Ruské revoluce

Rusko za první světové války

Na počátku 20. století bylo Rusko jednou z nejzaostalejších zemí tehdejší Evropy. V 19. století se sice car Alexandr II. pokusil zaostalou zemi reformovat, když provedl reformy soudnictví, vojska, územní správy nebo zrušil nevolnictví, jeho nástupce Alexandr III. ale opět nastolil autokratický styl vlády. Nejbouřlivějším obdobím si Rusko prošlo za vlády cara Mikuláše II., který vládl v  letech 1894 až 1917. Významný byl zejména rok 1905, kdy po porážce Ruska ve válce s Japonskem vypukla první ruská revoluce. Tuto revoluci car potlačil (střelba do demonstrantů, tzv. Krvavá neděle), velkým ústupkem ale byl vznik Státní dumy, která měla plnit roli parlamentu. De facto ale pokračovalo carské samoděržaví, role Dumy nebyla v Rusku příliš velká. Důležitý je ale postupný vznik politických stran, které pak sehrály důležitou roli i v roce 1917. Nejdůležitější byli Kadeti (konstituční demokraté, v jejich čele stál Pavel Miljukov), kteří byli liberální stranou, Eseři (Socialisté revolucionáři), kteří zastupovali zájmy zemědělců, a Sociální demokraté, kteří zastupovali dělníky. V této straně vznikly dvě silné frakce, a to reformní menševici (Julij Martov, Georgij Plechanov) a radikální bolševici (Vladimir Iljič Lenin, Lev Trockij, Josif Vissarionovič Stalin), kteří prosazovali okamžitou revoluci.

Po vypuknutí první světové války došlo v Rusku k hospodářskému rozvratu, který byl doprovázen i neúspěchy ruských vojsk na frontě. Obyvatelstvo se dostávalo do stále větších potíží, což vedlo k nespokojenosti s dosavadním politickým zřízením. Ruská armáda se začala vnitřně rozkládat, velmi častým jevem byla dezerce vojáků. Mikuláš II. nedokázal zemi účinně vládnout, byl pod vlivem Grigorije Jefimoviče Rasputina, který reálně ovládal dění v Rusku. Problémy se vyhrotily v roce 1916, kdy neustále probíhaly stávky, demonstrace, stále častěji se objevovala dezerce ve vojsku. Všechny tyto události vedly k revoluci, která vypukla v únoru 1917.

Únorová revoluce (březen 1917)[1]

Po celý únor 1917 probíhaly v hlavním městě Ruska Petrohradě, ale i na jiných místech, demonstrace. Lidé požadovali ukončení války a zlepšení hospodářské situace. 22. února proběhla stávka dělníků v Putilovově závodě v Petrohradě. Následovala generální stávka a 27. února pak vypuklo povstání proti carismu. Vladař Mikuláš II., který celé bouřlivé období strávil mimo Petrohrad, byl svržen a byla vyhlášena republika. Mikuláš II., proti němuž se postavila i armáda, nakonec neměl jinou možnost než abdikovat. Učinil tak 2. března 1917. Po únorové revoluci pomalu začal v Rusku proces demokratizace a liberalizace země, klíčové problémy s vedením války a hospodářskou situací se ale řešit nedařilo.

Demonstrace dělníků během únorové revoluce 1917

Demonstrace dělníků během únorové revoluce 1917

Po únorové revoluci panovalo v Rusku dvojvládí. Oficiální vládou byla Prozatímní vláda, v jejímž čele byl nejprve kníže Georgij Lvov a později menševik Alexandr Kerenskij. Druhým centrem moci ale byly sověty a zejména Nejvyšší sovět dělnických a rolnických zástupců, jemuž byly místní sověty podřízeny. Sověty nejprve ovládali Menševici a Eseři, později v nich získali převahu Bolševici.

Prozatímní vláda nesplnila to, co po ní v únoru demonstrující lid požadoval. Požadavky Rusů byly vyjádřeny jednoduchým heslem „chléb a mír“, ani jednoho se ale ruským občanům nedostalo. Postupem času rostla v Rusku nespokojenost s vedením války, opět  sílily demonstrace, v květnu 1917 museli odstoupit ministři války Pavel Mijlukov a Alexandr Gučkov).

16. dubna 1917 se z exilu ve Švýcarsku do Ruska vrátil Vladimir Iljič Lenin. Jeho návrat byl podporován (a to i finančně) Němci, kteří doufali, že Lenin přispěje k odstoupení Ruska z války, čímž by Němci ztratili nepřítele na východě a mohli se plně věnovat bojům na západní frontě. Lenin byl zastáncem revoluční změny společnosti, prosazoval názor, že revoluce se může uskutečnit i v nejslabším článku kapitalistické soustavy, tj. v Rusku. Lenin vyhlásil tzv. „dubnové teze“, program přechodu od buržoazně-demokratické revoluce k revoluci socialistické. Heslo tohoto dokumentu bylo „Všechnu moc sovětům!“. Žádnou moc tedy neměla mít Prozatímní vláda, v sovětech měli veškerou moc získat bolševici. Podle Lenina byly k revoluci příhodné podmínky. Vhodná byla jak mezinárodní situace (svět měl jiné starosti, než intervenovat do Ruské revoluce), tak situace v Rusku (únava z války, rostoucí nespokojenost lidu proti vládě, neřešena agrární otázka).

V červenci 1917 se Prozatímní vláda snažila rozhodnout vývoj na frontě vedením ofenzívy, která však byla neúspěšná s výjimkou úspěšného zásahu československých legií v bitvě u Zborova. To vedlo k další krizi vlády, Georgije Lvova vystřídal v jejím čele Alexandr Kerenskij. Vláda cítila silný tlak ze strany bolševiků a zahájila proti nim kampaň. Byly vydány zatykače na bolševické vůdce, Lenin a Grigorij Zinovjev byli obviněni z velezrady. Lenin znovu emigroval, tentokráte do Razlivu na hranicích s Finskem. Protibolševickou kampaní končí dvojvládí, sověty přestaly být opozicí Prozatímní vlády.

V září 1917 proběhl pokus o vojenský puč, který podnikl generál Lavr Kornilov. Puč však dopadl neúspěšně především díky bolševické agitaci mezi vojáky, kteří se odmítli přidat na generálovu stranu. Vliv Bolševiků začal postupně narůstat, vznikaly tzv. rudé gardy, které získávaly vliv v sovětech, podporu u vojáků, u Baltského námořnictva (v Kronstadtu, v Petrohradských vojenských posádkách). Lenin připravoval program revoluce, ozbrojeného povstání a převzetí politické moci Bolševiky. Hlavním agitátorem Bolševiků se stal Lev Trockij. Prozatímní vláda připravovala opatření proti povstání, vydávala zatykače a zakazovala bolševický tisk, svolávala také do Petrohradu věrné vojenské jednotky kozáků a junkerů. To vše ale vedlo pouze k urychlení příprav bolševického povstání.

Bolševická revoluce (Velká říjnová socialistická revoluce)

Vladimír Iljič Lenin promlouvá k davu roku 1917

Vladimír Iljič Lenin promlouvá k davu roku 1917

7. listopadu 1917  (podle ruského kalendáře 25. října) začala revoluce. Rudé gardy obsadily po výstřelu z křižníku Aurora důležité body v Petrohradě (nádraží, mosty, banky, telegraf, elektrárny), pozdě večer byl dobit Zimní palác, sídlo Prozatímní vlády. V čele revoluce byl Lev Trockij, 7. listopadu se do Petrohradu vrátil i Lenin, který po svém příjezdu převzal místo vůdce revoluce. Město Petrohrad se dostalo do rukou bolševických povstalců. Ministři Prozatímní vlády byli zatčeni, premiér Kerenskij se dostal v přestrojení pryč z Ruska. Vznikla vláda sovětů v čele s Vladimírem Iljičem Leninem.

Ve dnech 7. až 9. listopadu nepřetržitě zasedal „II. všeruský sjezd sovětů“, který se stal nejvyšším orgánem Ruska a který se bolševikům podařilo ovládnout, ačkoliv v něm původně neměli většinu (přítomni byli i menševici a eseři). Na sjezdu byly přijaty tři klíčové dekrety, které můžeme považovat za počátek vlády bolševiků v Rusku. Dekretem o vládě vznikla Rada lidových komisařů, do jejíhož čela se postavil Lenin a která se stala vrcholným orgánem v Rusku. Dekret  o míru byl návrhem všem válčícím stranám k uzavření míru (Brest-Litevský mír byl ale nakonec uzavřen až 3. března 1918). Dekret o půdě vyhlašoval pozemkovou reformu, konfiskaci veškeré velkostatkářské a církevní půdy. Později byl přijat ještě dekret o právu národů na sebeurčení (jeho autorem byl Stalin), který zaručoval svobodu všem národům v rámci Ruska.

Bolševikům se ve válkou zuboženém Rusku poměrně rychle podařilo získat moc. Běžní občané, kteří již několik let trpěli válkou a neutěšenou hospodářskou situací, neměli důvod stavět se bolševikům na odpor. Žádná významná politická nebo vojenská moc, která by proti bolševikům zasáhla, de facto neexistovala, jelikož Prozatímní vláda byla slabá. Úspěch bolševického puče v Petrohradu ale automaticky neznamenal úspěch celé revoluce. Ta byla završena až o několik let později po vítězství Rudých v občanské válce.

Občanská válka v Rusku (1917 – 1922)

Ruská občanská válka vypukla ihned po bolševické revoluci z října 1917. Na jedné straně stáli tzv. rudí (bolševická Rudá armáda, kterou organizoval Lev Trockij), proti nimž bojovali tzv. bílí (bývalí carští důstojníci, kozáci). Nejvýznamnějšími generály bílých byli například Alexandr Kolčak, Pjotr Wrangel a Anton Děnikin. Stranu bílých finančně a materiálně podporovali mocnosti Dohody, přímo vojensky se do konfliktu proti rudým zapojily na Sibiři i československé legie, které dočasně ovládly transsibiřskou magistrálu a s ní i podstatnou část Ruska. V roce 1919 vypukla proti Rudé armádě i četná rolnická povstání, která ale bolševická vláda dokázala potlačit. Občanská válka skončila v roce 1922 porážkou bílých. Rusko bylo válkou naprosto zdecimováno, zemi zasáhl v zimě v letech 1921 a 1922 hladomor, průmyslová i zemědělská výroba v zemi poklesla oproti předválečnému stavu o 90 %. Bolševici nakonec dokázali upevnit svou moc, což vedlo k vyhlášení Sovětského svazu v roce 1922. Bolševická revoluce na příštích 70 let definitivně zvítězila.


[1] Rusko v roce 1917 stále používalo starý Juliánský kalendář, který byl v té době již v Evropě nahrazen novějším Gregoriánským kalendářem z roku 1582 (zavedený papežem Řehořem XIII.) Pro dosažení data v gregoriánském kalendáři je třeba přičíst 13 dní.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht