60. léta v Československu, Pražské jaro 1968

60. léta v Československu

Znak ČSSR z roku 1960

Znak ČSSR z roku 1960

Počátek šedesátých let se nesl v duchu nové ústavy. Ta jen potvrdila přítomnost totalitní moci v rámci republiky. Této ústavě se přezdívá socialistická, která byla s částečnými úpravami v platnosti až do roku 1992. Došlo ke změně v názvu republiky na Československou socialistickou republiku (ČSSR), byl přijat nový státní znak a země byla nově rozdělena na 8 krajů včetně hlavního města Prahy a 76 okresů (na Slovensku 3 kraje a 35 okresů). Ústava byla schválena ÚV KSČ v lednu, v Národním shromáždění pak 11. července 1960.

Z vybraných pasáží nové ústavy uveďme pro příklad alespoň tři:

  • hlava první, článek 1.1
    Československá socialistická republika je socialistický stát, založený na pevném svazku dělníků, rolníků a inteligence, v jehož čele je dělnická třída.
  • hlava první, článek 2.1
    Veškerá moc v Československé socialistické republice patří pracujícímu lidu.
  • hlava první, článek 4
    Vedoucí silou ve společnosti i ve státe je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence.

Šedesátá léta se nesla v duchu uvolňování politického i kulturního života, docházelo ke kritice neměnnosti stávajícího režimu a ke snahám o návrat k původním myšlenkám Karla Marxe. V kultuře se uvolnění projevovalo odpoutáním od stranickosti k tvůrčí svobodě. Ze známých osobností jmenujme alespoň některé – Miloš Forman, Jiří Menzel, Věra Chytilová, Milan Kundera, Ivan Klíma, Bohumil Hrabal, Ludvík Vaculík, Milan Uhde, Václav Havel, či dvojice z nové scény Semafor Suchý & Šlitr.

Potřeba reformy postihla především hospodářství – souhra různých faktorů od neúrody, přes karibskou krizi až po přírodní kalamity v první polovině šedesátých let ještě více umocnila málo výkonný systém řízení ekonomiky. Hlavní osobou zasazující se o změnu byl ředitel Ekonomického ústavu Ota Šik, kterému se podařilo získat na svou stranu i prezidenta Novotného.

Návrh na zdokonalení řízení hospodářství byl na tehdejší dobu skutečný trhák – mluví se v této souvislosti o plánovaném tržním hospodářství, kde se plánuje pouze základní směr vývoje, přičemž o zbytek se postará „neviditelná ruka trhu“. Podniky by měly být zodpovědné za své hospodaření a měly by být více samostatné. Plnění plánu by nemělo být dále měřítkem výkonnosti, tím by se měl stát hrubý národní důchod.

V 60. letech se mimo jiné začíná zlepšovat informovanost občanů ČSSR o situaci na Západě → zahraniční signál byl sice i nadále rušen, vzrůstal však počet lidí, kteří mohli do kapitalistických států vycestovat. V roce 1965 vyjelo na Západ asi 168 000 našich občanů, v roce 1967 již více než 300 000.

Pražské jaro 1968

Cílem reformistů bylo provést plánovanou hospodářskou reformu, odstranit starý systém, který ztělesňoval prezident Novotný a další uvolnění společenských poměrů – vzhledem k tomu, že se jednalo o reformu zevnitř, tak vše samozřejmě pod kontrolou KSČ. Cílový stav se také někdy nazývá jako „socialismus s lidskou tváří“ (často diskutovány byly justiční vraždy a jiná zvěrstva komunistického režimu počátku padesátých let).

Alexander Dubček (1921 – 1992) reformní komunista, nastoupil do čela KSČ v lednu 1968.

Alexander Dubček (1921 – 1992) reformní komunista, nastoupil do čela KSČ v lednu 1968.

V lednu 1968 vystřídal ve funkci tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného Alexander Dubček. Mezi další představitele reformního nebo také obrodného proudu řadíme J. Smrkovského, O. Černíka, Z. Mlynáře či C. Císaře.

O slovo se začaly hlásit také dříve zakázané či zaniklé organizace – v březnu byl ustaven přípravný výbor pro obnovu Junáka; objevily se rovněž snahy o obnovu Sokola. Zaujmout své místo ve společnosti se pokusily také církve.

Postupně se také objevovaly požadavky na založení dalších politických subjektů a stran (i když stále jen na bázi socialismu). V březnu 1968 došlo k založení antikomunistického Klubu angažovaných nestraníků (KAN). Další podobnou organizací byl Klub obětí odsouzených na základě zákona 231/48 Sb. na ochranu republiky (zkráceně K 231). Zazněl rovněž požadavek na zrušení odstavce o vedoucí roli KSČ ve společnosti.

22. března 1968 odstoupil prezident Novotný a na jeho místo 30. března 1968 nastoupil generál Ludvík Svoboda. Personální změny nastaly rovněž na dalších místech – předsedou vlády se stal Oldřich Černík; předsedou Národního shromáždění pak Josef Smrkovský.

Upřesnění podoby, stanovení cílu i způsobu provádění reformy bylo definováno v rámci Akčního programu KSČ, který byl přijat 5. dubna 1968. Obsahoval změny, které chtěli komunisté provést jak v politické oblasti, tak v oblasti ekonomické i kulturní. V ekonomické oblasti plán obsahoval zavedení některých principů tržního podnikání – hlavním cílem měl být zisk podniků a tyto měly být více samostatné. Neřešil ovšem požadavek na existenci více politických stran a nezaručoval vytvoření skutečné demokracie.

Cesta, kterou se reforma v akčním programu ubírala, získávala spíše odpůrce – a to na obou stranách: konzervativci nechtěli připustit přeměny ve vedení KSČ, na druhou stranu liberálové chtěli dosáhnout skutečné demokracie, kam akční program nesměroval. Navíc zde byla nesouhlasná vyjádření ostatních socialistických států, především pak Sovětského svazu, který obviňoval KSČ z otevírání dveří kontrarevolucionářům.

Pod obavou z utišení nastoupené cestě k reformě stávajícího režimu, „na podporu dalšího rozvoje reformního procesu v Československu, označovaného jako Pražské jaro[1], bylo 27. června 1968 vydáno prohlášení, které otiskly Literární listy, Práce, Zemědělské noviny i Mladá fronta – výzva Dva tisíce slov, která patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, vědcům, umělcům a všem. Text byl vypracován spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem.

Jelikož stále nedocházelo k převaze ani jednoho ze dvou hlavních proudů uvnitř KSČ, bylo rozhodnuto o svolání mimořádného sjezdu Komunistické strany, který byl svolán na 9. září 1968. Mezitím se 15. července na schůzce ve Varšavě dohodli představitelé Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a SSSR na schválení otevřeného dopisu Komunistické straně Československa, ve kterém označili situaci za katastrofickou, vážně varovali a hrozili českým reformistům. Zároveň začali s přípravou na vojenské řešení nastalé situace. Po zveřejnění otevřeného dopisu se však Československá společnost přiklonila na stranu reformistů, kteří získali obdiv a popularitu.

Od 27. července až do 1. srpna se konalo jednání vedení KSSS a KSČ v železničním vagóně v Čierne nad Tisou (železniční hraniční přechod mezi ČSSR a SSSR). Na něm představitelé KSČ uklidňovali Sověty, že mají situaci pevně v rukou a zavázali se bojovat proti antisocialistickým silám.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že po tomto jednání došlo k uklidnění situace, ani zdaleka tomu tak nebylo. Hned 3. srpna se v Bratislavě sešli představitelé „varšavské pětky“ (Bulharska, Maďarska, NDR, Polska a SSSR) a KSČ. Konzervativci tam ze strachu před ztrátou vlivu a moci ve státě oficiálně předali „zvací dopis“ sovětskému vedení, ve kterém jej žádali o pomoc proti kontrarevoluci. 18. srpna na zasedání „varšavské pětky“ v Moskvě bylo na základě tohoto zvacího dopisu rozhodnuto o uskutečnění vojenské intervence do Československa. Současně s vojenským zásahem bylo domluveno převzetí moci konzervativním křídlem KSČ.

Všemu lidu Československé socialistické republiky!

Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 23. hod. večer, překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí presidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů.

V těchto hodinách zasedalo předsednictvo ÚV KSČ a zabývalo se přípravou XIV. sjezdu strany. Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany naší republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor. Proto ani naše armáda, Bezpečnost a Lidové milice nedostaly rozkaz k obraně země.

Předsednictvo ÚV KSČ považuje tento akt za odporující nejenom všem zásadám vztahu mezi socialistickými státy, ale za popření základních norem mezinárodního práva. Všichni vedoucí funkcionáři státu, KSČ i Národní fronty zůstávají ve svých funkcích, do nichž byli jako představitelé lidu a členů svých organizací zvoleni podle zákonů a jiných norem, platných v Československé socialistické republice.

Ústavními činiteli je okamžitě svoláváno zasedání Národního shromáždění, vlády republiky, předsednictvo ústředního výboru KSČ svolává plénum ÚV KSČ k projednání vzniklé situace.

Žádné vítání ani přihlášení se k pozvání se však nekonalo. V noci z 20. na 21. srpna začalo obsazování republiky vojsky „varšavské pětky“. Předsednictvo ÚV KSČ na to reagovalo přijetím provolání, ve kterém uvedlo fakt, že vojska obsazují Československé území proti vůli ústavních orgánů a bez jejich vědomí.

Dubček, Černík, Smrkovský, a další byli zatčeni a odvezeni do Sovětského svazu. Odpor celého obyvatelstva k vojenské intervenci byl tak obrovský, že k žádnému vyhlášení dělnicko-rolnické vlády konzervativci jako byl Bilak, Kolder, Indra, Švestka nebo Kapek, kteří „varšavskou pětku“ pozvali, vůbec nedošlo. Okupanti tedy museli jednat s původní, „kontrarevoluční“ vládou.

Již 21. srpna byla obsazena většina důležitých měst. Celkově se na území Československa pohybovalo na 750 000 vojáků, více než šest tisíc tanků, necelá tisícovka letadel a spousta další techniky. Invaze si vyžádala také své oběti – více než 70 mrtvých a 700 zraněných občanů ČSSR.

Dalšího dne, 22. srpna, byla vojenská intervence odmítnuta rovněž Národním shromážděním. Sjezd KSČ se sešel téhož dne ve vysočanské továrně ČKD. Přítomno bylo téměř 80% z 1543 zvolených delegátů. Výsledkem bylo zvolení nového ÚV v čele s Alexandrem Dubčekem, který byl vězněn v SSSR.

23. srpna 1968 byla v Moskvě na žádost prezidenta Ludvíka Svobody zahájena jednání mezi Sovětským svazem a Československem, které představovali kromě prezidenta Svobody i zatčení straníci. Výsledkem čtyřdenního jednání byl tzv. moskevský protokol, který až na Františka Kriegela podepsalo všech 25 českých a slovenských politiků. Zakázána byla činnost všech organizací, které vznikly během Pražského jara, byla opět zavedena stranická kontrola médií, byly zakázány ostatní politické subjekty, bylo zrušeno usnesení sjezdu KSČ ve Vysočanech a vliv nevyhovujících reformně laděných komunistů byl postupně snižován.

Demokratický svět invazi „spřátelených vojsk“ Varšavské smlouvy do Československa jednoznačně odsoudil, byl jí však více méně velmi zaskočen, a proto se i ze strachu omezil jen na neúčinné, třebaže upřímně míněné projevy solidarity. Především Rakousko mělo značné obavy o možné intrevenci vojsk na jejich území.

 


[1] Citováno z originálního znění dokumentu Dva tisíce slov

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht