Pojmy, význam a úloha historie

Slovo his­to­rie pochází z řec­kého slova storta, latin­sky his­to­ria a zna­mená přesně „to, co se stalo“.
Ottova ency­klo­pe­die defi­nuje his­to­rii jako vědu o vývoji lidí, pokud osvěd­čují se bytostmi spo­le­čen­skými a mravními.

Dnes chá­peme dva významy slova his­to­rie: (1) reálný pro­ces vývoje lid­ské spo­leč­nosti, (2) vědecká dis­ci­plína popi­su­jící a inter­pre­tu­jící (vyklá­da­jící) vývoj lid­ské spo­leč­nosti od počátků exis­tence člo­věka na zemi až do současnosti.

Úlo­hou his­to­rie jakožto vědecké dis­ci­plíny je popi­so­vat hos­po­dář­ské, poli­tické a soci­ální poměry, zkou­mat dějiny tech­niky, vědy, kul­tury nebo umění, sezna­mo­vat s his­to­rií lid­stva, roz­ši­řo­vat pozná­vání národ­ních i svě­to­vých dějin. His­to­rická věda nám doka­zuje, že dějiny nejsou pou­hým naho­di­lým naku­pe­ním jed­not­li­vých udá­lostí, ale že tyto mají logiku, vnitřní řád a smysl. Vysvět­lo­vá­ním kdy, jak, za jakých pod­mí­nek a v jakém pro­středí spo­leč­nost vzni­kala by měla při­spět k větší tole­ranci. Důle­ži­tým úko­lem je odha­lo­vat vztahy a sou­vis­losti mezi jed­not­li­vými udá­lostmi, vysvět­lo­vat, proč tomu tak bylo nebo je, a to na úrovni poli­tické, soci­ální, spo­le­čen­ské, eko­no­mické i kulturní.

Za zakla­da­tele his­to­rie je pova­žo­ván řecký děje­pi­sec Héro­do­tosHéro­do­tos z Hali­kar­ná­ssu (484 – 425? před Kris­tem) Nej­starší významný antický his­to­rik, autor díla His­to­rie (His­to­ries apo­de­i­xis), Cicero jej nazval otcem děje­pisu., kte­rému také pře­zdí­váme „otec dějepisu“.

Děje­pis je vyu­čo­vací před­mět zabý­va­jící se ději­nami, je to zpro­střed­ko­vané poznání. Děje­pi­sem však můžeme také chá­pat samot­nou his­to­ric­kou vědu, kte­rážto byla blíže defi­no­vána v před­cho­zím odstavci.


His­to­ri­o­gra­fie je vše­o­becný popis dějin, v šir­ším slova smyslu zna­mená dějepisectví.

Pojetí dějin

  1. křes­ťan­ské
    • v ději­nách se usku­teč­ňuje „vyšší záměr“ (=> vůle Boha)
    • dějiny jako vze­stupná cesta ke spáse člo­věka a lidstva
    • stvo­ření světa, vzpoura člo­věka, vyhnání z ráje, kodi­fi­kace desa­tera (Moj­žíšMoj­žíš (asi 13. stol. před Kris­tem) Jedna z nej­vý­znam­něj­ších postav Starého zákona, nábo­žen­ský a vojen­ský veli­tel, podle tra­dice autor prv­ních pěti knih Starého zákona), doba Starého Zákona, pří­chod Ježíše KristaJežíš Kris­tus (kolem roku 0 – 33?) Mesiáš a Spa­si­tel, ústřední postava Nového Zákona, učil v židov­ských syna­go­gách, uzdra­vo­val nemocné a zemřel na kříži ve 33 letech. – Spa­si­tele Světa,
      doba milosti, apokalypsa
  2. mate­ri­a­lis­tické
    • urču­jící prin­cip v ději­nách je mate­ri­ální prin­cip (pří­roda, člo­věk, čin­nost lidí)
    • člo­věk je výsled­kem pří­rod­ního vývoje
    • tvůr­cem dějin je člo­věk (aktivní, tvůrčí) – svou prací vytváří mate­ri­ální hodnoty
    • mate­ri­a­lis­tické dějiny jsou závislé na mate­ri­ální základně
      (nemusí-li se člo­věk sta­rat jen o fyzické potřeby, pak vzniká umění, kul­tura, nábo­žen­ství a filozofie)
  3. jiné pojetí dějin 
    1. dějiny jsou naho­di­lým sle­dem udá­lostí bez vnitř­ních sou­vis­lostí, proto v nich nemů­žeme hle­dat smysl
    2. dějiny jsou neu­stá­lým kolobě­hem vzniku, vývoje a zániku (Oswald Spen­glerOswald Spen­gler (29. 05. 1880 – 08. 05. 1936) Německý his­to­rik, před­sta­vi­tel dějin­ného pesi­mismu.)

Civilizační pojetí dějin

Moderní his­to­ri­o­gra­fie upřed­nost­ňuje civi­li­zační pojetí dějin (civis = občan). Toto poprvé užil hrabě Mira­beauHonoré Gab­riel Riqueti hrabě de Mira­beau (09. 03. 1749 – 02. 04. 1791) Fran­couz­ský spi­so­va­tel, řeč­ník a poli­tik, významná osob­nost první fáze Velké fran­couz­ské revo­luce. (v 18 stol. – osvícenství).
Ten chá­pal tuto dobu jako občan­skou spo­leč­nost = svo­bod­nou spo­leč­nost, byl proti starému život­nímu stylu spja­tému s pod­dan­stvím a venkovem.
Mezi další mys­li­tele pat­řili zejména I. KantImma­nuel Kant (22. 04. 1724 – 12. 02. 1804) Německý filo­zof, jeden z před­sta­vi­telů osví­cen­ství., G. HegelGeorg Wilhelm Fried­rich Hegel (27. 08. 1770 – 14. 11. 1831) Německý filo­zof – ide­a­lista. For­mu­lo­val dějin­nost., de Con­dor­cetMarquis Jean de Con­dor­cet (17. 09. 1743 – 28. 03. 1794) Fran­couz­ský osví­cen­ský filo­zof, ency­klo­pe­dista a poli­tik., F. Gui­zotFra­nçois Pierre Guillaume Gui­zot (04. 10. 1787 – 12. 09. 1874) Fran­couz­ský his­to­rik a poli­tik, pro­fe­sor dějin na paříž­ské uni­ver­zitě v Sor­bonně.F. EngelsFried­rich Engels (28. 11. 1820 – 05. 08. 1895) Německý filo­zof, eko­nom, spo­luza­kla­da­tel mar­xismu (spo­lečně s Kar­lem Mar­xem).. Ti chá­pali civi­li­zaci jako doko­nalý stav (cíl vývoje) – pro­ti­klad barbarství.

Dnešní pojetí civi­li­zace je sou­hrn spo­leč­ných znaků lid­ských spo­le­čen­ství vznik­lých z tvo­řivé čin­nosti člo­věka a lišící se v místě a čase. K civi­li­zaci patří filo­zo­fické myš­lení; eko­no­mické před­stavy; vědy; hmotný a duchovní život; tech­nika; právo; umě­lecká tvorba; nábo­žen­ství a etika. Kon­cep­tem dějin ozna­ču­jeme stručné vylí­čení pra­vě­kého způ­sobu života. Pří­kla­dem civi­li­zace je napří­klad Sta­ro­věké Řecko nebo Sta­ro­věký Řím.

Význam dějin

Marcus Tullius Cicero (106 - 43 před Kristem), římský řečník, filozof, spisovatel a politik

Mar­cus Tul­lius Cicero (106 – 43 před Kris­tem), řím­ský řeč­ník, filo­zof, spi­so­va­tel a politik

„His­to­ria magis­tra vitae“ M. T. CiceroMar­cus Tul­lius Cicero (3. 1. 106 – 7. 12. 43 před Kris­tem) Řím­ský poli­tik, řeč­ník a filo­zof, jeden z nej­vý­znam­něj­ších řím­ských řečníků.
Člo­věk si uvě­do­muje sou­vis­lost mezi minu­lostí, pří­tom­ností a budoucností.

Pramen

Obecně se pra­men dá defi­no­vat jako zpra­co­vaný mate­riál vzta­hu­jící se k poznání lid­ské čin­nosti. Slo­vem „zpra­co­vaný“ je myš­lena chvíle, kdy je pra­men poznán, popsán a při­pra­ven k vědec­kému zkou­mání. Pra­meny dělíme na něko­lik typů, ty nej­dů­le­ži­tější jsou ale pra­meny hmotné, psané, obra­zové a orální (ústně předávané).

Hmotné pra­meny – jsou z pev­ného mate­ri­álu, oby­čejně jsou to výsledky arche­o­lo­gic­kých prů­zkumů. Zařa­ze­ním pra­menů do his­to­rie se potom zabývá samotná archeologie.

Psané pra­meny – výsle­dek psané lid­ské čin­nosti. Opět se dělí podle původu (na úřední mate­riál a osobní mate­riál). Od vzniku písma se jedná vlastně o nej­po­u­ží­va­nější typy pramenů.

Orální pra­meny – jsou pra­meny velmi dis­ku­ta­bilní. Jeli­kož je lid­ská paměť slabá a každý si danou věc pama­tuje tro­chu jinak, není samotný orální pra­men bez ově­ření pra­me­nem psa­ným nebo hmot­ným zcela důvě­ry­hodný. Proto je lépe porov­ná­vat orální pra­meny z více zdrojů nebo s jinými typy pramenů.

Metody historické vědy (postup při poznávání minulosti)

  1. heu­ris­tika
    Heu­ris­tika pojímá vyhle­dá­vání a shro­maž­ďo­vání his­to­ric­kých pra­menů a literatury.
  2. kri­tika
    Kri­tika zjiš­ťuje pra­vost, hod­no­věr­nost a pře­de­vším pou­ži­tel­nost pra­mene. O pra­me­nech výše.
  3. inter­pre­tace
    Ve třetí fázi pozná­vání minu­losti vyklá­dáme pra­meny. Vytvá­říme v nich sys­tém a řád.
  4. syn­téza
    V poslední fázi násle­duje sepsání vlast­ního díla s pou­ži­tím pra­menů a zdrojů.

Vývoj pohledu na historii

V 19. sto­letí měla his­to­rie vel­kou auto­ritu (vzpo­meňme napří­klad Fran­tiška Palac­kéhoFran­ti­šek Palacký (14. 07. 1798 – 26. 05. 1876) Český his­to­rik, poli­tik, spi­so­va­tel a národní budi­tel., avšak 20. sto­letí se od his­to­rie odklání, a to hlavně kvůli svě­to­vým vál­kám a kri­zím, které způ­so­bují v lidech pesi­mis­mus a nedů­věru. Dochází k roz­kladu dosa­vad­ních morál­ních hod­not, a vzniká názor, že z dějin se nelze pou­čit, pro­tože nemají žádný smysl. Výklad dějin se tak stal nástro­jem ide­o­lo­gie, hrál v boji o moc (zne­u­ží­vala se his­to­rie, měnila se). Na his­to­rii mělo vliv to, jakým způ­so­bem byly pre­zen­to­vány výsledky his­to­ric­kého poznání; došlo se k názoru, že poznání dějin je obtížné.
Nej­no­vější doba opět pro­žívá četné změny ve vztahu k his­to­rii, dochází ke zvy­šo­vání zájmu o její poznání.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht