Irsko v meziválečném období

James Connolly (Séamas Ó Conghaile) (1868 - 1916) byl klíčovou postavou Velikonočního povstání  1916, během něhož se Irové pokusili vyhlásit nezávislost na Británii

James Con­nolly (Séa­mas Ó Con­ghaile) (1868 – 1916) byl klí­čo­vou posta­vou Veli­ko­noč­ního povstání 1916, během něhož se Irové poku­sili vyhlá­sit nezá­vis­lost na Británii

Počát­kem dva­cá­tého sto­letí se Irsko pro­bu­dilo k životu. Vzni­kalo mnoho naci­o­na­lis­tic­kých sku­pin sna­ží­cích se o osa­mo­stat­nění Irska. Jme­nujme za ně ale­spoň Sinn Féin (My samo­statní) zalo­že­nou roku 1908 nebo Irish Citi­zen Army (Irská občan­ská armáda). Drobné akce těchto sepa­ra­tis­tic­kých sku­pin vyús­tilo až k Veli­ko­noč­nímu povstání roku 1916. Význam­nou posta­vou tohoto povstání, jež svými důsledky vedlo ke vzniku nezá­vis­lého Irska, byl James Con­nolly. Hlav­ním motem povstání bylo heslo hlá­sa­jící, že „všechny děti národa budou cho­váni se stej­nou lás­kou“, jež bylo vyryto do sochy Cúchu­la­inna, bájeslov­ného hrdiny, v budově hlavní pošty na O´Connell street v Dub­linu. Úspěch povstání nechtěně způ­so­bila brit­ská vláda, která svými tvr­dými zásahy proti povstal­cům uči­nila z Con­nollyho a jeho spo­jenců prak­ticky národní hrdiny. Zatý­kání sto­vek mla­dých lidí a poprava šest­nácti vůdců povstání (včetně Con­nollyho, který byl dokonce tak těžce raněn, že ho museli před popravčí četu posa­dit do židle) vzbu­dilo v irském oby­va­tel­stvu nebý­valý odpor. Ve vol­bách roku 1918 zví­tě­zila Sinn Féin. Její čle­nové usta­vili v Dub­linu nele­gální shro­máž­dění nazvané Dáil Eire­ann (par­la­ment Irska). První zase­dání se konalo v lednu 1919 za pří­tom­nosti pou­hých dva­ceti pěti členů Sinn Féin (vět­šina nepří­tom­ných byla ve vězení). V téže době byl u Solo­he­ad­begu v hrab­ství Tip­pe­rary pře­pa­den trans­port výbuš­nin, při­čemž byli zastře­leni dva poli­cisté. Ačkoli Sinn Féin tuto akci nepod­po­ro­val, fak­ticky zna­me­nala počá­tek války za nezávislost.

Válka o nezá­vis­lost pro­bí­hala ve dvou fron­tách – poli­tické a vojen­ské. Jako důle­ži­tější se poz­ději uká­zal boj poli­tický. Čím dras­tič­těji se brit­ská vláda pokou­šela Iry potla­čit, tím větší byla pod­pora Irska ve světě. Vel­kou roli hrály sdě­lo­vací pro­středky. Bez­dů­vodné stří­lení irských civi­listů a vypa­lo­vání irských ves­nic jako odveta za padlé brit­ské vojáky šoko­vala i oby­va­tel­stvo Bri­tá­nie. Posled­ním poku­sem Britů bylo usta­vení polo­vo­jen­ských jed­no­tek na zastra­šení IRA. Jed­notky nesly jméno Black and Tans (Čer­no­hnědí) a velmi poško­dily pověst brit­ské vlády v Irsku. Čin­nost IRA se začala stup­ňo­vat, stou­pala kru­tost s jakou postu­po­vala proti „zrád­cům irské věci“ a stup­ňo­valy se její útoky proti pří­sluš­ní­kům brit­ské armády. Pří­kla­dem moci sdě­lo­va­cích pro­středků je i pří­pad Terence MacSwieyho, sta­rosty Corku, který byl za podiv­ných okol­ností zatčen a odsou­zen Brity. Pro­hlá­sil, že „vítěz­ství patří těm, kdo nej­více vytrpí, a ne těm, kdo způ­sobí nej­více utr­pení“. Zahá­jil pro­testní hla­dovku trva­jící sedm­de­sát čtyři dny a stal se tak hrdi­nou Irska a inspi­ro­val vůdce indic­kého naci­o­na­li­zmu Mahátmu Gánd­hího. Po těchto udá­los­tech byla brit­ská strana nutna při­znat porážku a v roce 1922 byla pode­psána Anglo-Irská smlouva, podle které mělo dva­cet šest jiho­ir­ských hrab­ství sto­jí­cích o nezá­vis­lost zalo­žit repub­liku pod zášti­tou Bri­tá­nie se stej­nými právy jaké měla Aus­trá­lie nebo Kanada. Irsko se ihned roz­dě­lilo na dva tábory – zastánce smlouvy a repub­li­kány. Brzy se začalo schy­lo­vat k občan­ské válce.

Irská občan­ská válka vypukla 28. června 1922, kdy nově utvo­řená armáda Svo­bod­ného státu (zastánci smlouvy) zaú­to­čila na repub­li­kány. Trvala necelý rok a vyzna­čo­vala se kru­tostí na obou stra­nách. Skon­čila, aniž by se repub­li­káni for­málně vzdali. Jeden z hlav­ních před­sta­vi­telů repub­li­kánů Eamon de Valera byl zatčen a uvězněn.

Občan­ská válka měla kata­stro­fální následky na eko­no­miku Irska. Mnoho pod­niků bylo zni­čeno a bylo obtížné najít jakou­koli práci. Nastala velká vlna emi­grací pře­vážně do Spo­je­ných států amerických.

William Thomas Cosgrave (1880 - 1965), první premiér irského svobodného státu (1922 - 1932)

Wil­liam Tho­mas Cos­grave (1880 – 1965), první pre­miér irského svo­bod­ného státu (1922 – 1932)

Vzniklo mnoho poli­tic­kých stran, které jsou dodnes zastou­peny v Dáil Eire­ann. Strana Sinn Féin se roz­ště­pila a zastánci smlouvy pak zalo­žili vlastní stranu Fine Gael (Rodina Irů). Tato strana pak tvo­řila vládu Svo­bod­ného státu až do roku 1932. Repub­li­kán­ská část Sinn Féin odmítla dále zase­dat v Dáil Eire­ann a nechtěla slo­žit pří­sahu věr­nosti Brit­ské koruně. Eamon de Valera byl pro­puš­těn z vězení, vystou­pil ze Sinn Féin a zalo­žil novou stranu Fianna Fáil (Vojáci Irska).

První vláda byla tvo­řena stra­nou Cumann na Gaed­heal. Nevy­ko­nala toho mnoho, nebyla schopna řešit soci­ální pro­blémy, které zemi sužo­valy, ale byla velmi úzce spjata s kato­lic­kou církví. Před­sta­vi­telé strany měli velmi přísné morální kodexy a zavedli něko­lik nepo­pu­lár­ních zákonů jako je zákaz roz­vodů, potratů, anti­kon­cepce a zavedli přís­nou cen­zuru umě­lecké tvorby. Cen­zura byla uvol­něna až v šede­sá­tých letech, ale pří­slušné zákony, které ji umož­ňují, exis­tují dodnes. Další vláda slo­žená stra­nou Fianna Fáil roku 1932 už byla o něco úspěš­nější. Její vůdce Eamon de Valera před­lo­žil Dáilu v roce 1937 návrh nové ústavy, který byl pod­po­řen napros­tou vět­ši­nou Dáilu i občany v referendu.

Ústava pro­hla­šuje, že Irsko je suve­rénní, nezá­vislý a demo­kra­tický stát. Spor­ným bodem však bylo ozna­čení Irska jako repub­lika s tři­ceti dvěma hrab­stvími (včetně dneš­ního Sever­ního Irska). V roce 1939 po začátku druhé svě­tové války vyhlá­sila vláda v čele s de Vale­rou poli­tiku naprosté neutra­lity, kte­rou pod­po­řila (kromě IRA) naprostá vět­šina občanů a kte­rou si Irsko zacho­valo až do konce války.

Po válce se však znovu při­hlá­sily soci­ální pro­blémy a vzrostl počet emi­gru­jí­cích do Spo­je­ných států a Bri­tá­nie, kde byla dostupná práce při budo­vání měst zni­če­ných vál­kou. Zákon o Irské repub­lice vstou­pil v plat­nost na Veli­ko­noční pon­dělí roku 1949 a byl vytvo­řen na přímý popud další významné irské osob­nosti Seána MacBri­dea. V letech 1959–1973 byl pre­zi­den­tem bojov­ník za nezá­vis­lost Eamon de Valera, kte­rému se poda­řilo vytvo­řit Irskou repub­liku se vším všudy, byl pod­po­ro­va­te­lem irš­tiny a schop­ným vyjed­na­va­čem. Od vstupu do ES (dnešní Evrop­ská unie) v roce 1973 si Irové sli­bo­vali hodně, ale země se opět začala pro­pa­dat do hos­po­dář­ské krize spo­jené již tra­dičně s vlnou emi­grace; navíc to byla doba ozbro­je­ných poty­ček s Irskou repub­li­kán­skou armá­dou. Po roce 1986 se situ­ace přeci jen zlep­šila a posled­ních něko­lik let je Irská repub­lika na vze­stupu a pova­žuje se za jednu z nej­rych­leji se roz­ví­je­jí­cích zemí EU (tzv. Kelt­ský tygr).

Tento člá­nek vznik­nul v rámci zim­ního semestru 2005–2006 e‑learningového kurzu e‑semestr dějepis.com. Jeho auto­rem je Vik­tor Fajta.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht