Josefínské reformy církve v Čechách a Rakousku

Úvod

Josef II. (1741-1790)

Josef II. (1741-1790)
Osvícenský panovník nenechal niť suchou ani na církvi.

Císař Josef II. byl panovníkem osvícenství. Osvícenství je hnutí usilující o rozumové poznání světa, přírodních zákonů a společenských pořádků, jehož představitelé se nechtějí dál vázat církevním učením a řádem. Vzniká v době protireformačních bojů. Jeho představitelé jsou pohoršeni, když se církev staví proti jejich poznatkům a prohlašuje je za kacířské. Popírají víru v zázraky a zazlívají církvi, že trpí a podporuje pověrčivost lidu. Panovačnost a náročnost zvláště katolické církve prohlubuje jejich poznání, že společenský řád, ve kterém vládne šlechta a církev, není spravedlivý, protože překáží ve vývoji nově se tvořícímu stavu měšťanstva. Ve světě unaveném náboženskými válkami měli velký vliv na myšlení vzdělaných vrstev a vnášeli do rozporů společnosti myšlenku humanity (lidskosti) a tolerance (náboženské snášenlivosti).

Proniknutí osvícenství do světa postavilo před křesťanství úkol vyrovnat se s jeho myšlenkami. Jak už to bývá, reakce na nové myšlenkové proudy byly leckdy protichůdné, z extrému do extrému.

Katolická církev se na jednu stranu snažila změnit zlořády uvnitř sama sebe, povznést vzdělání a mravní úroveň kněží a lidu, ale na druhou stranu usilovala o upěvnění autority a moci církve, papežství a bojovala proti čemukoli, co se odchylovalo od jejího učení. Mocným nástrojem v tomto boji byla inkvizice. V době osvícenství se odpor vůči církvi a zejména vůči jezuitům, hlavním představitelům inkvizice, vystupňoval do té míry, že vedl ke zrušení jezuitského řádu v roce 1773 papežem Clementem XIV. Během Velké francouzské revoluce se proti církvi obrátil hněv lidu a vůdců revoluce, bylo zkonfiskováno církevní jmění, zrušeny kláštery a vyhnáno na 70.000 kněží.

Jako pozdější reakci na tyto události můžeme vidět úsilí o obnovení moci a autority církve znovuzaložením jezuitského řádu v roce 1814, obnovením indexu zakázaných knih a odsouzením biblických společností šířících Písmo do všech národů. Toto úsilí vrcholí během I. Vatikánského koncilu a prohlášením papežské neomylnosti (jako reakce na toto dogma vzniká starokatolická církev).

Evangelické církve  na tom byly jinak. Autoritou jim bylo Slovo Boží, ne církevní představitelé, samy vznikly z radikální kritiky církve. Nešlo jim o nadvládu nad světem, ale o službu ke spasení, připouštěly od začátku možnost vykládat biblické svědectví různě. Osvícenství mělo ten vliv, že dalo prostor vzniku několika nových hnutí uvnitř evangelických církví (ortodoxie, pietismus, anglikánské puritánství) a nových církví (metodistická, Armáda spásy).

Pro české země znamenal nástup osvícenství možnost vrátit se k reformačnímu úsilí bez pronásledování.

Vlastní reformy

 13. října 1781 vydal Josef II. Toleranční patent, kterým bylo ukončeno pronásledování evangelíků v Rakousku a bylo jim dovoleno svobodně vyznávat svou víru a zřizovat modlitebny. Toleranční patent měl své podmínky – katolická církev byla nadále církví státní, evangelíci byli pouze trpěni. Nesměli vést matriky, aby katolická církev neutrpěla hmotnou škodu, nebylo jim povoleno přihlásit se k bratrskému vyznání, jak si mnozí přáli, ale pouze k augsburskému nebo reformovanému (helvétskému). Sbor a školu si směli zřídit pouze tam, kde se přihlásilo alespoň 500 duší nebo 100 rodin. Za tři roky se přihlásilo přes 70.000 evangelíků a bylo zřízeno 73 českých evangelických sborů a 53 škol, mnohem více, než se čekalo.  Faráři přicházeli často ze Slovenska, kde byla náboženská svoboda vyhlášena již dříve. Používali biblickou češtinu.

Josefínská tolerance se netýkala jen křesťanství, ale i židovství – za vlády jeho matky zažívali Židé těžkou perzekuci a pronásledování, Josef II. jim zaručil svobodu vyznání a zbavil je některých ponižujících omezení (znamení žluté hvězdy na oděvu, život v ghettu, zvýšené poplatky, vyloučení z některých živností a všech úřadů i stupňů šlechtictví, zákaz držby některých nemovitostí).

Klášter v Plasích byl jedním z desítek zrušených klášterů během reforem Josefa II.

Klášter v Plasích byl jedním z desítek zrušených klášterů během reforem Josefa II. (foto: Slleeper)

Zásah Josefa II. do církevního života dopadl tvrdě i na kláštery. Spatřoval v nich „mrtvý lidský kapitál“, instituce neužitečné, ba škodlivé státu a jeho obyvatelstvu, dokonce i samotné církvi (zejména řády žebravé, „hanba náboženství“ a „velké břemeno pro poddané“). Navíc tím, že podléhaly zahraničním představeným, znemožňovaly, aby se nad nimi uplatňovala státní svrchovanost a aby z jejich jmění měl stát nějaký prospěch.

Již v květnu 1781 zakázal klášterům přijímat novice a řeholníky cizího původu vykázal ze země. V roce 1782 Josef II. zrušil přes 700 klášterů, které nesloužily potřebám lidu (nezabývaly se vyučováním, nepěstovaly vědu, nepečovaly o nemocné). Spolu s kláštery došlo postupně k rušení i náboženských bratrstev, literátských sborů a velkého množství kostelů a kaplí. Zvlášť velký počet zrušených kostelů a kaplí byl v Praze (mj. i kaple Betlémská).

Zřízení náboženských fondů – matice: Majetek zrušených církevních institucí, zejména klášterů, měl i do budoucna sloužit církevním potřebám, neboť náboženské fondy měly nahradit nedostatek obročí (beneficií) a fabričních fondů (záduší), které v té době již málokdo ze soukromých osob byl ochoten darovat na zakládání a vydržování nových farností. Josef II. dal z peněz utržených za rozprodané kláštery a jejich majetky zřídit roku 1782 v každé zemi zvláštní pokladnu na udržování církevních potřeb. Tato pokladna byla pojmenována „náboženská matice“ nebo „náboženský fond“ pod správou státní. Mimo to byly přiděleny matici i jiné prostředky, jako jmění zrušených bratrstev, fondy vysloužilých kněží (emeritů), …

Josefinský stát převzal nad jměním v náboženském fondu hospodaření a závazek doplňovat tento majetek podle potřeby z majetku státního, poněvadž duchovní byl považován za státního zaměstnance a církev za státní instituci. Náboženský fond byl zřízen v každé zemi monarchie a byl spravován zvláštní komisí za účasti katolické církve. V Čechách vznikl český a na Moravě a ve Slezsku moravskoslezský náboženský fond. Z jejich výnosu byl na konci 18. století financován vznik řady nových farností a biskupství (např. České Budějovice).

V případě náboženských fondů nebylo zcela zřejmé, zda vlastníkem majetku, který jim byl svěřen, je stát nebo církev římskokatolická. Stát byl sice zřizovatelem náboženských fondů a také vykonával správu jejich jmění, samotný vložený majetek byl svým původem církevní a katolická církev se jej nikdy nezřekla. Tato kontroverze byla vyřešena až roku 1855 konkordátem mezi Rakouským císařstvím a papežem Piem IX. Konkordát stanovil, že „majetky, z nichž pozůstává náboženský a studijní fond, jsou podle svého původu vlastnictvím církve a budou jménem církve spravovány.“

Náboženské fondy po celé 19. století zásadním způsobem dotoval stát, byť tato pomoc z veřejných zdrojů nebyla Josefem II. zamýšlena. Pro úplnost nutno dodat, že ve 20. století se systém náboženských fondů změnil, a to především po roce 1948 – náboženské fondy český a moravskoslezský byly sloučeny, fond měl převzít správu majetku po roce 1950 likvidovaných řeholních řádů a kongregací (ta spočívala především v převodech tohoto majetku na státní a socialistické organizace) a výnos fondu měl sloužit výlučně k náboženským účelům církve římskokatolické. Později došlo také ke změně názvu (Náboženská matice).

Stavba kostelů a reforma farního systému: Josef II. se snažil zefektivnit celý chod státu, tedy i chod církevních institucí. Stejně tak jak se  soustředil na takzvané neefektivní kláštery a řády, které z jeho pohledu nepřinášely okamžitý užitek, podporoval zároveň budování sítě farností, která vlastně existuje do současné doby.  V poslední třetině 18. století došlo k vybudování několika nových kostelů (v nově založených obcích i na místě původní dřevěné kaple). Tyto kostely měly většinou ustálený stavební typ. Jednalo se o jednoduché pozdně barokní nebo klasicistní jednolodní kostelíky s pravoúhlým nebo trojbokým závěrem a s hladkou nečleněnou fasádou. Jejich vznik souvisel i se založením několika nových obcí a s reformami císaře Josefa II., které iniciovaly zakládání nových kostelů, aby se usnadnila jejich přístupnost i pro obyvatele z odlehlých a těžko dostupných vesnic. Co se týče nové farní sítě, Josef II. ji vybudoval tak, aby každé školní dítě došlo pohodlně denně do školy a nazpět. Při kostele a faře byla totiž od zavedení povinné školní docházky v roce 1774 i škola, a to i pro děvčata. Ředitelem této školy byl farář, ovšem učil kantor (farní zpěvák). Zdokonalený farní systém měl sloužit potřebám státu, pod jehož kontrolu se církev dostala. Kněží se stali prakticky státními úředníky, kteří museli lidem oznamovat úřední nařízení a vyhlášky, přispívat svojí činností k osvětě mezi poddanými, vést matriky apod. Materiální prostředky k tomu pak získal právě z majetku zrušených řádů a klášterů, jehož část šla do takzvaného náboženského fondu, z něhož měli být financováni duchovní v nově vybudované síti farností (jejich závislost na státní moci byla zajištěna existenčním minimem, přičemž plat nahrazoval zrušené desátky).

Dále zasáhl Josef II. i do církevního práva, do bohoslužebného řádu a do církevních zvyklostí. Církevnímu právu byly odňaty manželské pře a vznikl tak presedens pro předchůdce institutu rozvodu. Některá nařízení, aby hřbitovy byly zřizovány mimo město, hroby zasypávány vápnem, zákaz pochovávat  mrtvé v kostelích lze vysvětlit důvody hygienickými. K jiným nařízením vedly Josefa II. zřejmě germanizační cíle – od roku 1786 se měly všechny církevní a bohoslužebné úkony konat v obou zemských jazycích, byly zakázány poutě na místa spjatá s českou historií (St.Boleslav, Hostýn, Svatá Hora), byla dovolena jen dvě procesí – o Božím Těle a o prosebných dnech, ale bez korouhví a bez hudby. Bylo zakázáno zřizovat Boží Hroby a slavit vzkříšení, konat pobožnosti před obrazy a sochami mimo kostel, byly zrušeny noční pobožnosti včetně velikonočních vigilií. Bylo zakázáno žehnat chléb, víno, svíčky vodu a plodiny, vykuřovat o Vánocích domy, sbírat koledu na Tři krále, zakázány byly dokonce svatební, křestní a pohřební hostiny! V předvečer svatojanského svátku byly v Praze prohlíženy domy, zda v nich nehoří světlo před sochou sv. Jana a nehrozí tak údajně riziko požáru. Z kostelů byly odstraňovány vedlejší oltáře a ozdoby, zlaté a stříbrné milodary, jako i drahocenné šaty, do kterých byly odívány sochy světců. Duchovní komise se starala i o to, jak dlouho má trvat mše, předepsala pro ni druh hudby a zpěvu, počet hořicích svic apod. Počet svátků byl snížen na 27 v roce, což bylo odůvodněno potřebou rozmnožit pracovní dny. Když pruský král Fridrich viděl, jak se Josef II. plete do vnitřních církevních věcí, nazval jej „mein Bruder der Sacristan“ (můj bratr kostelník).

Nejvíce byl lid pobouřen nařízením o pohřbech. Z obavy, že pořizováním rakví pro každého nebožtíka se zničí lesy, komise nařídila, aby každá farnost měla jedinou obecní rakev, v níž měly být donášeny mrtvoly na hřbitov zašité do plátna, tam z rakve vyňaty a uloženy do hrobu; větší spotřebou plátna měli mrtví podpořit tkalcovský manufakturní průmysl. Lid se však pohřbívání „v pytli“ postavil na odpor a císař rozmrzen tím, jak je lid málo osvícen, nařízení odvolal.

Aktuálně na stránkách

18.4.2015

Přidán článek o táborech pro Němce a řádném odsunu 1945-6

30.3.2015

Přidán článek o divokých odsunech Němců z Československa.

17.3.2015

Přidán nový historický dokument Zákon sudnyj ljudem.

» všechny aktuality

Citát

Z historie se učíme, že se z historie neučíme.
Georg W. F. Hegel

» všechny citáty

Anketa

Jak se Vám líbí nové stránky?

Zobrazit výsledky

Loading ... Loading ...

Podpora

Podpořit tento server můžete několika způsoby - přispět vlastním rozšiřujícím článkem, testovými otázkami či upozorněním na chybu v textech.

Facebook