Východní blok v letech 1946 – 1956
Vlajka Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP)
Náhražkou za americký program pro obnovu Evropy, který vstoupil do dějin pod názvem Marshallův plán, bylo pro země Východního bloku vytvoření Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) v lednu roku 1949. Rada byla založena z iniciativy sovětského vedení a měla sloužit především hospodářským zájmům Sovětského svazu. Zakládajícími členy RVHP byly, kromě Sovětského svazu, Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko. Později přistoupila Albánie (únor 1949 – 1961), Německá demokratická republika (od října 1950), Mongolsko (od roku 1962), Kuba (od roku 1972) a Vietnam (od roku 1978). Vedle členských států, bylo i několik států, které pouze spolupracovali. Byly to: Finsko, Irák, Nikaragua, Laos, Mexiko, Jižní Jemen, Etiopie.
Cílem RVHP byla koordinace ekonomických plánů, investic a využití všech zdrojů členských zemí. Vznikaly dlouholeté plány upřednostňující překotný rozvoj těžkého průmyslu bez ohledu na technické a surovinové zázemí jednotlivých států. Ceny za dodávky surovin a energie diktoval Sovětský svaz a pohybovaly se skutečně různě – například uran z Československa byl vyvážen za ceny ještě nižší, než činily náklady na jeho těžbu. Zahájena byla také obrovská zbrojní výroba s heslem „zvýšení obranyschopnosti proti válečným snahám imperialistických sil“ – ve skutečnosti se však jednalo o připravovaný, naštěstí však nikdy nerealizovaný, útok proti západu. Izolace států RVHP přispěla k narůstající technické i technologické zaostalosti jejích členů.
V zemích Východního bloku postupně došlo k likvidaci soukromého sektoru – i když soukromníci zakázáni nikdy nebyli – tolerován byl však pouze ten, kdo neměl vlastní zaměstnance (dnes bychom řekli osoba samostatně výdělečně činná).
Podle sovětského vzoru proběhla také někdy více, někdy méně násilná forma kolektivizace zemědělství. Postupně byla většina polností kolektivizována – sjednocena ve velké celky pod správou zemědělských družstev či státních statků. Nastoupila také prosovětská propaganda s hesly jako například „Sovětský svaz – náš vzor“, „Proletáři všech zemí, spojte se!“, a podobně.
Za řízení sovětských poradců se postupně ze všech zemí Východního bloku staly policejní státy, které zavedly perzekuci veškerého odporu proti sovětskému modelu a komunistickému režimu. Byly vedeny soudní procesy s opozičními politiky, při nichž padaly také tresty smrti. Cílem těchto represí, které pocházely mnohdy přímo od samotného Stalina, bylo zastrašit a udržet v poslušnosti všechny ostatní.
V souvislosti s rozpoutáním války v Koreji v roce 1950 (více viz kapitola Korejská válka) vznikla reálná hrozba vypuknutí třetí světové války. V lednu 1951 se v Moskvě sešel Stalin s ostatními představiteli Východního bloku a nařídil mobilizaci veškerého vojenského a ekonomického potenciálu k přípravě na válečný střet se Západem. K tomu však naštěstí v plném rozsahu nikdy nedošlo. Následky by mohly být ještě o to horší, že v té době již Sovětský svaz disponoval atomovými bombami, a mohla tak tedy začít válka, jejímž důsledkem by byla nukleární katastrofa.
Jediným státem Východního bloku, který se odmítl zcela podřídit Stalinovi, byla Jugoslávie. Tu představoval její prezident Josip Broz Tito (byl prezidentem až do roku 1980). Spor mezi Sovětským svazem a Jugoslávií byl ukončen až návštěvou prezidenta SSSR Nikity Chruščova v roce 1955. Jugoslávie se Sovětskému svazu ale stejně nikdy úplně nepodřídila.
První berlínská krize
Snahy o odstranění obchodních bariér mezi jednotlivými okupačními pásmy, na které bylo Německo po druhé světové válce rozděleno, vyústilo v lednu 1947 ve vytvoření tzv. Bizonie (spojení americké a britské okupační zóny) a následně v dubnu 1948 Trizonie (k Bizonii se přidala také francouzská okupační zóna). Západ se snažil v těchto třech zónách vytvořit a podporovat demokratické režimy – překonat pozůstatky nacistické ideologie v myslích německého obyvatelstva. V červnu 1948 bylo pak rozhodnuto o vytvoření německého státu z Trizonie. Byla vypracována nová ústava a provedena měnová reforma.
Spojení západních okupačních zón a posléze vytvoření Západního Německa se však setkalo s odporem Sovětského svazu. Ten reagoval zahájením blokády přístupových cest do západní části Berlína, která byla pod správou Spojených států, Spojeného království a Francie. Vypukla tak první berlínská krize, kdy západní část města byla zásobována pouze leteckým mostem. Tato situace vedla k izolaci západní části Berlína a ukončením všech hospodářských styků s ostatními částmi Sověty okupovaného Německa. Nalezení způsobu zásobování formou leteckého mostu nakonec způsobilo zrušení blokády.
7. září 1949 byla ve Spolkovém sněmu oficiálně vyhlášena Spolková republika Německo (SRN). V jejím čele stanul Konrád Adenauer. O měsíc později, tedy 7. října 1949, byla vyhlášena Německá demokratická republika (NDR) v čele s Wilhelmem Pieckem.
Smrt Stalina, první projevy nespokojenosti
Roku 1953 zemřel J. V. Stalin. Jeho smrt znamenala naději na změnu systému. První projevy nespokojenosti jak s nízkou životní úrovní, tak se současnou podobou politického systému byly zaznamenány v Československu a NDR. V květnu 1953 byla v Československu provedena měnová reforma, která způsobila znehodnocení úspor a znamenala krizi v důvěře obyvatel ve vedení státu.
O dva měsíce později došlo v Německé demokratické republice ke stávce dělníků, která byla potlačena sovětskou armádou a v návaznosti byla přijata rada represivních opatření. To však vedlo pouze k útěkům Němců z NDR – nejčastěji pres Západní Berlín do SRN. Takovýchto uprchlíků bylo až do roku 1961, kdy došlo ke druhé berlínské krizi a stavbě Berlínské zdi, ca. 2,7 milionu.
Povstání v Polsku a Maďarsku
V únoru 1956 se konal XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu, kde se sovětský generální tajemník Nikita S. Chruščov poprvé oficiálně postavil proti kultu J. V. Stalina. Znamenalo to začátek cesty k nápravě režimu – k jeho zmírnění. Toto přiznání krvavých stránek stalinismu způsobilo krizi ve všech státech Východního bloku, nejvíce však v Polsku a Maďarsku.
Demonstrace na ulici Rudé armédy v Poznani, červen 1956
Pozice polských komunistů nebyla příliš silná, neboť stála v opozici proti katolické církvi. Zjištění, že vůdci polských komunistů byli před válkou zavražděni ve věznicích v Sovětském svazu, tuto pozici ještě zeslabilo. Polští dělníci byli navíc nespokojení s nízkými mzdami a nízkou životní úrovní. Nespokojenost přerostla v otevřené dělnické povstání v červnu 1956 v Poznani. Nepokoje byly potlačeny silou, která způsobila smrt padesáti účastníků povstání. Na místo vedoucího polských komunistů nastoupil Władyslaw Gomułka, od něhož reformisté očekávali nastolení změn. Ty skutečně nastaly – nikoliv však natrvalo a ne všechny, které se očekávaly. Nakrátko byla uvolněna cenzura a byli propuštěni někteří věznění kněží.
V Maďarsku docházelo ke střetu stalinistů a reformistů již od roku 1953. Stalinisty reprezentoval vedoucí maďarských komunistů Mátyás Rákosi, reformisty pak předseda vlády Imre Nagy [čti Naď]. Rákosi se snažil problém vyřešit s pomocí Moskvy – Chruščov však místo tanků poslal příkaz k odvolání Rákosiho z funkce ve vedení komunistické strany.
Zprávy o povstání v Polsku však vyvolaly manifestace solidarity s poznaňskými dělníky, která byla svolána do Budapešti na 23. října 1956. Demonstrace se šířila a nezastavil ji ani projev nového předsedy komunistické strany E. Gerö, spíše naopak – demonstrace postupně přerůstala do lidového povstání. Zcela uklidnit situaci se nepodařilo ani premiérovi I. Nagyovi. V Maďarsku byla situace o to složitější, že v rámci poválečných dohod tam působila sovětská vojska. Akce politické policie ÁVH vyprovokovala střelbu sovětských vojáku do demonstrantů, při které jich zemřelo více než šest desítek.
Nacionalisté a antikomunisté porazili sochu Stalina v Budapešti a umístili na vrchol maďarskou vlajku (1956)
Požadavek demonstrantů na odchod sovětských vojsk z Budapešti byl sice splněn, ani to však nezabránilo činnosti kriminálních živlů zneužívajících probíhající revoluci k vlastním zájmům. Na tuto situaci reagoval Chruščov rozhodnutím o potlačení povstání vojenskou silou – intervenci do Maďarska pod tajným názvem Vichr dostal za úkol vést maršál Koněv.
Akce maďarské vlády – totiž vyhlášení neutrality Maďarska a jeho vystoupení z Varšavské smlouvy – Sověty v nutnosti jejich zásahu jen utvrdila. Spojené státy daly najevo, že se nebudou angažovat, což společně se souhlasem všech ostatních států Východního bloku umožnilo realizaci operace Vichr. Útok sovětské armády – především jejich tanků – začal ráno 4. listopadu 1956. Po více než týdenních bojích bylo povstání nakonec zlomeno.
Morálně korektního postoje rakouské vlády, která umožnila přechod maďarských uprchlíků do Rakouska, využilo až 200 tisíc Maďarů. Jinak Maďaři zůstali ve svém povstání sami – Spojené státy skutečně nezasáhly, a ze strany OSN přišel pouze formální nesouhlas.
Na místo Imre Nagye nastoupil János Kádár, který svoji vládu opřel o sovětskou ozbrojenou moc. Imre Nagy společně se svými stoupenci byli nakonec zastřeleni, dalších více než 20 tisíc bylo uvězněno.
