Tomáš Garrigue Masaryk

Tomáš Garri­gue Masa­ryk (1919)

Tomáš Garri­gue Masa­ryk byl bez­po­chyby jed­nou z nej­vět­ších postav naší his­to­rie. Nebyl jen naším his­to­ricky prv­ním pre­zi­den­tem, ale byl i význam­ným filo­zo­fem a peda­go­gem. Je vše­o­becně znám jako mimo­řádně popu­lární pre­zi­dent nově vytvo­řené repub­liky, ale je třeba zdů­raz­nit, že byly i období, kdy vět­šina spo­leč­nosti stála proti němu. Bylo to dáno tím, že se nebál stát si za svým názo­rem, i když vět­šina spo­leč­nosti měla odlišný názor.

Masa­ryk se naro­dil 7. března 1850 v Hodo­níně do stře­do­sta­vov­ské rodiny. Vystu­do­val filo­zo­fii na Vídeň­ské uni­ver­zitě. Při stu­diu na uni­ver­zitě v Lip­sku se sezná­mil se svojí poz­dější man­žel­kou Char­lotte Garri­gue. V roce 1879 se Masa­ryk habi­li­to­val na Vídeň­ské uni­ver­zitě. Po roz­dě­lení Uni­ver­zity Karlo-Fer­di­nan­dovy na čes­kou a němec­kou část zís­kal Masa­ryk místo mimo­řád­ného pro­fe­sora na její české části. Velmi brzy po svém pří­jezdu z Vídně se Masa­ryk začal zapo­jo­vat do veřej­ného života. V mimo­řádně váš­nivé debatě o plat­nosti ruko­pisů Krá­lo­védvor­ského a Zele­no­hor­ského vystou­pil proti jeho plat­nosti. To mu vyslou­žilo nepří­zeň vět­šiny veřej­nosti. To bylo dáno tím, že ruko­pisy byly chá­pany jako důkaz toho, že náš jazyk je rov­no­právný němec­kému jazyku. Snaha o doká­zání jejich nepra­vosti, tak byla částí veřej­nosti chá­pána, jako útok na snahu o dosa­žení jazy­kové rov­no­práv­nosti na našem území.

V 90. letech deva­te­nác­tého sto­letí se Masa­ryk roz­hodl zapo­jit do poli­tiky. Vytvo­řil kolem sebe tak­zva­nou sku­pinu Rea­listu, kde kromě něj byli nej­vý­znač­něj­šími před­sta­vi­teli eko­nom Josef Kaizl a Karel Kra­mář, který se poz­ději stal prv­ním pre­mi­é­rem Čes­ko­slo­ven­ska. Tato sku­pina nejdříve vyjed­ná­vala o vstupu ke sta­ro­če­chům, ale nako­nec se roz­hodla vstou­pit k mla­do­če­chům. Roku 1891 při neče­kaně vel­kém úspě­chu mla­do­če­chů ve vol­bách byli všichni tři zvo­leni za tuto stranu do Říš­ské rady. Masa­ry­kovo půso­bení v mla­do­české straně nemělo dlou­hého trvání, pro­tože nesou­hla­sil s pří­liš­nou radi­ka­li­tou někte­rých význam­ných mla­do­če­chů. V roce 1893 se vzdal svého man­dátu v Říš­ské radě.

Jeho dočasný odchod z poli­tic­kého dění mu umož­nil plně se věno­vat pub­li­kační čin­nosti. Ve druhé polo­vině deva­de­sá­tých let napsal svá klí­čová díla a for­mu­lo­val kon­cepty roz­voje našeho státu, ze kte­rých vychá­zel během své snahy o samo­stat­nost našeho státu za první svě­tové války. V roce 1895 vydal práce Česká otázka a Naše nynější krize. V první práci shr­nuje snahu o obro­zení našeho národa. Ve druhé se vyja­dřuje k aktu­ál­ním poli­tic­kým otáz­kám. Násle­du­jící rok vyšly jeho díla Jan Hus a Karel Havlí­ček. V roce 1898 mu vyšla práce Otázka soci­ální, kde se věnuje soci­ál­ním pro­blé­mům teh­dejší doby. Masa­ryk v této práci odmítl mar­xis­mus, ale na dru­hou stranu ozna­čil teh­dejší poža­davky děl­níků za oprávněné.

Ke konci sto­letí se Masa­ryk opět ocit­nul v nepří­zni velké části veřej­nosti. Vystou­pil totiž proti pověře o židov­ské ritu­ální vraždě, která se roz­mohla v době tak­zvané hils­ne­ri­ády. Tato aféra vznikla v roce 1899, kdy bylo nale­zeno mrtvé tělo Anežky Hrů­zové, která byla bru­tálně zavraž­děna. Z vraždy byl obvi­něn žid Leo­pold Hils­ner, který měl údajně spáchat židov­skou ritu­ální vraždu. Masa­ry­kovo vystou­pení proti této pověře vedlo k tomu, že se ocitl v neli­bosti u části veřej­nosti. Na začátku nového sto­letí se Masa­ryk roz­hodl vrá­tit do poli­tiky. Zalo­žil stranu Čes­kou stranu lido­vou, která byla poz­ději pře­jme­no­vaná na Čes­kou stranu pokro­ko­vou. Tato strana nedo­ká­zala pří­liš oslo­vit veřej­nost a sdru­žo­vala pře­de­vším inte­lek­tu­ály. Masa­ryk byl za ni zvo­len do Říš­ské rady v letech 1907 a 1911.

Na začátku první svě­tové války se Masa­ryk roz­hodl odjet do ciziny. Je potřeba zdů­raz­nit, že v době svého odjezdu byl sice význam­ným inte­lek­tu­á­lem, ale měl za sebou jen svojí malou poli­tic­kou stranu. V emi­graci začal spo­lu­pra­co­vat s Edvar­dem Bene­šem a Mila­nem Ras­ti­sla­vem Šte­fá­ni­kem. Ten pomohl navá­zat Masa­ry­kovi kon­takt s nej­vý­znam­něj­šími před­sta­vi­teli Fran­cie. V roce 1915 Masa­ryk ve Fran­cii zalo­žil Český komi­tét zahra­niční. V Čechách byla vybu­do­vána tajná orga­ni­zace Maf­fie, která měla zajišto­vat kon­takt emi­grace s vlastí. Masa­ry­kovo sna­žení o budoucí nezá­vis­lost našeho státu bylo pod­po­řeno vzni­kem legií, které byli aktivní pře­de­vším na východní frontě. V roce 1918 jed­nal Masa­ryk o vytvo­ření nového státu v USA, kde zís­kal vel­kou pod­poru čes­kých a slo­ven­ských kra­janů. Vrcho­lem jeho snahy Washing­ton­ská dekla­race, která byla při­jata 18. října 1918. Masa­ryk v ní ozná­mil zásady nového státu, který měl být repub­li­kou a měl hájit práva národ­nost­ních menšin.

Do vlasti se Masa­ryk vra­cel jako národní hrdina a byl vítán nad­še­nými davy. 14. lis­to­padu 1918 byl Masa­ryk zvo­len poprvé pre­zi­den­tem jed­no­hlas­nou akla­mací. Podle pro­za­tímní ústavy měl mít pre­zi­dent repub­liky jen velmi malé pra­vo­moci, ale Masa­ryk si váhou své osob­nosti vymohl pod­statné roz­ší­ření pra­vo­mocí hlavy státu. Pre­zi­dent byl volen na sedm let v nepřímé volbě.  Masa­ryk se ve svém úřadě sna­žil pod­po­ro­vat umír­něné poli­tiky na obou dvou stra­nách poli­tic­kého spek­tra. Jeho nefor­mální vliv výrazně pře­vy­šo­val jeho for­mální pra­vo­moci. Sna­žil si najít spo­jence ve všech důle­ži­tých stra­nách první repub­liky. Doká­zal pro­sa­dit, že minis­trem zahra­ničí byl po celou dobu exis­tence první repub­liky až do svého zvo­lení pre­zi­den­tem Edvard Beneš a to i době, kdy jeho národní soci­a­listé byly v opozici.

Napo­sledy byl zvo­len pre­zi­den­tem 24. května 1934, když jeho pro­ti­kan­di­dá­tem byl Kle­ment Got­twald. V této době však již byl jeho zdra­votní stav špatný. Kan­di­do­val pře­de­vším proto, že nebylo jisté, že by byl zvo­len jeho nej­bližší spo­lu­pra­cov­ník Edvard Beneš, kte­rého chtěl Masa­ryk za svého nástupce. 14. pro­since 1935 Masa­ryk rezig­no­val ze zdra­vot­ních důvodů na post pre­zi­denta repub­liky. Jeho nástup­cem byl zvo­len Edvard Beneš. Masa­ryk zemřel 14. září 1937. Byl mu uspo­řá­dán státní pohřeb. Jeho úmrtí bylo vní­máno jako velká sym­bo­lická rána pro repub­liku v době, kdy musela čelit narůs­ta­jí­cím poža­dav­kům Sude­to­ně­mecké strany (http://dejepis.com/index.php?page=000&kap=023&pod=4).