Arabská říše
Od 6. století Arabskou říší procházely obchodní cesty spojující Orient s Evropou a Arabským poloostrovem. Na Arabském poloostrově žily kmeny Arabů semitského původu; říkalo se jim Beduíni; chovali velbloudy, koně a ovce. Příznivé podmínky pro zemědělství byly v oázách nebo při pobřeží moře. Některé kmeny se zabývali obchodem. Mezi kmeny probíhaly boje o půdu, vodu a o pastviny. V čele kmenů stáli tzn. šajchové (šejkové).
Boje byly překonány sjednocením Arabských kmenů, které uskutečnil za pomoci svého náboženství Mohammed (†632). Mohammed pocházel z Mekky, ze zchudlé větve kupecké rodiny Kurajšovců. Mekka byla doposud posvátným místem, centrem obchodu a hlavní svatyní Arabů, byl zde umístěn posvátný kámen Kaaba. Mohammed se zabýval i pastevectvím, uzavřel sňatek s bohatou vdovou Hadžidžou (byla o 15 let starší), postoupil tak do vyšší vrstvy a začal se věnovat duchovnímu životu, vytvářel nové náboženství, a to byl islám.
Islám
= odevzdanost do vůle boží
Islám je nejmladším ze světových náboženství (monoteistické náboženství), navazuje na židovství i křesťanství (Ježíš Kristus je chápán jakožto největší boží prorok, nikoliv však jako spasitel – v tom rozdíl s křesťanstvím).
Islám se vyznačuje pěti hlavními rysy (základy víry):
- víra v boha (Alláha) a Mohameda (Muhammad), který byl jeho prorokem (Mohamed je chápán jako pokračovatel Ježíše Krista) – tzv. šaháda
- vykonávání modlitby (pětkrát denně směrem k východu) – tzv. salát – k modlitbě svolává věřící svoláváni muezín (člověk většinou stojící v minaretu – vysoké štíhlé věži)
- dodržování půstu (měsíc „Ramadán“, kdy se za světla všichni postí; v noci půst neplatí – výjimky mají pouze těhotné ženy a děti) – tzv. saum
- povinnost dávat almužnu chudým, zámožní lidé nesmí odmítnout prosebníka – tzv. zakkát
- alespoň jednou za život uskutečnit pouť do Mekky, na dobu pouti musí muslim nejdříve zajistit rodinu před strádáním – tzv. hadždž
V Islámu pozorujeme znaky fatalismu (osudovosti) – „život každého člověka je předurčen“.
Islám hlásá bratrství a svornost všech vyznavačů Islámu (muslimové), vyhlašuje povinnost muslimů šířit prorokovy myšlenky mečem, bojem a svatou válkou (džihád) proti nevěřícím; ten, kdo v tomto boji padne, tomu patří sláva a dostane se do ráje
=> fanatismus
- blíží se konec světa
- věří v poslední soud (ráj × peklo)
Posvátnou knihou je Korán (zahrnuto učení Mohammedovo), Sunna (popisuje skutky a řeči Mohammedovy od té doby, co se stal prorokem). Islám však uznává také Starý a částečně Nový zákon.
Za počátek islámského kalendáře je považován Hidžra (622), kdy Mohammed utekl z Mekky do Medíny. Po smrti Mohammeda se muslimové rozdělili na Šiíty a Sunnity. K rozštěpení došlo příčinou problémům s nástupnictvím. Nástupcem měl být podle Mohameda Šiád Alí (Šiíté), avšak vyskytl se další uchateč – Abú Bakr (Sunnité). Šiíté uznávají pouze Korán (většina dnešního Íránu), zatímco Sunnité přijímají také Sunnu a povyšují Mohammeda nad obyčejného člověka (více než dvě třetiny Iráčanů). Toto dělení se projevilo i v otázce nástupnictví po prorokovi. Postupně se rozdíly mezi Sunnity a Šiíty zvětšovali, vznikaly odlišné tradice a zvyky způsobené národnostními zájmy. Rozdělení zájmů mělo později vliv i na rozdělení říše.
Mohamedovi nástupci, kalífové, rozšířili arabské panství po celém Předním Východě, do severní Afriky a na ostrovy ve Středozemním moři. V roce 711 se dostali na evropskou půdu – porazili Vizigóty na Pyrenejském poloostrově a vyvrátili jejich říši, pronikli přes Pyreneje až do Galie. V roce 732 byl jejich postup zastaven Franky – konkrétně Karlem Martelem v bitvě u Poitiers.
Kalífové založili v Hispánii svůj stát s hlavním městem Cordóbou (odtud Cordóbský chalífát). Několikrát ohrožovali i Cařihrad; ve všech zemích, které opanovali rozšiřovali islám a podmanili si původní obyvatelstvo, které se postupně poarabštilo.
Arabská říše zažila svůj největší rozmach kolem roku 800, kdy sahala od Arabského zálivu až k pobřeží Černého moře a Kaspického jezera. Tehdy byl hlavním městem Baghdád a celé Arábii vládl pohádkově bohatý kalíf Háníma ar-Rašída (současník Karla Velikého).
Avšak různorodost a v neposlední řadě i nejednota náboženství obyvatelstva vedla nakonec k rozpadu arabského panství (9. století) na menší části, kde vládli nejednotní vládci, kteří snadno podlehli útoku asijských kmenů. Arabové zůstali trvalými obyvateli Arabského poloostrova, území Blízkého východu i celé severní Afriky.
Avicenna, středověký perský učenec, filozof, politik, básník, přírodovědec a otec moderní medicíny
Arabové byli a jsou doposud výbornými obchodníky, jejich karavany cestovaly do Asie, Afriky, Evropy; znali kompas, střelný prach i papír (z Číny); zbytky starověké (řecké) vzdělanosti, která zůstávala v obsazených územích, si zčásti osvojili, ale také ji zachovali a dále rozvíjeli. Vynikali v matematice, astronomii, zeměpise, filozofii (překládali Aristotela) a v lékařství (uskutečňovali i smělé operace). Nejznámějším arabským učencem byl nejspíše Abú Alí al-Husajn ibn Abdulláh ibn Síná, kterého Evropané znali spíše pod pseudonymem Avicenna.
Do Evropy se výsledky arabské vědy dostaly přes Cordóbský chalífát. Arabové obohatili středověkou západní kulturu, jejich umění přinášelo nové motivy a prvky ve stavitelství, svérázné paláce a kostely (mešity s minaretami), s lomenými oblouky a arabeskami na stěnách. Arabští spisovatelé, básníci a kronikáři po sobě zanechali vynikající díla. Arabové uvedli též ve známost indické číslice (1,2,3,4,5,…) (prapůvodem od Fénických devíti znaků pro počty, navíc byla přidána nula) a Pohádky tisíce a jedné noci. Ve velkých městech zakládali vysoké školy, a to daleko dříve nežli v Evropě.
Před koncem první poloviny 11. století došlo k postupnému rozpadu cordóbského kalífátu na řadu emirátů, mezi nimiž byly četné rozepře. Toho využili v roce 1031 křesťanské státy (Kastilie, Aragonsko, aj.), které začaly zpětně dobývat Araby obsazená území v severovýchodní části Pyrenejského poloostrova. Tento proces znovudobývání se nazývá reconquista (skončil až roku 1492 dobytím Granady).
