Český stát za Jagellonců

Polský rod Jagellonců nevládl v Čechách příliš dlouho. Tato etapa českých dějin začíná v roce 1471, kdy český sněm zvolil za krále Vladislava Jagellonského, a končí smrtí Ludvíka Jagellonského roku 1526.

Jagellonci byli panovnická dynastie původem z Litevského velkoknížectví. Kromě Litvy  vládli  v Polsku (1385 – 1572), v zemích Koruny české (1471 – 1526), v Uhrách (1490 – 1526). Původ rodu je nejasný, snad byli příbuzní s  ruským knížetem Rostislavem z rodu Rurikovců. Prvním doloženým panovníkem je litevský velkokníže Gediminas (1275 – 1341), zakladatel dynastie.  Jméno  Jagellonci je však odvozeno až od Vladislava II. Jagella (1362 – 1434), který se stal polským panovníkem (1386 – 1434).  Smrtí Ludvíka Jagellonského (1526) a Zikmunda Jagellonského (1572) rod vymřel po meči.

V posledních letech vlády Jiřího z Poděbrad zesílilo opoziční  hnutí.  Proti králi stála katolická šlechta sdružená v Jednotě zelenohorské , kterou podporoval papež.  Jiří z Poděbrad  proto netrval na nástupnictví svých potomků, ale nabídl českou korunu Jagelloncům. Po jeho smrti (1471) se  na základě rozhodnutí českého sněmu v Kutné Hoře stal českým králem Vladislav Jagellonský (nejstarší syn polského krále Kazimíra IV.).

Vladislav Jagellonský (1. 3.1456 – 13. 3. 1516), král český, uherský a chorvatský, markrabě moravský

Vladislav Jagellonský (1. 3. 1456 – 13. 3. 1516), král český, uherský a chorvatský, markrabě moravský

Vladislav Jagellonský (vládl pod jménem Vladislav II. Jagellonský), bývá považován za slabého krále, neboť za jeho vlády byla panovnická moc oslabena. Přesto posílil své dynastické postavení, když se stal současně králem českým i uherským.

Den poté, co byla na kutnohorském sněmu potvrzena volba Vladislava II. Jagellonského českým králem, byl v Jihlavě korunován českým králem Matyáš Korvín. Měl podporu papeže, katolické šlechty, a zpočátku také císaře Fridricha III. Habsburského.

Země koruny české byly tedy rozděleny. V Čechách vládl Vladislav, zatímco na Moravě, ve Slezsku a v Lužici Matyáš. Oba panovníci spolu začali hned v roce 1471 válčit, boje probíhaly především na Moravě a ve Slezsku.  Válka skončila v roce 1479, kdy se oba panovníci sešli v Olomouci a podepsali mírové ujednání. České království bylo rozděleno, Vladislav získal pro sebe a pro své potomky právo vládnout v Čechách,  Matyáš na Moravě a ve Slezku. Pokud by Matyáš Korvín zemřel, mohly  být obě země přičleněny k Čechám, a to za úhradu 400 tisíc uherských zlatých. Pokud by zemřel dříve Vladislav, a neměl by dědice, stal by se Matyáš Korvín českým králem. Lužice a Slezko by se vrátily do svazku zemí Koruny české, ale bez náhrady.  Oba králové měli usilovat o smír s papežem, aby mohl být jmenován český arcibiskup.

Matyáš Korvín však  v roce 1490 zemřel, a  Vladislav Jagellonský  byl  15. července 1490 zvolen uherským králem. Vládl v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a  v Lužici, ale rovněž v Uhrách. Všechny země byly tedy spojeny, a to bez úhrady. Tak byly položeny základy  česko–uherského soustátí, které  trvalo až do rozpadu Rakouska–Uherska v roce 1918. Čechy a Uhry byly však jen personální unií, (byly spojeny pouze osobou panovníka).

Vladislav sídlil v Budíně (část dnešní Budapešti[1]), tím dochází ke ztrátě významu Prahy a k úpadku královské moci v Čechách. Za jeho vlády byl postaven v Praze Vladislavský sál.

Vladislav byl nazýván „král bene“ („král dobře“).  Svoji přezdívku si údajně vysloužil za to, že na žádosti odpovídal „bene“, tj. „dobře“. Snažil se vše řešit kompromisem, nezatížit se zbytečnými spory. Za Vladislavovy vlády byly přijaty dva právní dokumenty. Prvním bylo Vladislavské zřízení zemské z roku 1500, které právně potvrdilo  výsadní postavení šlechty  a významně omezilo královskou moc. O správě země rozhodovaly privilegované stavy, které pouze zohledňovaly zájmy panovníka (v okolních zemích tomu bylo naopak). Vladislav byl jen reprezentantem moci, faktickou moc měla šlechta (zemské sněmy). V Čechách byl nejvyšším pánem nejvyšší purkrabí, na Moravě hejtman.

Šlechta se při obhajobě svých starých práv  dostala do konfliktu s městy, jejichž práva byla novým zákoníkem omezena. (Např. královská města byla pokládána za poddaná králi a nebyla považována za rovnocenného partnera; zástupci měst mohli na sněmu hlasovat jen o věcech, které se jich týkaly.) V Čechách hrozilo vypuknutí občanské války mezi šlechtou a městy. Tu však zastavily zprávy z Uher  o Dóžově povstání a o selské válce;  stavové měli obavy, aby ke vzpouře nedošlo i v Čechách.

Druhým dokumentem byla Svatováclavská smlouva (1517), která představovala jakýsi kompromis mezi šlechtou a městy. Zástupci měst získali právo hlasovat na zemských sněmech, města musela přistoupit na princip, že trhy jsou svobodné.  (Problém s právem na vaření piva mimo královská města byl odročen, šlechta však  pivovary zakládala.)  Smlouva také upravovala příslušnost soudů – šlechtici měli být souzeni soudem zemským, měšťané královských měst soudy městskými; v některých případech, např. pokud se  měšťan  provinil proti králi nebo se věc  týkala  zemských statků,  byl také měšťan souzen zemským soudem. Většina ustanovení této smlouvy však měla pouze formální význam, spory byly vedeny zejména o hospodářské otázky. Boj mezi stavy pokračoval i nadále. Smlouva také bývá považována za první porážku královských měst, neboť omezovala jejich práva.

Ludvík Jagellonský (1. 7. 1506 - 29. 8. 1526) (obraz od Bernharda Strigela)

Ludvík Jagellonský (1. 7. 1506 – 29. 8. 1526) (obraz od Bernharda Strigela)

Po smrti Vladislava (1516) nastoupil na český trůn jeho syn,  tehdy desetiletý Ludvík Jagellonský.  Dostal proto přezdívku „Ludvík Dítě“,  poručníkem nezletilého panovníka byl jeho strýc, polský král a litevský kníže Zikmund I. Starý. Stejně jako jeho otec sídlil  také Ludvík v Budíně. V Čechách spolu o moc v zemi soupeřily mocné šlechtické rody, v jejichž čele stáli na jedné straně nejvyší purkrabí Zdeněk Lev z Rožmitálu, který zastupoval krále v jeho nepřítomnosti, na straně druhé pak jeho soupeř, nejvyšší hofmistr Vilém z Pernštejna. Zemi dokonce hrozila kolem roku 1520 občanská válka. Dva roky poté přijel Ludvík do Čech a pokusil se přimět šlechtu k navrácení ukradeného královského majetku, odňal  také stavům právo spravovat královské finance. Zdeňka Lva z Rožmitálu propustil (byl obviněn ze zpronevěry peněz), jmenoval nové úředníky. Byla ustanovena nová vláda v čele s hejtmanem Karlem z Minstrberka (vnuk Jiřího z Poděbrad), která měla v zemi vládnout v době královy nepřítomnosti . Jakmile však Ludvík odjel, vše se vrátilo do starých kolejí.

Také v Uhrách byly v době vlády Ludvíka Jagellonského neklidné poměry. Na stavovském sněmu měla převahu nižší šlechta, která začala zvyšovat povinnosti poddaných, což  vedlo k utužování nevolnictví. Místodržícím, kteří měli spravovat zemi místo  nezletilého krále, šlechta vůbec nedovolila ujmout se vlády a zvolila si vlastní regentskou radu (16 zemanů, 6 církevních hodnostářů, 6 baronů).

V té době začali do střední Evropy pronikat z Balkánu Turci. V roce 1521 dobyli Bělehrad, měli tak volnou cestu do Uher. Na základě rozhodnutí uherského sněmu byly vybírány daně na zaplacení žoldnérské armády, ale většina peněz byla rozkradena. Bylo nutno spoléhat na pomoc ze zahraničí.

Když v roce 1526 přišly zvěsti o přípravách Turků k útoku na Uhry, požádal Ludvík o pomoc papeže, benátského dóžete, anglického krále Jindřich VIII., a své příbuzné, polského krále Zikmunda I. a rakouského arcivévodu Ferdinanda.  Jeho prosba se i přes hrozící nebezpečí nesetkala s velkým ohlasem.  Dostal peníze od papežské kurie, ale s podmínkou, že část bude využita k boji proti  luteránství;  na pomoc přišly pouze vojenské oddíly z Čech a Moravy, pomoc z rakouských zemí nedorazila včas. Ludvíkovi se nepodařilo sestavit dostatečně silnou armádu, pro nastávající boj navíc nepřichystali  její vojevůdcové jasnou taktiku.  Vojsko tureckého sultána Sulejmana I. mělo více než dvojnásobnou převahu, v bitvě u Moháče 29. 8. 1526 bylo uherské vojsko rozdrceno. Ludvík se po prohrané bitvě na útěku utopil v bažinách kolem Moháče.

Ludvíkovou ženou byla Marie, sestra rakouského  arcivévody Ferdinanda Habsburského. Ludvíkova sestra Anna byla zase manželkou Ferdinandovou. Habsburkové proto uplatnili nárok na uherský a český trůn, a v roce 1526 ho získali. Uherské stavy dědické nároky Ferdinanda Habsburského uznaly, české stavy ne, požadovaly svobodnou volbu panovníka.


[1] Název města vznikl od názvů měst Budín a Pešť, na jejichž území se Budapešť rozprostírá (dnes samozřejmě zabírá mnohem větší území, neboť je dvakrát větší než Praha).

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht