Východní blok v letech 1946 – 1956

Vlajka Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP)

Vlajka Rady vzá­jemné hos­po­dář­ské pomoci (RVHP)

Náhraž­kou za ame­rický pro­gram pro obnovu Evropy, který vstou­pil do dějin pod názvem Mar­shal­lův plán, bylo pro země Východ­ního bloku vytvo­ření Rady vzá­jemné hos­po­dář­ské pomoci (RVHP) v lednu roku 1949. Rada byla zalo­žena z ini­ci­a­tivy sovět­ského vedení a měla slou­žit pře­de­vším hos­po­dář­ským zájmům Sovět­ského svazu. Zaklá­da­jí­cími členy RVHP byly, kromě Sovět­ského svazu, Bul­har­sko, Čes­ko­slo­ven­sko, Maďar­sko, Pol­sko, Rumun­sko. Poz­ději při­stou­pila Albá­nie (únor 1949 – 1961), Německá demo­kra­tická repub­lika (od října 1950), Mon­gol­sko (od roku 1962), Kuba (od roku 1972) a Viet­nam (od roku 1978). Vedle člen­ských států, bylo i něko­lik států, které pouze spo­lu­pra­co­vali. Byly to: Fin­sko, Irák, Nika­ra­gua, Laos, Mexiko, Jižní Jemen, Etiopie.

Cílem RVHP byla koor­di­nace eko­no­mic­kých plánů, inves­tic a vyu­žití všech zdrojů člen­ských zemí. Vzni­kaly dlou­ho­leté plány upřed­nost­ňu­jící pře­kotný roz­voj těž­kého prů­myslu bez ohledu na tech­nické a suro­vi­nové zázemí jed­not­li­vých států. Ceny za dodávky suro­vin a ener­gie dik­to­val Sovět­ský svaz a pohy­bo­valy se sku­tečně různě – napří­klad uran z Čes­ko­slo­ven­ska byl vyvá­žen za ceny ještě nižší, než činily náklady na jeho těžbu. Zahá­jena byla také obrov­ská zbrojní výroba s hes­lem „zvý­šení obra­ny­schop­nosti proti váleč­ným sna­hám impe­ri­a­lis­tic­kých sil“ – ve sku­teč­nosti se však jed­nalo o při­pra­vo­vaný, naštěstí však nikdy nere­a­li­zo­vaný, útok proti západu. Izo­lace států RVHP při­spěla k narůs­ta­jící tech­nické i tech­no­lo­gické zao­sta­losti jejích členů.

V zemích Východ­ního bloku postupně došlo k likvi­daci sou­kro­mého sek­toru – i když sou­krom­níci zaká­záni nikdy nebyli – tole­ro­ván byl však pouze ten, kdo neměl vlastní zaměst­nance (dnes bychom řekli osoba samo­statně výdě­lečně činná).

Podle sovět­ského vzoru pro­běhla také někdy více, někdy méně násilná forma kolek­ti­vi­zace země­děl­ství. Postupně byla vět­šina pol­ností kolek­ti­vi­zo­vána – sjed­no­cena ve velké celky pod sprá­vou země­děl­ských druž­stev či stát­ních statků. Nastou­pila také pro­so­vět­ská pro­pa­ganda s hesly jako napří­klad „Sovět­ský svaz – náš vzor“, „Pro­le­táři všech zemí, spojte se!“, a podobně.

Za řízení sovět­ských poradců se postupně ze všech zemí Východ­ního bloku staly poli­cejní státy, které zavedly per­ze­kuci veš­ke­rého odporu proti sovět­skému modelu a komu­nis­tic­kému režimu. Byly vedeny soudní pro­cesy s opo­zič­ními poli­tiky, při nichž padaly také tresty smrti. Cílem těchto represí, které pochá­zely mnohdy přímo od samot­ného Sta­lina, bylo zastra­šit a udr­žet v posluš­nosti všechny ostatní.

V sou­vis­losti s roz­pou­tá­ním války v Koreji v roce 1950 (více viz kapi­tola Korej­ská válka) vznikla reálná hrozba vypuk­nutí třetí svě­tové války. V lednu 1951 se v Moskvě sešel Sta­lin s ostat­ními před­sta­vi­teli Východ­ního bloku a naří­dil mobi­li­zaci veš­ke­rého vojen­ského a eko­no­mic­kého poten­ci­álu k pří­pravě na válečný střet se Zápa­dem. K tomu však naštěstí v plném roz­sahu nikdy nedo­šlo. Následky by mohly být ještě o to horší, že v té době již Sovět­ský svaz dis­po­no­val ato­mo­vými bom­bami, a mohla tak tedy začít válka, jejímž důsled­kem by byla nuk­le­ární katastrofa.

Jedi­ným stá­tem Východ­ního bloku, který se odmítl zcela podří­dit Sta­li­novi, byla Jugo­slá­vie. Tu před­sta­vo­val její pre­zi­dent Josip Broz Tito (byl pre­zi­den­tem až do roku 1980). Spor mezi Sovět­ským sva­zem a Jugo­slá­vií byl ukon­čen až návště­vou pre­zi­denta SSSR Nikity Chruš­čova v roce 1955. Jugo­slá­vie se Sovět­skému svazu ale stejně nikdy úplně nepodřídila.

První berlínská krize

Snahy o odstra­nění obchod­ních bariér mezi jed­not­li­vými oku­pač­ními pásmy, na které bylo Německo po druhé svě­tové válce roz­dě­leno, vyús­tilo v lednu 1947 ve vytvo­ření tzv. Bizo­nie (spo­jení ame­rické a brit­ské oku­pační zóny) a následně v dubnu 1948 Tri­zo­nie (k Bizo­nii se při­dala také fran­couz­ská oku­pační zóna). Západ se sna­žil v těchto třech zónách vytvo­řit a pod­po­ro­vat demo­kra­tické režimy – pře­ko­nat pozůstatky nacis­tické ide­o­lo­gie v mys­lích němec­kého oby­va­tel­stva. V červnu 1948 bylo pak roz­hod­nuto o vytvo­ření němec­kého státu z Tri­zo­nie. Byla vypra­co­vána nová ústava a pro­ve­dena měnová reforma.

Spo­jení západ­ních oku­pač­ních zón a posléze vytvo­ření Západ­ního Německa se však setkalo s odpo­rem Sovět­ského svazu. Ten rea­go­val zahá­je­ním blo­kády pří­stu­po­vých cest do západní části Ber­lína, která byla pod sprá­vou Spo­je­ných států, Spo­je­ného krá­lov­ství a Fran­cie. Vypukla tak první ber­lín­ská krize, kdy západní část města byla záso­bo­vána pouze letec­kým mos­tem. Tato situ­ace vedla k izo­laci západní části Ber­lína a ukon­če­ním všech hos­po­dář­ských styků s ostat­ními částmi Sověty oku­po­va­ného Německa. Nale­zení způ­sobu záso­bo­vání for­mou letec­kého mostu nako­nec způ­so­bilo zru­šení blokády.

7. září 1949 byla ve Spol­ko­vém sněmu ofi­ci­álně vyhlá­šena Spol­ková repub­lika Německo (SRN). V jejím čele sta­nul Konrád Adenauer. O měsíc poz­ději, tedy 7. října 1949, byla vyhlá­šena Německá demo­kra­tická repub­lika (NDR) v čele s Wilhel­mem Pieckem.

Smrt Stalina, první projevy nespokojenosti

Roku 1953 zemřel J. V. Sta­lin. Jeho smrt zna­me­nala naději na změnu sys­tému. První pro­jevy nespo­ko­je­nosti jak s níz­kou životní úrovní, tak se sou­čas­nou podo­bou poli­tic­kého sys­tému byly zazna­me­nány v Čes­ko­slo­ven­sku a NDR. V květnu 1953 byla v Čes­ko­slo­ven­sku pro­ve­dena měnová reforma, která způ­so­bila zne­hod­no­cení úspor a zna­me­nala krizi v důvěře oby­va­tel ve vedení státu.

O dva měsíce poz­ději došlo v Německé demo­kra­tické repub­lice ke stávce děl­níků, která byla potla­čena sovět­skou armá­dou a v návaz­nosti byla při­jata rada repre­siv­ních opat­ření. To však vedlo pouze k útě­kům Němců z NDR – nej­čas­těji pres Západní Ber­lín do SRN. Tako­výchto uprch­líků bylo až do roku 1961, kdy došlo ke druhé ber­lín­ské krizi a stavbě Ber­lín­ské zdi, ca. 2,7 milionu.

Povstání v Polsku a Maďarsku

V únoru 1956 se konal XX. sjezd Komu­nis­tické strany Sovět­ského svazu, kde se sovět­ský gene­rální tajem­ník Nikita S. Chruš­čov poprvé ofi­ci­álně posta­vil proti kultu J. V. Sta­lina. Zna­me­nalo to začá­tek cesty k nápravě režimu – k jeho zmír­nění. Toto při­znání krva­vých strá­nek sta­li­nismu způ­so­bilo krizi ve všech stá­tech Východ­ního bloku, nej­více však v Pol­sku a Maďarsku.

Pozice pol­ských komu­nistů nebyla pří­liš silná, neboť stála v opo­zici proti kato­lické církvi. Zjiš­tění, že vůdci pol­ských komu­nistů byli před vál­kou zavraž­děni ve věz­ni­cích v Sovět­ském svazu, tuto pozici ještě zesla­bilo. Pol­ští děl­níci byli navíc nespo­ko­jení s níz­kými mzdami a níz­kou životní úrovní. Nespo­ko­je­nost pře­rostla v ote­vřené děl­nické povstání v červnu 1956 v Poznani. Nepo­koje byly potla­čeny silou, která způ­so­bila smrt pade­sáti účast­níků povstání. Na místo vedou­cího pol­ských komu­nistů nastou­pil Wła­dyslaw Gomu­łka, od něhož refor­misté oče­ká­vali nasto­lení změn. Ty sku­tečně nastaly – niko­liv však natr­valo a ne všechny, které se oče­ká­valy. Nakrátko byla uvol­něna cen­zura a byli pro­puš­těni někteří věz­nění kněží.

V Maďar­sku dochá­zelo ke střetu sta­li­nistů a refor­mistů již od roku 1953. Sta­li­nisty repre­zen­to­val vedoucí maďar­ských komu­nistů Mátyás Rákosi, refor­misty pak před­seda vlády Imre Nagy [čti Naď]. Rákosi se sna­žil pro­blém vyře­šit s pomocí Moskvy – Chruš­čov však místo tanků poslal pří­kaz k odvo­lání Ráko­siho z funkce ve vedení komu­nis­tické strany.

Zprávy o povstání v Pol­sku však vyvo­laly mani­festace soli­da­rity s poznaň­skými děl­níky, která byla svo­lána do Buda­pešti na 23. října 1956. Demon­strace se šířila a neza­sta­vil ji ani pro­jev nového před­sedy komu­nis­tické strany E. Gerö, spíše nao­pak – demon­strace postupně pře­růs­tala do lido­vého povstání. Zcela uklid­nit situ­aci se nepo­da­řilo ani pre­mi­é­rovi I. Nagy­ovi. Akce poli­tické poli­cie vypro­vo­ko­vala střelbu sovět­ských vojáku do demon­strantů, při které jich zemřelo více než šest desítek.

Poža­da­vek demon­strantů na odchod sovět­ských vojsk z Buda­pešti byl sice spl­něn, ani to však neza­brá­nilo čin­nosti kri­mi­nál­ních živlů zne­u­ží­va­jí­cích pro­bí­ha­jící revo­luci k vlast­ním zájmům. Na tuto situ­aci rea­go­val Chruš­čov roz­hod­nu­tím o potla­čení povstání vojen­skou silou – inter­venci do Maďar­ska pod taj­ným názvem Vichr dostal za úkol vést mar­šál Koněv.

Akce maďar­ské vlády – totiž vyhlá­šení neutra­lity Maďar­ska a jeho vystou­pení z Var­šav­ské smlouvy – Sověty v nut­nosti jejich zásahu jen utvr­dila. Spo­jené státy daly najevo, že se nebu­dou anga­žo­vat, což spo­lečně se sou­hla­sem všech ostat­ních států Východ­ního bloku umož­nilo rea­li­zaci ope­race Vichr. Útok sovět­ské armády – pře­de­vším jejich tanků – začal ráno 4. lis­to­padu 1956. Po více než týden­ních bojích bylo povstání nako­nec zlomeno.

Morálně korekt­ního postoje rakouské vlády, která umož­nila pře­chod maďar­ských uprch­líků do Rakouska, vyu­žilo až 200 tisíc Maďarů. Jinak Maďaři zůstali ve svém povstání sami – Spo­jené státy sku­tečně neza­sáhly, a ze strany OSN při­šel pouze for­mální nesouhlas.

Na místo Imre Nagye nastou­pil János Kádár, který svoji vládu opřel o sovět­skou ozbro­je­nou moc. Imre Nagy spo­lečně se svými stou­penci byli nako­nec zastře­leni, dal­ších více než 20 tisíc bylo uvězněno.

© 1997 - 2024, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht