřelo 498 054 Britů, 194 451 Francouzů a 237 159 Němců. Spojenci byli zastaveni 18. listopadu 1916, aniž dosáhli svých cílů.

V době těžkých bojů u Verdunu byla dosavadní pasivita německého válečného loďstva nepřijatelná a tak se němečtí admirálové odhodlali k akci. Téměř celá německá flotila vyplula 31. května 1916 do Severního moře v naději, že se jí podaří překvapit a zničit nějakou menší část britského válečného námořnictva. Britská admiralita však byla o vyplutí německé flotily informována (informace ale neříkaly, že vyplula celá německá flotila, takže obě strany očekávaly, že překvapí a zničí část nepřátelského loďstva), takže do Severního moře poslala většinu válečných lodí, které měla na Britských ostrovech k dispozici. Výsledkem byla námořní bitva u Jutska (nebo u Skagerraku), v které Britové zvítězili ze strategického pohledu, neboť zahnali německou flotilu na ústup. Utrpěli ale větší ztráty než flotila německá, takže obě strany po bitvě ohlásily vítězství. Pravdou ovšem zůstává, že mnoho německých lodí bylo natolik poškozeno, že se poměr sil na dlouhé měsíce výrazně změnil ve prospěch Britů. I v roce 1916 pokračovala ponorková válka, ve které německé ponorky dosáhly slušných výsledků proti námořnímu obchodu Trojdohody.

Východní fronta

Na žádost Francie a Velké Británie spustilo Rusko sérii útoků ve snaze upoutat co nejvíce německých divizí a odlehčit tak západní frontě. Dne 17. března zaútočili Rusové ve východní Litvě, kde 14. dubna byli poraženi v bitvě u jezera Narocz. Dne čtvrtého června 1916 zahájil ruský generál Alexej Brusilov ofenzívu proti armádě Rakousko-Uherska na severozápadní Ukrajině. Tato ofenzíva trvala do 20. září 1916. Brusilova ofenzíva zatlačila jednotky Trojspolku až o 60 kilometrů na západ, což by byl na západní frontě velký úspěch, ale na východě to mnoho neznamenalo. V těchto bojích ztratilo Rusko 1 400 000 mužů, Rakousko-Uhersko 750 000 mužů a Německo 150 000. Tyto obrovské ztráty však podlomily morálku ruské armády.  Brusilova ofenzíva byla největším vítězstvím Trojdohody v roce 1916, vyvolala změny v německém vrchním velení (von Flakenhayn byl nahrazen von Hindenburgem) a změny ve vedení východní fronty (Německo převzalo odpovědnost za celou východní frontu).

Italská fronta

I v průběhu roku 1916 útočila italská armáda na rakousko-uherské pozice na řece Soči. Dne 11. března začala pátá bitva na řece Soči a do konce roku jich zde bylo svedeno celkem devět (počítáno i s bitvami z roku 1914), ale kromě obrovských ztrát, dobytí města Gorica a postupu o pár desítek kilometrů nedosáhla italská armáda ničeho. Rakousko-uherská armáda kontrovala 11. března 1916 svojí ofenzívou v Jižním Tyrolsku. Tato ofenzíva zpočátku byla pro Italy překvapením a díky tomu se Rakousko-uherské armádě podařilo postoupit, ale italský protiútok ji zatlačil do přibližně stejných pozic, odkud vyšla.

Srbská fronta

Výsledkem soustředěného náporu Trojspolku na Srbsko v roce 1915 byl ústup srbské armády na jih. Srbové bojovali statečně, ale převaha byla příliš veliká a po vstupu Bulharska do války na straně Trojspolku se jejich strategická situace stala neudržitelnou. Po odříznutí bulharskými vojsky od zásobování dne 16. října 1915 už měla srbská armáda jedinou možnost jak se nenechat zničit. Tou možností byla evakuace na ostrov Korfu, která se úspěšně uskutečnila. Dne třetího března 1916 dosáhly jednotky Trojspolku Srbsko-řeckou hranici a krátce na to dorazily Rakousko-uherské jednotky do jižní Albánie, čímž zanikla srbská fronta, ale vznikla soluňská fronta.

Soluňská fronta

Počátky válečných aktivit v oblasti Egejského moře a Řecka se datují již od roku 1915, kdy v souvislosti s přípravami na Dardanelskou operaci zabrala francouzská a britská armáda některá území tehdy neutrálního Řecka, která byla použita jako odrazový můstek k útoku na Dardanely a k zásobování srbské armády. Když jednotky Trojspolku dorazily počátkem března 1916 na Srbsko-řecké hranice, čelili jim zde Francouzi a Britové. V průběhu roku 1916 zde bylo svedeno několik bitev, ale po zbytek války byla tato fronta vedlejší a neprobíhaly na ní velké pohyby, což se nezměnilo ani vstupem Řecka do války na straně Trojdohody dne 29.června 1917.

Rumunská fronta

Dne 28. srpna 1916 vyhlásilo Rumunsko Trojspolku válku a jeho armády zaútočily na Rakousko-uherské Sedmihradsko. Do poloviny září postoupili Rumuni o 75 kilometrů, reakce Trojspolku na sebe nedala dlouho čekat a již prvního září dobyly spojené jednotky (především Bulhaři a Osmani) Trojspolku Dobrudžu, 22. října Konstancu a 23. listopadu překročily Dunaj. Z druhé strany vpadly do Rumunska spojené armády Německa a Rakousko-Uherska a i jejich postup byl velmi rychlý, neboť již 29. září padla Sibia, devátého října Brasov a šestého prosince Bukurešť. Tím bylo Rumunsko vyřízeno, přestože jeho přeživší jednotky pokračovaly v boji v Moldavsku.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht