Třicetiletá válka

Tři­ce­ti­letá válka (1618 – 1648) byla vyvr­cho­lení sporů mezi řím­sko­ka­to­lic­kou církví a stou­penci refor­mace, pře­de­vším kal­vi­nisty a lute­rány. Další pří­či­nou války byl boj o poli­tic­kou nad­vládu v Evropě.

Válka začala sta­vov­ským povstá­ním v Čechách, dění v Evropě ovliv­ňo­val také  boj o moc mezi nizo­zem­skými pro­vin­ci­emi a Špa­něl­skem (nizo­zem­ská revo­luce). Vlastní mocen­ské zájmy hájila také  kato­lická Fran­cie, která se z obavy z pří­lišné rozpí­na­vosti Habsburků při­po­jila k protestantům.

Tři­ce­ti­letá válka se obvykle dělí na čtyři části:

• První část, tzv. česko-falcká válka 1618–1623 (někdy se roz­li­šuje období české vál­ky­1618-1620 a falcké války 1620–1623), zahr­nuje odboj čes­kých stavů, vládu Frid­ri­cha Falc­kého v Čechách, a poz­ději jeho boj z Nizo­zemí. Někdy se k této fázi řadí i léta  1623–25, v té době se však ve střední Evropě nebojovalo.
• Druhá část, tzv. dán­ská válka(1625 – 1629),  je cha­rak­te­ri­zo­vána vstu­pem per­so­nální unie Dán­sko – Nor­sko  do války a váleč­nými neú­spě­chy krále Kris­ti­ána IV.
• Třetí část,švéd­ská válka (1630 – 1635),  začíná vstu­pem švéd­ského krále Gustava II. Adolfa do války a končí sepsá­ním praž­ského míru.
• Čtvrtá, poslední část války, bývá nazý­vána švéd­sko-fran­couz­skou nebo fran­couz­sko-švéd­skou, často však, vzhle­dem k výrazné účasti Fran­cie, pouze fran­couz­skou vál­kou (1635 – 1648).  Je vyme­zena aktiv­ním vstu­pem Fran­cie do války a končí pode­psá­ním vest­fál­ského míru.

1. Válka česko-falcká (1618 – 1623)

První roky války pro­bí­haly pře­de­vším na území čes­kého krá­lov­ství a rakous­kého arci­vé­vod­ství, kde povstání proti Habsbur­kům začalo. Po bitvě na Bílé hoře (8. 11. 1620)  se boje pře­su­nuly na území Svaté říše řím­ské (dnešní Německo).

Zde proti sobě stály státy pat­řící do Pro­tes­tant­ské unie (zalo­žena r. 1608, v čele stál Frid­rich Falcký) a kato­lické státy, které byly členy Kato­lické ligy; vedl ji Max­mi­lián I. Bavor­ský.  Velká část Svaté říše byla již něja­kou dobu ve stavu válečné poho­to­vosti se Špa­něl­skem, bylo sice uza­vřeno dva­nác­ti­leté pří­měří, ale napětí přetrvávalo.

Sever Svaté říše řím­ské byl pod vli­vem lute­ránů, zde také měly své zájmy sou­sední země, Dán­sko-Nor­sko a Švéd­sko. Dán­sku-Nor­sku pat­řilo holštýn­ské vévod­ství, takže kdyby v říši zví­tě­zili kato­líci, ovliv­nilo by to i jejich pan­ství. Švéd­ský panov­ník Gustav II. Adolf zase chtěl vytvo­řit vel­kou evrop­skou říši, kte­rou by ovlá­dal,  během váleč­ného kon­fliktu mohlo být jeho cíle dosa­ženo. (Podobné sny měl také Albrecht z Valdštejna).

Také Fran­cie nebyla spo­ko­jena s územ­ním uspo­řá­dá­ním Evropy na počátku 17. sto­letí. Fran­couz­ští panov­níci byli zne­po­ko­jeni vzrůs­ta­jící mocí Habsburků, proto vstou­pili do války – zpo­čátku pro­tes­tan­tům posky­to­vali peněžní pod­poru, poté, co se zklid­nily vni­t­ro­po­li­tické poměry, vyslali také vojsko.

Na území Německa se vítěz­ství při­klo­nilo na stranu kato­líků; špa­něl­ský gene­rál Ambro­sio Spi­nola pora­zil gene­rála Mansfelda v Horní Falci, násle­do­val řada dal­ších porá­žek pro­tes­tant­ských vojsk.  12. 4. 1621  byla sepsána dohoda o roz­puš­tění Pro­tes­tant­ské unie. Voj­ska Kato­lické ligy dobyla Man­nheim a Hei­del­berg, obsa­dila Falc –  Frid­rich Falcký se spolu  s gene­rá­lem Mansfel­dem a dán­ským krá­lem Kris­ti­á­nem stáhli do Nizo­zemí. Kris­tián odtud odjel bojo­vat do Dol­ního Saska proti gene­rálu Tillymu, který velel císař­ské armádě. Byl však pora­žen, v boji při­šel o vět­šinu armády. Tilly obsa­dil Dolní Sasko a Vest­fál­sko, bavor­ský vévoda Max­mi­lián zís­kal za svoje zásluhy Horní Falc a hod­nost kur­fiřta (místo vyob­co­va­ného Frid­ri­cha Falc­kého, svého bra­tran­cem). Frid­rich Falcký, zba­ven práv a majetku, ces­to­val po Evropě a sna­žil se zís­kat spo­jence v Nizo­zemí, Dán­sko-Nor­sku  a ve  Švéd­sku. Tím skon­čila první část války.

2. Válka dánská (1625 – 1629)

V letech 1623 až 1625 byl v Evropě nave­nek klid zbraní. Již v lednu roku 1624 však začala jed­nání o vytvo­ření koa­lice proti Habsbur­kům.  Výsled­kem jed­nání bylo zalo­žení Haagské koa­lice (9. 12. 1625),  ve které se spo­jily Nizo­zemí, Ang­lie, Dán­sko-Nor­sko a severní státy Svaté říše řím­ské. Nizo­zemí stálo již od počátku války na pro­ti­habsbur­ské straně; ang­lický král Karel I. Stu­art se na roz­díl od svého před­chůdce také roz­hodl vstou­pit do váleč­ného kon­fliktu; dán­ský král Kris­tián IV. byl lute­rán a obá­val se sílící moci kato­líků (navíc měl na území Svaté říše řím­ské osobní vazby – byl vévo­dou holštýn­ským, jeho žena pochá­zela v rodu vévodů bra­ni­bor­ských a jeho syn byl bis­ku­pem v Brémách). Pomoc koa­lici při­slí­bila také Fran­cie a Turecko.

Král Kris­tián IV. se stal vrch­ním veli­te­lem vojsk Haagské koa­lice a vůd­cem sou­sed­ního lute­rán­ského Dol­ního Saska. Za pod­pory koa­lič­ních států sesta­vil armádu, v níž bylo 20 000 žold­nérů a 15 000 dob­ro­vol­níků z jed­not­li­vých zemí.

Císař najal jako hlav­ního voje­vůdce Albrechta z Vald­štejna. Albrecht  stál původně na straně pro­tes­tantů, ale po něko­lika nesho­dách s čes­kými stavy se při­dal na stranu císaře. Po bitvě na Bílé hoře se jeho maje­tek díky kon­fiská­tům roz­rostl, Vald­štejn se stal jed­ním z nej­bo­hat­ších šlech­ticů nejen v Čechách, ale v celé Svaté říši řím­ské. Díky tomuto bohat­ství mohl z vlast­ních pro­středků posta­vit sil­nou armádu (od 30 000 do 100 000 mužů). Za svoje služby dostal od císaře Fer­di­nanda II. právo pone­chat si váleč­nou kořist z doby­tých území.

Kris­tián vstou­pil do války, aniž by věděl o tom, že jeho pro­tiv­ní­kem je Vald­štejn. Poda­řilo se mu dostat do Uher, kde chtěl pomoci sed­mi­hrad­skému kní­žeti  Gab­rielu Beth­le­novi, ale brzy byl při­nu­cen k ústupu. V bitvě u Lut­teru (1626)  bylo jeho voj­sko pora­ženo gene­rá­lem Tillym, sou­časně pora­zil Vald­štejn v bitvě u Dessavy (1626) gene­rála Mansfelda. Situ­ace pro pro­tes­tant­ská voj­ska vypa­dala zle, neboť ani Ang­lie, osla­bená vnitř­ními roz­pory, ani Fran­cie, zmí­taná občan­skou vál­kou, nebyly při­pra­veny na vstup do války. Švéd­sko bojo­valo s Pol­sko-litev­skou unií. Když v roce 1626 zemřel ces­tou do Bená­tek Mansfeld (chtěl zde jed­nat o obno­vení bojů v severní Itá­lii), měl  Vald­štejn cestu na sever vol­nou. Podro­bil si Meklenbur­sko, Pomo­řan­sko, polo­ostrov Jut­sko. Hlavní město Kodaň, ležící na ost­rově, však dobýt nedo­ká­zal. Neměl námořní flo­tilu a žádné han­zovní město nedalo sou­hlas se stav­bou císař­ské flo­tily v Balt­ském moři. Pro špa­něl­ské loďstvo by bylo obe­plutí Jut­ského polo­ostrova pří­liš vel­kým rizi­kem. Vald­štejn uva­žo­val o tom, že by pro­po­jil Severní a Bal­tické moře pří­ko­pem, což se ale uká­zalo nad mož­nosti teh­dejší doby. Poku­sil se proto dobýt jedno z pří­stav­ních měst, ale nako­nec i od toho upus­til, neboť ztráty byly pří­liš vysoké. Vald­štejn však při­nu­til Kris­ti­ána pode­psat tzv. lübecký mír (1629). V tomto míru se Kris­tián zavá­zal, že nebude nadále pod­po­ro­vat seve­ro­ně­mecké pro­tes­tant­ské státy, za to mu byla pone­chána vláda nad Dánskem.

6. března 1629 císař Fer­di­nand na nátlak Kato­lické ligy vydal edikt, kte­rým zru­šil sekularizaci(zesvětštění) cír­kev­ního majetku pro­ve­de­nou pro­tes­tanty. (Ve stej­ném roce zemřel Gab­riel Bethlen.)

3. Válka švédská (1630 – 1635)

Vald­štejn císaře Fer­di­nanda II. před vydá­ním resti­tuč­ního ediktu varo­val. Obá­val se toho, že tento čin povede ke spo­jení pro­tes­tant­ských kní­žat se švéd­ským krá­lem Gusta­vem II. Adol­fem. Neu­spěl, nao­pak, jeho nepřá­telé pře­svěd­čili císaře, že je Vald­štejn díky své velké moci pro trůn nebez­pečný. Na kur­fiřt­ském sněmu v roce 1630 byl proto zba­ven velení císař­ské armády a velká část z jeho žold­néřů byla pro­puš­těna. (Nej­vět­ším Vald­štej­no­vým kri­ti­kem byl bavor­ský kur­fiřt Maxmilián.)

Již v roce 1630 se Gustav II. Adolf sku­tečně při­dal na stranu pro­tes­tantů a se svou armá­dou o síle okolo 13 000 mužů se vylo­dil na ost­rově Use­dom (Uzno­jem). Švéd­ská armáda byla dobře vycvi­čená, sklá­dala se z nezvykle vyso­kého počtu dob­ro­vol­níků a sed­láků. Gustav II. Adolf zís­kal také finanční pomoc od Fran­cie, což mu umož­nilo vytvo­řit a vydr­žo­vat armádu číta­jící 36 000 mužů. Další pomoc poskytly Nizo­zem­ské pro­vin­cie. V roce 1631 byla sepsána tajná fon­ta­i­ne­ble­u­ská smlouva mezi Bavor­skem, Fran­cií a Švéd­skem, ta byla ale vzá­pětí zne­hod­no­cena, neboť švéd­ský král na Bavor­sko zaútočil.

Dobytí Mag­de­burgu (1631)

Nej­vý­raz­něj­ším spo­jen­cem pro­tes­tantů na území Svaté říše se stalo Sasko. Když nový veli­tel  císař­ských armád, gene­rál Tilly, zaú­to­čil na  Mag­de­burg (1631), došlo k jed­nomu z nej­vět­ších masa­krů tři­ce­ti­leté války. Bylo zabito kolem 20 000 lidí,  tato udá­lost vešla do dějin pod názvem „mag­de­bur­ská svatba“. Saský kur­fiřt Jan Jiří se spo­jil s Gusta­vem II. Adol­fem, neboť se Tillyho obá­val. Spo­lečná armáda měla asi 42 000 mužů. S císař­skou armá­dou se střetla v bitvě u Bre­i­ten­feldu (neda­leko Lip­ska), a pora­zila ji. Po Tillyho neú­spě­chu povo­lal císař Vald­štejna znovu do svých slu­žeb, ale ten odmítl s odů­vod­ně­ním, že je nemocen.

Po výhrách nad císař­skou armá­dou vtrhla švéd­ská a saská armáda do Bavor­ska a do Prahy, začala rabo­vat praž­ské domy; spolu s nimi se do vlasti vra­celi i někteří čeští exu­lanti (pře­de­vším z řad šlechty), kteří se začali domá­hat resti­tuce svých majetků zaba­ve­ných po Bílé hoře. Když se to dozvě­děl Vald­štejn, při­slí­bil Fer­di­nan­dovi pomoc, ale jenom na tři měsíce. 15.prosince 1631 byl opět zvo­len vrch­ním veli­te­lem. (Tilly zemřel kon­cem dubna 1632 na teta­nus).  V dubnu roku 1632 vytáhl Vald­štejn se svou novou armá­dou přes Zno­jmo do západ­ních Čech,  aby odřízl Gustava II. Adolfa od záso­bo­vání. Gustav II. Adolf  mezi­tím pora­zil Max­mi­li­ána a pokra­čo­val dále na Mni­chov, který jeho vojáci vyple­nili. Max­mi­lián musel opus­tit Bavorsko.

V té době začal Vald­štejn  jed­nat se sas­kým pol­ním mar­šál­kem, Janem Jiřím z Arnimu, kte­rému slí­bil zru­šení resti­tuč­ního ediktu a nábo­žen­skou tole­ranci v Říši. Arnim odmítl jeho nabídku a obrá­til se s prosbou o pomoc na švéd­ského krále, pro­tože správně sou­dil, že bude násle­do­vat útok na saská voj­ska v Čechách. Vald­štejn sku­tečně vtrhl do Čech a obsa­dil Prahu (25. května 1632). Čeští sta­vové spo­lečně se sas­kou armá­dou museli Čechy opus­tit a došlo k dal­ším konfiskacím.

Gustav II. Adolf se roz­hodl roz­dě­lit svoji armádu na dvě části, jedna část mužů zůstala v Bavor­sku a Gustav se v čele 18 000 mužů se vypra­vil do Norim­berka, kde se chtěl spo­jit s armá­dou švéd­ského kanc­léře Axela Oxen­stierna, číta­jící okolo 30 000 mužů. Spo­lečně pak chtěli táh­nout  proti Vald­štej­novi, jehož armáda byla na cestě do Saska. Nepo­da­řilo se jim však Vald­štejna dostih­nout, během cesty navíc téměř tře­tina vojáků zemřela či dezertovala.

V lis­to­padu již začí­nala tuhá zima, Vald­štejn  proto nepo­čí­tal s dal­šími boji a začal sta­ho­vat svoji armádu na pře­zi­mo­vání zpět do Lip­ska. Toho vyu­žil  Gustav II. Adolf, a zahá­jil tažení na osla­be­nou Vald­štej­novu armádu. Vald­štejn, tou dobou v Lüt­zenu,  se o tom ale dozvě­děl,  a poslal pro zby­tek armády, které velel gene­rál  Pap­pe­nheim. Na místo bitvy u Lüt­zenu dora­zila pomoc 16. lis­to­padu 1632 v ran­ních hodi­nách, kdy se již bojo­valo. V  bitvě padlo mnoho mužů z Vald­štej­novy armády včetně Pap­pe­nhe­ima a Vald­štejn sám byl zra­něn. Švéd­ské vítěz­ství bylo zaka­leno tím, že v bojích padlo nejen mnoho vojáků, ale také král  Gustav II. Adolf, což mělo neblahý vliv na morálku švéd­ské armády v dal­ších bojích tři­ce­ti­leté války.

Vald­štejn za své konání u Lüt­zenu dostal pochvalu od císaře, přes­tože za nezod­po­vědné cho­vání části císař­ské armády padly i tresty smrti.Ve Švéd­sku pře­vzala moc říš­ská rada, která zastu­po­vala Gusta­vovu nezle­ti­lou dceru Kris­týnu. Po něko­lika pro­hrách bylo švéd­ské voj­sko sta­ženo a nahra­zeno žol­dác­kým voj­skem. Švéd­ský kanc­léř Oxen­stierna vyjed­ná­val s Fran­cií a němec­kými knížaty.

Jin­dřich Matyáš Thurn spolu s dal­šími čes­kými šlech­tici navrhl Val­štej­novi, aby se stal čes­kým krá­lem. Vald­štejn ale ani na jeden z  návrhů neod­po­vě­děl, zapřel tuto nabídku před císař­ským dvo­rem. Sám začal vyjed­ná­vat se sas­kou armá­dou o spo­leč­ném tažení proti osla­bené švéd­ské armádě, která stále byla na území Svaté říše národa němec­kého. Saský polní mar­šá­lek Arnim pově­řil jed­ná­ním s Vald­štej­nem mar­šála Fran­tiška Albrechta z Lau­enbergu, který zjis­til, že Vald­štejn chce vyhnat nejen Švédy, ale i Fran­couze a Špa­něly. Po dlou­hém vyjed­ná­vání odtáhl Arnim  se svou armá­dou ze Slez­ska, Vald­štejn obsa­dil Stí­navu a pora­zil zde díky pře­vaze svých vojsk (kolem 30 000 mužů) zby­tek švéd­ské armády (asi 6 000 mužů), které velel Thurn. Vět­šina z Thur­no­vých žol­dáků pře­šla do Vald­štej­novy armády, Thurn a vět­šina švéd­ských důstoj­níků byla pro­puš­těna. Vald­štejn zís­kal všechny pev­nosti ve Slez­sku jako kom­pen­zaci. Poté infor­mo­val císaře o svém úspě­chu  a znovu kon­tak­to­val Lau­enberga, který opět jeho nabídku odmítl.

Vald­štejn tedy zahá­jil  tažení, aby Čechy uchrá­nil před vpá­dem švéd­ských vojsk, ale minul se s nimi. Švéd­ský vrchní veli­tel Ber­nard Sasko – Výmar­ský mezi­tím dobyl Řezno (14. 11. 1633) a Max­mi­lián žádal o oka­mži­tou pomoc. Vald­štejn byl nemocný, nechtěl již v zimě nikam ces­to­vat, ale nako­nec se nechal pře­mlu­vit. Táhl přes Plzeň, kde se jeho zdra­votní stav opět zhor­šil. Císa­řův poradce Trautmann­sdorf ho však pře­svěd­čil o nut­nosti pokra­čo­vat v tažení. Poté, se mu nepo­da­řilo pře­kro­čit Dunaj, vrá­til se Vald­štejn zpět do Plzně. Jeho činy vedly na císař­ském dvoře k pochyb­nos­tem,  zda neú­spěch tažení sku­tečně zavi­nilo špatné počasí a špatný Vald­štej­nův zdra­votní stav. Na počátku roku 1634 byl proto Vald­štejn opět zba­ven vrch­ního velení, jeho nástup­cem se stal Matyáš Gallas. Vald­štejn se poté pře­su­nul pře­zi­mo­vat se zbyt­kem své armády do Chebu, kde byl poz­ději zavražděn.

Po jeho smrti se poda­řilo císař­ské armádě dobýt zpět Řezno a Donau­wörth. Poté se spo­jila s armá­dou špa­něl­skou a zbylé švéd­ské oddíly pora­zila v bitvě u Nör­d­lin­genu (září 1634). Saský kur­fiřt Jan Jiří pod vli­vem těchto udá­lostí nabídl císaři spo­je­nec­tví, které bylo uza­vřeno v roce 1635 a stvr­zeno praž­ským mírem. Na jeho základě zís­kali Sasové  obě Lužice, plat­nost resti­tuč­ního ediktu byla na 40 let pozastavena.

4. Švédsko-francouzská válka (1635 – 1648)

Fran­cie již delší dobu pod­po­ro­vala pro­tes­tant­skou stranu finančně, přes­tože to byla země kato­lická. Pano­valy zde totiž obavy z pří­lišné rozpí­na­vosti Habsburků. V prv­ních letech války ve Fran­cie vojen­sky neza­po­jila, neboť bylo třeba řešit vnitřní roz­pory mezi huge­noty a kato­líky.  Ke změně došlo, když padl  pří­stav La Rochelle (1628).

Fran­cie se poté spo­jila s Nizo­zem­skými pro­vin­ci­emi a Švéd­skem a vstou­pila do války (1628). Na to odpo­vě­dělo Špa­něl­sko vpá­dem na území Fran­cie ( špa­něl­ské armádě velel  gene­rál Jan z Werthu a kar­di­nál Fer­di­nand Habsbur­ský). V roce 1636  Špa­nělé přes pro­vin­cie Cham­pagne a Bur­gundy postou­pili až k Paříži. Odsud byli vyhnáni Ber­nar­dem Sasko-Výmar­ským, který je pora­zil v bitvě u Com­pi­égne.

V roce 1637 zemřel císař Fer­di­nand II. a na jeho místo nastou­pil jeho syn Fer­di­nand III. Habsburský. 

Voj­ska pro­ti­habsbur­ské koa­lice obsa­dila řadu pev­ností ve Svaté říši u hra­nic s Fran­cií. V roce 1638 dobyli Fran­couzi pev­nost Bre­i­sach, tím zne­mož­nili Špa­ně­lům posí­lat odtud  posily z ital­ských pro­vin­cií do Nizo­zemí. Špa­něl­ské loďstvo bylo osla­beno, neboť utr­pělo porážku od Nizo­zemí, což ome­zilo pře­sun špa­něl­ských posil na území Svaté říše. Osla­bení Špa­něl­ska vyu­žily Kata­lá­nie a Por­tu­gal­ské krá­lov­ství a vzbou­řily se. (S Kata­lá­nií začal jed­nat fran­couz­ský kar­di­nál Riche­lieu, chtěl zdejší trůn pro krále Lud­víka XIII. , Por­tu­gal­sko se v roce 1640 od Špa­něl­ska odtrhlo.)

V roce 1639 zatla­čila švéd­ská armáda císař­skou armádu až k Dráž­ďa­nům. Fran­cie se Švéd­skem začaly při­pra­vo­vat míro­vou smlouvu, která by stvr­dila jejich vítěz­ství. Další udá­losti však mír oddá­lily.  Zemřel kar­di­nál Riche­lieu (1641) a na jeho místo nastou­pil kar­di­nálMaza­rin. V roce 1642 zemřel také sám král Lud­vík XIII., na trůn nastou­pil jeho syn Lud­vík XIV.;  v témže roce zemřel i nej­vyšší švéd­ský důstoj­ník, Johan Banér, do čela švéd­ského voj­ska se dostal Len­nart Tor­s­ten­son.

Bitva u Rocroi (1643)

Bitva u Rocroi (1643) byla roz­ho­du­jí­cím střet­nu­tím mezi špa­něl­skými a fran­couz­skými voj­sky. Fran­couzi, kte­rým velel mladý Lud­vík II. Bour­bon,  špa­něl­skou armádu pora­zili. Tato udá­lost vedla k zahá­jení míro­vých jed­nání roku 1644 v Mün­steru a Osna­brücku, která skon­čila pode­psá­ním vest­fál­ského míru (1648).

Nový veli­tel švéd­ského voj­ska Tor­s­ten­son zahá­jil v roce 1642 tažení přes Slez­sko na Moravu, během kte­rého obsa­dil Olo­mouc. Po druhé bitvě u Bre­i­ten­feldu v roce 1643 se dostal až  ku Praze a odtud na Moravu, kon­cem roku však bylo švéd­ské voj­sko odvo­láno do nové války v Dánsku.

Roku 1645 se střetla švéd­ská a císař­ská voj­ska v bitvě u Jan­kova, kte­rou Tor­s­ten­son vyhrál. Tohoto vítěz­ství chtěl vyu­žít a napad­nout Vídeň. Při tažení museli Švé­dové pře­ko­nat Brno, což se jim však nepo­da­řilo a museli se stáh­nout zpět do Švéd­ska. Ve funkci vrch­ního veli­tele švéd­ských armád Tor­s­ten­sona nahra­dil Carl Gustav Wran­gel.

Fer­di­nand III. také pode­psal sepa­rátní mír se sed­mi­hrad­ským kní­že­tem Jiřím I. Ráko­c­zym.

Švédům, kteří se oddě­lili od hlav­ního proudu pod vede­ním gene­rála Hanse Chris­to­ffa Köni­gsmarcka, se poda­řilo v roce 1648 neče­ka­ným úto­kem dobýt část Prahy na levém břehu Vltavy. Při tomto pře­padu byly ulou­peny cenné umě­lecké sbírky z Praž­ského hradu do zajetí se dostalo mnoho uro­ze­ných pánů, kteří museli zapla­tit vysoké výkupné. Postupu Švédů na pravý břeh Vltavy zabrá­nili Pra­žané a stu­denti tím, že zahra­dili Kar­lův most. V Praze se bojo­valo ještě něko­lik měsíců po uza­vření vest­fál­ského míru, poté obě strany pode­psaly míro­vou dohodu a Švé­dové se stáhli.

Konec války

V roce 1644 byla ve měs­tech Osna­brück a Mün­ster ve Vest­fál­sku (seve­ro­zá­padní Německo) zahá­jena mírová jed­nání, proto se dohoda uza­vřená v roce 1648 nazývá vest­fál­ský mír. Kromě tři­ce­ti­leté války se jed­nání týkala také tzv. osm­de­sá­ti­leté války, sporu mezi Špa­něl­skem a Nizo­zem­skými pro­vin­ci­emi. ( Válka mezi  Fran­cií a Špa­něl­skem trvala až do roku 1659, kdy byl sepsán pyre­nej­ský mír.)

Vest­fál­ský mír zna­me­nal pří­klon k abso­lu­tismu a také striktní dodr­žo­vání pra­vi­dla „cuius regio, eius reli­gio“ („čí země, toho nábo­žen­ství“). Ve vět­šině zemí to zna­me­nalo návrat ke kato­lic­kému nábo­žen­ství. Tři­ce­ti­letá válka byla posled­ním vel­kým nábo­žen­ským kon­flik­tem v Evropě.

Během váleč­ných let se začal pro­sa­zo­vat nový umě­lecký směr, baroko.

V ději­nách čes­kých zemí bývá období tři­ce­ti­leté války a období pová­lečné ozna­čo­váno jako „doba temna“. Je to  proto, že během války zahy­nula více než tře­tina oby­va­tel. Nastala doba reka­to­li­zace, lidé byli pro­ná­sle­do­váni kvůli nábo­žen­skému pře­svěd­čen, mnoho z nich ode­šlo do vyhnan­ství. Jed­ním z nej­vý­znam­něj­ších Čechů, kteří museli opus­tit svou vlast, byl Jan Amos Komen­ský.

Během váleč­ných let poklesl počet oby­va­tel Evropy v prů­měru o tři­cet pro­cent, u mužů to bylo až o pade­sát pro­cent. (Např. na území dneš­ního Bra­ni­bor­ska klesl počet lidí o polo­vinu a v dneš­ním Pomo­řan­sku a na dal­ších mís­tech až o dvě tře­tiny. Jed­ním z nej­více poško­ze­ných měst byl Mag­de­burg, ve kte­rém po válce zůstalo z 25 000 oby­va­tel pouze 2 464. Někte­rým oblas­tem se válka téměř vyhnula, v Dol­ním Sasku činil pokles oby­va­tel pouze  deset procent.)

Na území, které bylo nej­více zasa­ženo vál­kou, tj. zejména v dneš­ním Německu a okol­ních zemích, pro­pukaly  během války i v době, kdy boje skon­čily, epi­de­mie. Kro­niky a dobové záznamy podá­vají infor­mace o tak­zvané „uher­ské nemoci“( její pravá pod­stata není známa, snad šlo o úpla­vici nebo  syfi­lis), pro­pukaly však také epi­de­mie tyfu, moru nebo kurdějí.

Úby­tek oby­va­tel­stva vedl k tzv. dru­hému nevol­nic­tví – aby byla  zajiš­těna pro­duk­tivní pra­covní síla, byly opět vydá­vány pří­kazy ome­zu­jící stě­ho­vání, které měly sed­láky při­pou­tat k půdě, při­bý­valo roboty.

Po tři­ce­ti­leté válce zís­kala roz­ho­du­jící vliv v Evropě Fran­cie, její území se roz­ší­řilo až k řece Rýn, zís­kala Alsasko. Také Švéd­sko posí­lilo svůj vliv, ovládlo pobřeží Baltu (s výjim­kou východ­ního Pruska), ústí řeky Labe, Odry aj.; Švéd­sko pod­po­řilo návrat k nábo­žen­ským pomě­rům po roce 1624, což zna­me­nalo konec nadějí pro české exulanty.

Byla potvr­zena nezá­vis­lost Nizo­zemí a Švý­car­ska, německá kní­žata si udr­žela svoji svr­cho­va­nost, Svatá říše řím­ská národa němec­kého byla i nadále roz­tříš­těna. Habsbur­kové si upev­nili posta­vení ve svých zemích, pře­vahu v Evropě však nezískali.