Duchovní probuzení

Duchovní pro­bu­zení ve vrchol­ném stře­do­věku sou­visí se sna­hou očis­tit duchovní život od nánosů nespráv­ných nebo přímo špat­ných názorů a činů věří­cích a jistě také od nánosů pohan­ství. Cesty této očisty byly různé tak, jak různě viděli cír­kev jed­not­liví lidé v jed­not­li­vých oblas­tech. Asi nej­zná­měj­ším způ­so­bem očisty církve byla snaha oddě­lit cír­kev od majetku (vzni­kaly tzv. žeb­ravé řády), kte­rážto jistě sou­visí s ros­tou­cím majet­kem církve a s tím také ros­toucí poli­tic­kou mocí církve.

Maje­tek církve rostl něko­lika způ­soby – tzv. desátky (zakot­vené ve Starém Zákoně) před­sta­vo­valy ode­vzdání dese­tiny pří­jmu, dále tzv. odpustky (platby za hří­chy namísto duchov­ních potres­tání), či pří­jmy (kořist) z kří­žo­vých výprav. Navíc se v 11. – 12. sto­letí zavádí celi­bát (usta­no­vení cír­kev­ního zákonu nedo­vo­lu­jící se duchov­nímu řím­sko-kato­lické církve ože­nit), což působí proti roz­pty­lo­vání cír­kev­ního majetku. Cír­kevní hod­nos­táři žili často v pře­py­chu a bohatství.

sv. František z Assisi (Giovanni Battista Bernardone) (5. 7. 1182 – 3. 10. 1226)

sv. Fran­ti­šek z Assisi (Gio­vanni Bat­tista Ber­nar­done) (5. 7. 1182 – 3. 10. 1226)

Tato situ­ace postupně vede ke snaze inter­pre­to­vat křes­ťan­ství jiným způ­so­bem, snaze o návrat k apoš­tolské chu­době a životu pouze z darů. Jed­ním z prv­ních před­sta­vi­telů hla­sa­telů chu­doby, lásky a milo­sr­den­ství byl (sv.) Fran­ti­šek z Assisi, zakla­da­tel řádu fran­tiš­kánů, jejichž úko­lem je kázat a půso­bit na lid a niko­liv hro­ma­dit maje­tek (dokonce nesměli vlast­nit žádný maje­tek). Žen­ským pro­tějš­kem řádu fran­tiš­kánů pak byli kla­risky (podle zakla­da­telky sv. Kláry).

Názory, které přímo ohro­žo­valy auto­ritu a moc církve, byly tvrdě potla­čo­vány. Ve 12. sto­letí v Jižní Fran­cii vznikla sekta (z latin­ského odště­pit, odště­pe­nec) katharů odmí­ta­jí­cích kato­lická dogmata, cír­kevní maje­tek a obřady. Kathaři byli ozna­čeni jako kacíři, byli proti nim pořá­dány kří­žové výpravy a byl jim zaba­ven veš­kerý maje­tek. Další ze sekt z jižní Fran­cie byli albi­gen­ští (název od cen­tra v Albi v jižní Fran­cii) poža­du­jící roz­dě­lení cír­kev­ního majetku. Také proti nim byla pořá­dána kří­žová výprava (1209).  V Bur­gund­sku a severní Itá­lii půso­bila také sekta poža­du­jící napros­tou chu­dobu pro cír­kev spo­lečně se závaz­kem plnění evan­ge­lií – tzv. val­den­ské hnutí (podle Petra Val­dése). Také oni byli ozna­čeni jako kacíři a sys­te­ma­ticky likvidováni.

Reakcí církve na tyto sekty bylo zří­zení tzv. Svaté inkvi­zice (cír­kev­ního soudu), která měla vyhle­dá­vat a sou­dit kacíře. Inkvi­zice měla velké pra­vo­moci, pou­ží­vala tvrdé tresty, domnělé kacíře mučila, upa­lo­vala, zaba­vo­vala maje­tek. Od 14. sto­letí byly stí­hány i tzv. styky s ďáblem (známé hony na čaro­děj­nice). Výko­nem inkvi­zič­ních úkolů byly pově­řeny zvláštní řády (např. domi­ni­káni – zalo­ženi na popud církve roku 1216).

V roce 1098 byli ve Fran­cii zalo­ženi cis­ter­ci­áci (šedé či bílé sutany) jako odnož bene­dik­tinů. Ti se zabý­vali hlavně země­děl­stvím, cis­ter­ci­ácký kláš­ter byl hos­po­dář­ským a kul­tur­ním cen­t­rem. Cis­ter­ci­áci vynikli také jako sta­vi­telé a archi­tekti, jejich záslu­hou se do střední Evropy (včetně Čech) dostal gotický sloh. Heslo cis­ter­ci­áků zní „Ora et labora“ (Modli se a pra­cuj) a až dodnes dávají velký důraz na práci.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht