Třicetiletá válka

Třicetiletá válka (1618 – 1648) byla vyvrcholení sporů mezi římskokatolickou církví a stoupenci reformace, především kalvinisty a luterány. Další příčinou války byl boj o politickou nadvládu v Evropě.

Válka začala stavovským povstáním v Čechách, dění v Evropě ovlivňoval také  boj o moc mezi nizozemskými provinciemi a Španělskem (nizozemská revoluce). Vlastní mocenské zájmy hájila také  katolická Francie, která se z obavy z přílišné rozpínavosti Habsburků připojila k protestantům.

Třicetiletá válka se obvykle dělí na čtyři části:

  • První část, tzv. česko-falcká válka 1618-1623 (někdy se rozlišuje období české války1618-1620 a falcké války 1620-1623), zahrnuje odboj českých stavů, vládu Fridricha Falckého v Čechách, a později jeho boj z Nizozemí. Někdy se k této fázi řadí i léta  1623–25, v té době se však ve střední Evropě nebojovalo.
  • Druhá část, tzv. dánská válka(1625 – 1629),  je charakterizována vstupem personální unie Dánsko – Norsko  do války a válečnými neúspěchy krále Kristiána IV.
  • Třetí část,švédská válka (1630 – 1635),  začíná vstupem švédského krále Gustava II. Adolfa do války a končí sepsáním pražského míru.
  • Čtvrtá, poslední část války, bývá nazývána švédsko-francouzskou nebo francouzsko-švédskou, často však, vzhledem k výrazné účasti Francie, pouze francouzskou válkou (1635 – 1648).  Je vymezena aktivním vstupem Francie do války a končí podepsáním vestfálského míru.

1. Válka česko-falcká (1618 – 1623)

První roky války probíhaly především na území českého království a rakouského arcivévodství, kde povstání proti Habsburkům začalo. Po bitvě na Bílé hoře (8. 11. 1621)  se boje přesunuly na území Svaté říše římské (dnešní Německo).

Zde proti sobě stály státy patřící do Protestantské unie (založena r. 1608, v čele stál Fridrich Falcký) a katolické státy, které byly členy Katolické ligy; vedl ji Maxmilián I. Bavorský.  Velká část Svaté říše byla již nějakou dobu ve stavu válečné pohotovosti se Španělskem, bylo sice uzavřeno dvanáctileté příměří, ale napětí přetrvávalo.

Sever Svaté říše římské byl pod vlivem luteránů, zde také měly své zájmy sousední země, Dánsko-Norsko a Švédsko. Dánsku-Norsku patřilo holštýnské vévodství, takže kdyby v říši zvítězili katolíci, ovlivnilo by to i jejich panství. Švédský panovník Gustav II. Adolf zase chtěl vytvořit velkou evropskou říši, kterou by ovládal,  během válečného konfliktu mohlo být jeho cíle dosaženo. (Podobné sny měl také Albrecht z Valdštejna).

Také Francie nebyla spokojena s územním uspořádáním Evropy na počátku 17. století. Francouzští panovníci byli znepokojeni vzrůstající mocí Habsburků, proto vstoupili do války – zpočátku protestantům poskytovali peněžní podporu, poté, co se zklidnily vnitropolitické poměry, vyslali také vojsko.

Na území Německa se vítězství přiklonilo na stranu katolíků; španělský generál Ambrosio Spinola porazil generála Mansfelda v Horní Falci, následoval řada dalších porážek protestantských vojsk.  12. 4. 1621  byla sepsána dohoda o rozpuštění Protestantské unie. Vojska Katolické ligy dobyla Mannheim a Heidelberg, obsadila Falc –  Fridrich Falcký se spolu  s generálem Mansfeldem a dánským králem Kristiánem stáhli do Nizozemí. Kristián odtud odjel bojovat do Dolního Saska proti generálu Tillymu, který velel císařské armádě. Byl však poražen, v boji přišel o většinu armády. Tilly obsadil Dolní Sasko a Vestfálsko, bavorský vévoda Maxmilián získal za svoje zásluhy Horní Falc a hodnost kurfiřta (místo vyobcovaného Fridricha Falckého, svého bratrancem). Fridrich Falcký, zbaven práv a majetku, cestoval po Evropě a snažil se získat spojence v Nizozemí, Dánsko-Norsku  a ve  Švédsku. Tím skončila první část války.

2. Válka dánská (1625 – 1629)

V letech 1623 až 1625 byl v Evropě navenek klid zbraní. Již v lednu roku 1624 však začala jednání o vytvoření koalice proti Habsburkům.  Výsledkem jednání bylo založení Haagské koalice (9. 12. 1625),  ve které se spojily Nizozemí, Anglie, Dánsko-Norsko a severní státy Svaté říše římské. Nizozemí stálo již od počátku války na protihabsburské straně; anglický král Karel I. Stuart se na rozdíl od svého předchůdce také rozhodl vstoupit do válečného konfliktu; dánský král Kristián IV. byl luterán a obával se sílící moci katolíků (navíc měl na území Svaté říše římské osobní vazby – byl vévodou holštýnským, jeho žena pocházela v rodu vévodů braniborských a jeho syn byl biskupem v Brémách). Pomoc koalici přislíbila také Francie a Turecko.

Král Kristián IV. se stal vrchním velitelem vojsk Haagské koalice a vůdcem sousedního luteránského Dolního Saska. Za podpory koaličních států sestavil armádu, v níž bylo 20 000 žoldnérů a 15 000 dobrovolníků z jednotlivých zemí.

Císař najal jako hlavního vojevůdce Albrechta z Valdštejna. Albrecht  stál původně na straně protestantů, ale po několika neshodách s českými stavy se přidal na stranu císaře. Po bitvě na Bílé hoře se jeho majetek díky konfiskátům rozrostl, Valdštejn se stal jedním z nejbohatších šlechticů nejen v Čechách, ale v celé Svaté říši římské. Díky tomuto bohatství mohl z vlastních prostředků postavit silnou armádu (od 30 000 do 100 000 mužů). Za svoje služby dostal od císaře Ferdinanda II. právo ponechat si válečnou kořist z dobytých území.

Kristián vstoupil do války, aniž by věděl o tom, že jeho protivníkem je Valdštejn. Podařilo se mu dostat do Uher, kde chtěl pomoci sedmihradskému knížeti  Gabrielu Bethlenovi, ale brzy byl přinucen k ústupu. V bitvě u Lutteru (1626)  bylo jeho vojsko poraženo generálem Tillym, současně porazil Valdštejn v bitvě u Dessavy (1626) generála Mansfelda. Situace pro protestantská vojska vypadala zle, neboť ani Anglie, oslabená vnitřními rozpory, ani Francie, zmítaná občanskou válkou, nebyly připraveny na vstup do války. Švédsko bojovalo s Polsko-litevskou unií. Když v roce 1626 zemřel cestou do Benátek Mansfeld (chtěl zde jednat o obnovení bojů v severní Itálii), měl  Valdštejn cestu na sever volnou. Podrobil si Meklenbursko, Pomořansko, poloostrov Jutsko. Hlavní město Kodaň, ležící na ostrově, však dobýt nedokázal. Neměl námořní flotilu a žádné hanzovní město nedalo souhlas se stavbou císařské flotily v Baltském moři. Pro španělské loďstvo by bylo obeplutí Jutského poloostrova příliš velkým rizikem. Valdštejn uvažoval o tom, že by propojil Severní a Baltické moře příkopem, což se ale ukázalo nad možnosti tehdejší doby. Pokusil se proto dobýt jedno z přístavních měst, ale nakonec i od toho upustil, neboť ztráty byly příliš vysoké. Valdštejn však přinutil Kristiána podepsat tzv. lübecký mír (1629). V tomto míru se Kristián zavázal, že nebude nadále podporovat severoněmecké protestantské státy, za to mu byla ponechána vláda nad Dánskem.

6. března 1629 císař Ferdinand na nátlak Katolické ligy vydal edikt, kterým zrušil sekularizaci(zesvětštění) církevního majetku provedenou protestanty. (Ve stejném roce zemřel Gabriel Bethlen.)

3. Válka švédská (1630 – 1635)

Valdštejn císaře Ferdinanda II. před vydáním restitučního ediktu varoval. Obával se toho, že tento čin povede ke spojení protestantských knížat se švédským králem Gustavem II. Adolfem. Neuspěl, naopak, jeho nepřátelé přesvědčili císaře, že je Valdštejn díky své velké moci pro trůn nebezpečný. Na kurfiřtském sněmu v roce 1630 byl proto zbaven velení císařské armády a velká část z jeho žoldnéřů byla propuštěna. (Největším Valdštejnovým kritikem byl bavorský kurfiřt Maxmilián.)

Již v roce 1630 se Gustav II. Adolf skutečně přidal na stranu protestantů a se svou armádou o síle okolo 13 000 mužů se vylodil na ostrově Usedom (Uznojem). Švédská armáda byla dobře vycvičená, skládala se z nezvykle vysokého počtu dobrovolníků a sedláků. Gustav II. Adolf získal také finanční pomoc od Francie, což mu umožnilo vytvořit a vydržovat armádu čítající 36 000 mužů. Další pomoc poskytly Nizozemské provincie. V roce 1631 byla sepsána tajná fontainebleuská smlouva mezi Bavorskem, Francií a Švédskem, ta byla ale vzápětí znehodnocena, neboť švédský král na Bavorsko zaútočil.

Dobytí Magdeburgu (1631)

Dobytí Magdeburgu (1631)

Nejvýraznějším spojencem protestantů na území Svaté říše se stalo Sasko. Když nový velitel  císařských armád, generál Tilly, zaútočil na  Magdeburg (1631), došlo k jednomu z největších masakrů třicetileté války. Bylo zabito kolem 20 000 lidí,  tato událost vešla do dějin pod názvem „magdeburská svatba“. Saský kurfiřt Jan Jiří se spojil s Gustavem II. Adolfem, neboť se Tillyho obával. Společná armáda měla asi 42 000 mužů. S císařskou armádou se střetla v bitvě u Breitenfeldu (nedaleko Lipska), a porazila ji. Po Tillyho neúspěchu povolal císař Valdštejna znovu do svých služeb, ale ten odmítl s odůvodněním, že je nemocen.

Po výhrách nad císařskou armádou vtrhla švédská a saská armáda do Bavorska a do Prahy, začala rabovat pražské domy; spolu s nimi se do vlasti vraceli i někteří čeští exulanti (především z řad šlechty), kteří se začali domáhat restituce svých majetků zabavených po Bílé hoře. Když se to dozvěděl Valdštejn, přislíbil Ferdinandovi pomoc, ale jenom na tři měsíce. 15.prosince 1631 byl opět zvolen vrchním velitelem. (Tilly zemřel koncem dubna 1632 na tetanus).  V dubnu roku 1632 vytáhl Valdštejn se svou novou armádou přes Znojmo do západních Čech,  aby odřízl Gustava II. Adolfa od zásobování. Gustav II. Adolf  mezitím porazil Maxmiliána a pokračoval dále na Mnichov, který jeho vojáci vyplenili. Maxmilián musel opustit Bavorsko.

V té době začal Valdštejn  jednat se saským polním maršálkem, Janem Jiřím z Arnimu, kterému slíbil zrušení restitučního ediktu a náboženskou toleranci v Říši. Arnim odmítl jeho nabídku a obrátil se s prosbou o pomoc na švédského krále, protože správně soudil, že bude následovat útok na saská vojska v Čechách. Valdštejn skutečně vtrhl do Čech a obsadil Prahu (25. května 1632). Čeští stavové společně se saskou armádou museli Čechy opustit a došlo k dalším konfiskacím.

Gustav II. Adolf se rozhodl rozdělit svoji armádu na dvě části, jedna část mužů zůstala v Bavorsku a Gustav se v čele 18 000 mužů se vypravil do Norimberka, kde se chtěl spojit s armádou švédského kancléře Axela Oxenstierna, čítající okolo 30 000 mužů. Společně pak chtěli táhnout  proti Valdštejnovi, jehož armáda byla na cestě do Saska. Nepodařilo se jim však Valdštejna dostihnout, během cesty navíc téměř třetina vojáků zemřela či dezertovala.

V listopadu již začínala tuhá zima, Valdštejn  proto nepočítal s dalšími boji a začal stahovat svoji armádu na přezimování zpět do Lipska. Toho využil  Gustav II. Adolf, a zahájil tažení na oslabenou Valdštejnovu armádu. Valdštejn, tou dobou v Lützenu,  se o tom ale dozvěděl,  a poslal pro zbytek armády, které velel generál  Pappenheim. Na místo bitvy u Lützenu dorazila pomoc 16. listopadu 1632 v ranních hodinách, kdy se již bojovalo. V  bitvě padlo mnoho mužů z Valdštejnovy armády včetně Pappenheima a Valdštejn sám byl zraněn. Švédské vítězství bylo zakaleno tím, že v bojích padlo nejen mnoho vojáků, ale také král  Gustav II. Adolf, což mělo neblahý vliv na morálku švédské armády v dalších bojích třicetileté války.

Valdštejn za své konání u Lützenu dostal pochvalu od císaře, přestože za nezodpovědné chování části císařské armády padly i tresty smrti.Ve Švédsku převzala moc říšská rada, která zastupovala Gustavovu nezletilou dceru Kristýnu. Po několika prohrách bylo švédské vojsko staženo a nahrazeno žoldáckým vojskem. Švédský kancléř Oxenstierna vyjednával s Francií a německými knížaty.

Jindřich Matyáš Thurn spolu s dalšími českými šlechtici navrhl Valštejnovi, aby se stal českým králem. Valdštejn ale ani na jeden z  návrhů neodpověděl, zapřel tuto nabídku před císařským dvorem. Sám začal vyjednávat se saskou armádou o společném tažení proti oslabené švédské armádě, která stále byla na území Svaté říše národa německého. Saský polní maršálek Arnim pověřil jednáním s Valdštejnem maršála Františka Albrechta z Lauenbergu, který zjistil, že Valdštejn chce vyhnat nejen Švédy, ale i Francouze a Španěly. Po dlouhém vyjednávání odtáhl Arnim  se svou armádou ze Slezska, Valdštejn obsadil Stínavu a porazil zde díky převaze svých vojsk (kolem 30 000 mužů) zbytek švédské armády (asi 6 000 mužů), které velel Thurn. Většina z Thurnových žoldáků přešla do Valdštejnovy armády, Thurn a většina švédských důstojníků byla propuštěna. Valdštejn získal všechny pevnosti ve Slezsku jako kompenzaci. Poté informoval císaře o svém úspěchu  a znovu kontaktoval Lauenberga, který opět jeho nabídku odmítl.

Valdštejn tedy zahájil  tažení, aby Čechy uchránil před vpádem švédských vojsk, ale minul se s nimi. Švédský vrchní velitel Bernard Sasko – Výmarský mezitím dobyl Řezno (14. 11. 1633) a Maxmilián žádal o okamžitou pomoc. Valdštejn byl nemocný, nechtěl již v zimě nikam cestovat, ale nakonec se nechal přemluvit. Táhl přes Plzeň, kde se jeho zdravotní stav opět zhoršil. Císařův poradce Trautmannsdorf ho však přesvědčil o nutnosti pokračovat v tažení. Poté, se mu nepodařilo překročit Dunaj, vrátil se Valdštejn zpět do Plzně. Jeho činy vedly na císařském dvoře k pochybnostem,  zda neúspěch tažení skutečně zavinilo špatné počasí a špatný Valdštejnův zdravotní stav. Na počátku roku 1634 byl proto Valdštejn opět zbaven vrchního velení, jeho nástupcem se stal Matyáš Gallas. Valdštejn se poté přesunul přezimovat se zbytkem své armády do Chebu, kde byl později zavražděn.

Po jeho smrti se podařilo císařské armádě dobýt zpět Řezno a Donauwörth. Poté se spojila s armádou španělskou a zbylé švédské oddíly porazila v bitvě u Nördlingenu (září 1634). Saský kurfiřt Jan Jiří pod vlivem těchto událostí nabídl císaři spojenectví, které bylo uzavřeno v roce 1635 a stvrzeno pražským mírem. Na jeho základě získali Sasové  obě Lužice, platnost restitučního ediktu byla na 40 let pozastavena.

4. Švédsko-francouzská válka (1635 – 1648)

Francie již delší dobu podporovala protestantskou stranu finančně, přestože to byla země katolická. Panovaly zde totiž obavy z přílišné rozpínavosti Habsburků. V prvních letech války ve Francie vojensky nezapojila, neboť bylo třeba řešit vnitřní rozpory mezi hugenoty a katolíky.  Ke změně došlo, když padl  přístav La Rochelle (1628).

Francie se poté spojila s Nizozemskými provinciemi a Švédskem a vstoupila do války (1628). Na to odpovědělo Španělsko vpádem na území Francie ( španělské armádě velel  generál Jan z Werthu a kardinál Ferdinand Habsburský). V roce 1636  Španělé přes provincie Champagne a Burgundy postoupili až k Paříži. Odsud byli vyhnáni Bernardem Sasko-Výmarským, který je porazil v bitvě u Compiégne.

V roce 1637 zemřel císař Ferdinand II. a na jeho místo nastoupil jeho syn Ferdinand III. Habsburský.

Vojska protihabsburské koalice obsadila řadu pevností ve Svaté říši u hranic s Francií. V roce 1638 dobyli Francouzi pevnost Breisach, tím znemožnili Španělům posílat odtud  posily z italských provincií do Nizozemí. Španělské loďstvo bylo oslabeno, neboť utrpělo porážku od Nizozemí, což omezilo přesun španělských posil na území Svaté říše. Oslabení Španělska využily Katalánie a Portugalské království a vzbouřily se. (S Katalánií začal jednat francouzský kardinál Richelieu, chtěl zdejší trůn pro krále Ludvíka XIII. , Portugalsko se v roce 1640 od Španělska odtrhlo.)

V roce 1639 zatlačila švédská armáda císařskou armádu až k Drážďanům. Francie se Švédskem začaly připravovat mírovou smlouvu, která by stvrdila jejich vítězství. Další události však mír oddálily.  Zemřel kardinál Richelieu (1641) a na jeho místo nastoupil kardinálMazarin. V roce 1642 zemřel také sám král Ludvík XIII., na trůn nastoupil jeho syn Ludvík XIV.;  v témže roce zemřel i nejvyšší švédský důstojník, Johan Banér, do čela švédského vojska se dostal Lennart Torstenson.

Bitva u Rocroi (1643)

Bitva u Rocroi (1643)

Bitva u Rocroi (1643) byla rozhodujícím střetnutím mezi španělskými a francouzskými vojsky. Francouzi, kterým velel mladý Ludvík II. Bourbon,  španělskou armádu porazili. Tato událost vedla k zahájení mírových jednání roku 1644 Münsteru a Osnabrücku, která skončila podepsáním vestfálského míru (1648).

Nový velitel švédského vojska Torstenson zahájil v roce 1642 tažení přes Slezsko na Moravu, během kterého obsadil Olomouc. Po druhé bitvě u Breitenfeldu v roce 1643 se dostal až  ku Praze a odtud na Moravu, koncem roku však bylo švédské vojsko odvoláno do nové války v Dánsku.

Roku 1645 se střetla švédská a císařská vojska v bitvě u Jankova, kterou Torstenson vyhrál. Tohoto vítězství chtěl využít a napadnout Vídeň. Při tažení museli Švédové překonat Brno, což se jim však nepodařilo a museli se stáhnout zpět do Švédska. Ve funkci vrchního velitele švédských armád Torstensona nahradil Carl Gustav Wrangel.

Ferdinand III. také podepsal separátní mír se sedmihradským knížetem Jiřím I. Rákoczym.

Švédům, kteří se oddělili od hlavního proudu pod vedením generála Hanse Christoffa Königsmarcka, se podařilo v roce 1648 nečekaným útokem dobýt část Prahy na levém břehu Vltavy. Při tomto přepadu byly uloupeny cenné umělecké sbírky z Pražského hradu do zajetí se dostalo mnoho urozených pánů, kteří museli zaplatit vysoké výkupné. Postupu Švédů na pravý břeh Vltavy zabránili Pražané a studenti tím, že zahradili Karlův most. V Praze se bojovalo ještě několik měsíců po uzavření vestfálského míru, poté obě strany podepsaly mírovou dohodu a Švédové se stáhli.

Konec války

V roce 1644 byla ve městech Osnabrück a Münster ve Vestfálsku (severozápadní Německo) zahájena mírová jednání, proto se dohoda uzavřená v roce 1648 nazývá vestfálský mír. Kromě třicetileté války se jednání týkala také tzv. osmdesátileté války, sporu mezi Španělskem a Nizozemskými provinciemi. ( Válka mezi  Francií a Španělskem trvala až do roku 1659, kdy byl sepsán pyrenejský mír.)

Vestfálský mír znamenal příklon k absolutismu a také striktní dodržování pravidla „cuius regio, eius religio“ („čí země, toho náboženství“). Ve většině zemí to znamenalo návrat ke katolickému náboženství. Třicetiletá válka byla posledním velkým náboženským konfliktem v Evropě.

Během válečných let se začal prosazovat nový umělecký směr, baroko.

V dějinách českých zemí bývá období třicetileté války a období poválečné označováno jako „doba temna“. Je to  proto, že během války zahynula více než třetina obyvatel. Nastala doba rekatolizace, lidé byli pronásledováni kvůli náboženskému přesvědčen, mnoho z nich odešlo do vyhnanství. Jedním z nejvýznamnějších Čechů, kteří museli opustit svou vlast, byl Jan Amos Komenský.

Během válečných let poklesl počet obyvatel Evropy v průměru o třicet procent, u mužů to bylo až o padesát procent. (Např. na území dnešního Braniborska klesl počet lidí o polovinu a v dnešním Pomořansku a na dalších místech až o dvě třetiny. Jedním z nejvíce poškozených měst byl Magdeburg, ve kterém po válce zůstalo z 25 000 obyvatel pouze 2 464. Některým oblastem se válka téměř vyhnula, v Dolním Sasku činil pokles obyvatel pouze  deset procent.)

Na území, které bylo nejvíce zasaženo válkou, tj. zejména v dnešním Německu a okolních zemích, propukaly  během války i v době, kdy boje skončily, epidemie. Kroniky a dobové záznamy podávají informace o takzvané „uherské nemoci“( její pravá podstata není známa, snad šlo o úplavici nebo  syfilis), propukaly však také epidemie tyfu, moru nebo kurdějí.

Úbytek obyvatelstva vedl k tzv. druhému nevolnictví – aby byla  zajištěna produktivní pracovní síla, byly opět vydávány příkazy omezující stěhování, které měly sedláky připoutat k půdě, přibývalo roboty.

Po třicetileté válce získala rozhodující vliv v Evropě Francie, její území se rozšířilo až k řece Rýn, získala Alsasko. Také Švédsko posílilo svůj vliv, ovládlo pobřeží Baltu (s výjimkou východního Pruska), ústí řeky Labe, Odry aj.; Švédsko podpořilo návrat k náboženským poměrům po roce 1624, což znamenalo konec nadějí pro české exulanty.

Byla potvrzena nezávislost Nizozemí a Švýcarska, německá knížata si udržela svoji svrchovanost, Svatá říše římská národa německého byla i nadále roztříštěna. Habsburkové si upevnili postavení ve svých zemích, převahu v Evropě však nezískali.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht