Josefínské reformy církve v Čechách a Rakousku

Úvod

Josef II. (1741-1790)

Josef II. (1741–1790)
Osví­cen­ský panov­ník nene­chal niť suchou ani na církvi.

Císař Josef II. byl panov­ní­kem osví­cen­ství. Osví­cen­ství je hnutí usi­lu­jící o rozu­mové poznání světa, pří­rod­ních zákonů a spo­le­čen­ských pořádků, jehož před­sta­vi­telé se nechtějí dál vázat cír­kev­ním uče­ním a řádem. Vzniká v době pro­ti­re­for­mač­ních bojů. Jeho před­sta­vi­telé jsou pohor­šeni, když se cír­kev staví proti jejich poznatkům a pro­hla­šuje je za kacíř­ské. Popí­rají víru v zázraky a zazlí­vají církvi, že trpí a pod­po­ruje pověr­či­vost lidu. Pano­vač­nost a nároč­nost zvláště kato­lické církve pro­hlu­buje jejich poznání, že spo­le­čen­ský řád, ve kte­rém vládne šlechta a cír­kev, není spra­ved­livý, pro­tože pře­káží ve vývoji nově se tvo­ří­címu stavu měš­ťan­stva. Ve světě una­ve­ném nábo­žen­skými vál­kami měli velký vliv na myš­lení vzdě­la­ných vrs­tev a vná­šeli do roz­porů spo­leč­nosti myš­lenku huma­nity (lid­skosti) a tole­rance (nábo­žen­ské snášenlivosti).

Pro­nik­nutí osví­cen­ství do světa posta­vilo před křes­ťan­ství úkol vyrov­nat se s jeho myš­len­kami. Jak už to bývá, reakce na nové myš­len­kové proudy byly lec­kdy pro­ti­chůdné, z extrému do extrému.

Kato­lická cír­kev se na jednu stranu sna­žila změ­nit zlo­řády uvnitř sama sebe, povznést vzdě­lání a mravní úro­veň kněží a lidu, ale na dru­hou stranu usi­lo­vala o upěv­nění auto­rity a moci církve, papež­ství a bojo­vala proti čemu­koli, co se odchy­lo­valo od jejího učení. Moc­ným nástro­jem v tomto boji byla inkvi­zice. V době osví­cen­ství se odpor vůči církvi a zejména vůči jezu­i­tům, hlav­ním před­sta­vi­te­lům inkvi­zice, vystup­ňo­val do té míry, že vedl ke zru­šení jezu­it­ského řádu v roce 1773 pape­žem Cle­men­tem XIV. Během Velké fran­couz­ské revo­luce se proti církvi obrá­til hněv lidu a vůdců revo­luce, bylo zkon­fis­ko­váno cír­kevní jmění, zru­šeny kláš­tery a vyhnáno na 70.000 kněží.

Jako poz­dější reakci na tyto udá­losti můžeme vidět úsilí o obno­vení moci a auto­rity církve zno­vuza­lo­že­ním jezu­it­ského řádu v roce 1814, obno­ve­ním indexu zaká­za­ných knih a odsou­ze­ním bib­lic­kých spo­leč­ností šíří­cích Písmo do všech národů. Toto úsilí vrcholí během I. Vati­kán­ského kon­cilu a pro­hlá­še­ním papež­ské neo­myl­nosti (jako reakce na toto dogma vzniká sta­ro­ka­to­lická církev).

Evan­ge­lické církve  na tom byly jinak. Auto­ri­tou jim bylo Slovo Boží, ne cír­kevní před­sta­vi­telé, samy vznikly z radi­kální kri­tiky církve. Nešlo jim o nad­vládu nad svě­tem, ale o službu ke spa­sení, při­pouš­těly od začátku mož­nost vyklá­dat bib­lické svě­dec­tví různě. Osví­cen­ství mělo ten vliv, že dalo pro­stor vzniku něko­lika nových hnutí uvnitř evan­ge­lic­kých církví (orto­do­xie, pie­tis­mus, ang­li­kán­ské puri­tán­ství) a nových církví (meto­dis­tická, Armáda spásy).

Pro české země zna­me­nal nástup osví­cen­ství mož­nost vrá­tit se k refor­mač­nímu úsilí bez pronásledování.

Vlastní reformy

 13. října 1781 vydal Josef II. Tole­ranční patent, kte­rým bylo ukon­čeno pro­ná­sle­do­vání evan­ge­líků v Rakousku a bylo jim dovo­leno svo­bodně vyzná­vat svou víru a zři­zo­vat mod­li­tebny. Tole­ranční patent měl své pod­mínky – kato­lická cír­kev byla nadále církví státní, evan­ge­líci byli pouze trpěni. Nesměli vést mat­riky, aby kato­lická cír­kev neu­tr­pěla hmot­nou škodu, nebylo jim povo­leno při­hlá­sit se k bra­tr­skému vyznání, jak si mnozí přáli, ale pouze k augsbur­skému nebo refor­mo­va­nému (hel­vét­skému). Sbor a školu si směli zří­dit pouze tam, kde se při­hlá­silo ale­spoň 500 duší nebo 100 rodin. Za tři roky se při­hlá­silo přes 70.000 evan­ge­líků a bylo zří­zeno 73 čes­kých evan­ge­lic­kých sborů a 53 škol, mno­hem více, než se čekalo.  Faráři při­chá­zeli často ze Slo­ven­ska, kde byla nábo­žen­ská svo­boda vyhlá­šena již dříve. Pou­ží­vali bib­lic­kou češtinu.

Jose­fín­ská tole­rance se netý­kala jen křes­ťan­ství, ale i židov­ství – za vlády jeho matky zaží­vali Židé těž­kou per­ze­kuci a pro­ná­sle­do­vání, Josef II. jim zaru­čil svo­bodu vyznání a zba­vil je někte­rých poni­žu­jí­cích ome­zení (zna­mení žluté hvězdy na oděvu, život v ghettu, zvý­šené poplatky, vylou­čení z někte­rých živ­ností a všech úřadů i stupňů šlech­tic­tví, zákaz držby někte­rých nemovitostí).

Klášter v Plasích byl jedním z desítek zrušených klášterů během reforem Josefa II.

Kláš­ter v Pla­sích byl jed­ním z desí­tek zru­še­ných kláš­terů během refo­rem Josefa II. (foto: Slle­e­per)

Zásah Josefa II. do cír­kev­ního života dopadl tvrdě i na kláš­tery. Spat­řo­val v nich „mrtvý lid­ský kapi­tál“, insti­tuce neu­ži­tečné, ba škod­livé státu a jeho oby­va­tel­stvu, dokonce i samotné církvi (zejména řády žeb­ravé, „hanba nábo­žen­ství“ a „velké bře­meno pro pod­dané“). Navíc tím, že pod­lé­haly zahra­nič­ním před­sta­ve­ným, zne­mož­ňo­valy, aby se nad nimi uplat­ňo­vala státní svr­cho­va­nost a aby z jejich jmění měl stát nějaký prospěch.

Již v květnu 1781 zaká­zal kláš­te­rům při­jí­mat novice a řehol­níky cizího původu vyká­zal ze země. V roce 1782 Josef II. zru­šil přes 700 kláš­terů, které neslou­žily potře­bám lidu (neza­bý­valy se vyu­čo­vá­ním, nepěs­to­valy vědu, nepe­čo­valy o nemocné). Spolu s kláš­tery došlo postupně k rušení i nábo­žen­ských bra­trs­tev, lite­rát­ských sborů a vel­kého množ­ství kos­telů a kaplí. Zvlášť velký počet zru­še­ných kos­telů a kaplí byl v Praze (mj. i kaple Betlémská).

Zří­zení nábo­žen­ských fondů – matice: Maje­tek zru­še­ných cír­kev­ních insti­tucí, zejména kláš­terů, měl i do budoucna slou­žit cír­kev­ním potře­bám, neboť nábo­žen­ské fondy měly nahra­dit nedo­sta­tek obročí (bene­fi­cií) a fab­rič­ních fondů (záduší), které v té době již málo­kdo ze sou­kro­mých osob byl ocho­ten daro­vat na zaklá­dání a vydr­žo­vání nových far­ností. Josef II. dal z peněz utr­že­ných za roz­pro­dané kláš­tery a jejich majetky zří­dit roku 1782 v každé zemi zvláštní pokladnu na udr­žo­vání cír­kev­ních potřeb. Tato pokladna byla pojme­no­vána „nábo­žen­ská matice“ nebo „nábo­žen­ský fond“ pod sprá­vou státní. Mimo to byly při­dě­leny matici i jiné pro­středky, jako jmění zru­še­ných bra­trs­tev, fondy vyslou­ži­lých kněží (eme­ritů), …

Jose­fin­ský stát pře­vzal nad jmě­ním v nábo­žen­ském fondu hos­po­da­ření a záva­zek dopl­ňo­vat tento maje­tek podle potřeby z majetku stát­ního, poně­vadž duchovní byl pova­žo­ván za stát­ního zaměst­nance a cír­kev za státní insti­tuci. Nábo­žen­ský fond byl zří­zen v každé zemi monar­chie a byl spra­vo­ván zvláštní komisí za účasti kato­lické církve. V Čechách vznikl český a na Moravě a ve Slez­sku morav­sko­slez­ský nábo­žen­ský fond. Z jejich výnosu byl na konci 18. sto­letí finan­co­ván vznik řady nových far­ností a bis­kup­ství (např. České Budějovice).

V pří­padě nábo­žen­ských fondů nebylo zcela zřejmé, zda vlast­ní­kem majetku, který jim byl svě­řen, je stát nebo cír­kev řím­sko­ka­to­lická. Stát byl sice zři­zo­va­te­lem nábo­žen­ských fondů a také vyko­ná­val správu jejich jmění, samotný vlo­žený maje­tek byl svým půvo­dem cír­kevní a kato­lická cír­kev se jej nikdy nezřekla. Tato kon­tro­verze byla vyře­šena až roku 1855 kon­kor­dá­tem mezi Rakous­kým císař­stvím a pape­žem Piem IX. Kon­kor­dát sta­no­vil, že „majetky, z nichž pozůstává nábo­žen­ský a stu­dijní fond, jsou podle svého původu vlast­nic­tvím církve a budou jmé­nem církve spravovány.“

Nábo­žen­ské fondy po celé 19. sto­letí zásad­ním způ­so­bem doto­val stát, byť tato pomoc z veřej­ných zdrojů nebyla Jose­fem II. zamýš­lena. Pro úpl­nost nutno dodat, že ve 20. sto­letí se sys­tém nábo­žen­ských fondů změ­nil, a to pře­de­vším po roce 1948 – nábo­žen­ské fondy český a morav­sko­slez­ský byly slou­čeny, fond měl pře­vzít správu majetku po roce 1950 likvi­do­va­ných řehol­ních řádů a kon­gre­gací (ta spo­čí­vala pře­de­vším v pře­vo­dech tohoto majetku na státní a soci­a­lis­tické orga­ni­zace) a výnos fondu měl slou­žit výlučně k nábo­žen­ským úče­lům církve řím­sko­ka­to­lické. Poz­ději došlo také ke změně názvu (Nábo­žen­ská matice).

Stavba kos­telů a reforma far­ního sys­tému: Josef II. se sna­žil zefek­tiv­nit celý chod státu, tedy i chod cír­kev­ních insti­tucí. Stejně tak jak se  sou­stře­dil na tak­zvané nee­fek­tivní kláš­tery a řády, které z jeho pohledu nepři­ná­šely oka­mžitý uži­tek, pod­po­ro­val záro­veň budo­vání sítě far­ností, která vlastně exis­tuje do sou­časné doby.  V poslední tře­tině 18. sto­letí došlo k vybu­do­vání něko­lika nových kos­telů (v nově zalo­že­ných obcích i na místě původní dře­věné kaple). Tyto kos­tely měly vět­ši­nou ustá­lený sta­vební typ. Jed­nalo se o jed­no­du­ché pozdně barokní nebo kla­si­cistní jed­no­lodní kos­te­líky s pra­vo­úh­lým nebo troj­bo­kým závě­rem a s hlad­kou nečle­ně­nou fasádou. Jejich vznik sou­vi­sel i se zalo­že­ním něko­lika nových obcí a s refor­mami císaře Josefa II., které ini­ci­o­valy zaklá­dání nových kos­telů, aby se usnad­nila jejich pří­stup­nost i pro oby­va­tele z odleh­lých a těžko dostup­ných ves­nic. Co se týče nové farní sítě, Josef II. ji vybu­do­val tak, aby každé školní dítě došlo poho­dlně denně do školy a nazpět. Při kos­tele a faře byla totiž od zave­dení povinné školní docházky v roce 1774 i škola, a to i pro děv­čata. Ředi­te­lem této školy byl farář, ovšem učil kan­tor (farní zpě­vák). Zdo­ko­na­lený farní sys­tém měl slou­žit potře­bám státu, pod jehož kon­t­rolu se cír­kev dostala. Kněží se stali prak­ticky stát­ními úřed­níky, kteří museli lidem ozna­mo­vat úřední naří­zení a vyhlášky, při­spí­vat svojí čin­ností k osvětě mezi pod­da­nými, vést mat­riky apod. Mate­ri­ální pro­středky k tomu pak zís­kal právě z majetku zru­še­ných řádů a kláš­terů, jehož část šla do tak­zva­ného nábo­žen­ského fondu, z něhož měli být finan­co­váni duchovní v nově vybu­do­vané síti far­ností (jejich závis­lost na státní moci byla zajiš­těna exis­tenč­ním mini­mem, při­čemž plat nahra­zo­val zru­šené desátky).

Dále zasáhl Josef II. i do cír­kev­ního práva, do boho­slu­žeb­ného řádu a do cír­kev­ních zvyk­lostí. Cír­kev­nímu právu byly odňaty man­žel­ské pře a vznikl tak pre­se­dens pro před­chůdce insti­tutu roz­vodu. Některá naří­zení, aby hřbi­tovy byly zři­zo­vány mimo město, hroby zasy­pá­vány váp­nem, zákaz pocho­vá­vat  mrtvé v kos­te­lích lze vysvět­lit důvody hygi­e­nic­kými. K jiným naří­ze­ním vedly Josefa II. zřejmě ger­ma­ni­zační cíle – od roku 1786 se měly všechny cír­kevní a boho­slu­žebné úkony konat v obou zem­ských jazy­cích, byly zaká­zány poutě na místa spjatá s čes­kou his­to­rií (St.Boleslav, Hostýn, Svatá Hora), byla dovo­lena jen dvě pro­cesí – o Božím Těle a o pro­seb­ných dnech, ale bez korouhví a bez hudby. Bylo zaká­záno zři­zo­vat Boží Hroby a sla­vit vzkří­šení, konat pobož­nosti před obrazy a sochami mimo kos­tel, byly zru­šeny noční pobož­nosti včetně veli­ko­noč­ních vigi­lií. Bylo zaká­záno žeh­nat chléb, víno, svíčky vodu a plo­diny, vyku­řo­vat o Váno­cích domy, sbí­rat koledu na Tři krále, zaká­zány byly dokonce sva­tební, křestní a pohřební hos­tiny! V před­ve­čer sva­to­jan­ského svátku byly v Praze pro­hlí­ženy domy, zda v nich nehoří světlo před sochou sv. Jana a nehrozí tak údajně riziko požáru. Z kos­telů byly odstra­ňo­vány ved­lejší oltáře a ozdoby, zlaté a stří­brné milo­dary, jako i dra­ho­cenné šaty, do kte­rých byly odí­vány sochy světců. Duchovní komise se sta­rala i o to, jak dlouho má trvat mše, pře­de­psala pro ni druh hudby a zpěvu, počet hoři­cích svic apod. Počet svátků byl sní­žen na 27 v roce, což bylo odů­vod­něno potře­bou roz­mno­žit pra­covní dny. Když pruský král Frid­rich viděl, jak se Josef II. plete do vnitř­ních cír­kev­ních věcí, nazval jej „mein Bru­der der Sacristan“ (můj bratr kostelník).

Nej­více byl lid pobou­řen naří­ze­ním o pohřbech. Z obavy, že poři­zo­vá­ním rakví pro kaž­dého nebož­tíka se zničí lesy, komise naří­dila, aby každá far­nost měla jedi­nou obecní rakev, v níž měly být doná­šeny mrt­voly na hřbi­tov zašité do plátna, tam z rakve vyňaty a ulo­ženy do hrobu; větší spo­tře­bou plátna měli mrtví pod­po­řit tkal­cov­ský manu­fak­turní prů­mysl. Lid se však pohřbí­vání „v pytli“ posta­vil na odpor a císař roz­mr­zen tím, jak je lid málo osví­cen, naří­zení odvolal.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht