Reformace církve

08_reformace

 

Reformace byla náboženské a sociální hnutí, úsilí o reformu (nápravu) církve. Znamenala rozpad církevní jednoty na katolíky a protestanty. Byl to proces, který se snažil dostal církev z krize, protože v církvi byl rozpor mezi slovy a činy. Zvláště pak vyzývalo k reformě církve hlásání o chudobě duchovních libujících si v penězích a přepychu, nebo dokonce v bitvách. Odpor vzbuzoval též prodej odpustků.

V Německu byla všeobecná nespokojenost s církví. V roztříštěném a bezmocném Německu měl největší vliv papež, kterýžto vlastnil třetinu všech německých pozemků. O půdu se hlásí šlechta (říšská knížata i rytíři). Ti se snažili církevní majetek sekularizovat. Klesá také význam rytířů spolu se zaváděním žoldnéřských vojsk (lancknechti) a střelných zbraní. Měšťané žádají lacinou církev, i poddaní chtějí zlepšit své postavení.

Začátek reformace

Martin Luther (10. 11. 1483 – 18. 2. 1546)

Martin Luther (10. 11. 1483 – 18. 2. 1546)

Roku 1517, v předvečer svátku Všech svatých (31. října), začal mnich a univerzitní profesor Martin Luther ve Wittenbergu teologickou disputaci o podstatě odpustků[1]. Sepsal 95 tezí (článků) proti odpustkům (byly napsány v latině, čili určeny pro vzdělance – Luther si nepřál masové povstání lidu) a přibil je na vrata kostela. Tyto teze však byly vzápětí přeloženy do němčiny a během čtrnácti dnů se rozšířily po celém Německu. Proti Lutherovi byla katolická církev v čele s papežem, který požadoval, aby Luther veřejně formuloval principy svého učení. Hlavním problémem byl podle Luthera vztah člověka k Bohu (církev není hlavním prostředníkem mezi člověkem a Bohem). V očích katolických odpůrců tím byla zpochybněna úloha církve. Hlavní byl osobní vztah člověka k Bohu. Hlavní autoritou by měla být Bible. Luther též odmítal celibát a oženil se. Odmítal papežství jako hlavu církve, odmítal zpověď a církevní majetek. Zavádí přijímání podobojí (po vzoru husitů) a bohoslužby v národním jazyce.

 

Za Lutherem stála i šlechta, protože proti ní neútočil. Před církví se skrýval na saském hradě Wartburg, kde překládal Bibli (Nový zákon). Byl představitelem umírněné reformace, roku 1522 vznikla z jeho popudu luteránská církev, roku 1529 na sněmu ve Špýru přednesl protest proti zákazu reformace, o rok později bylo přijato Augsburské vyznání víry (autor Filip Melanchton, Lutherův spolupracovník).

Radikální reformace

Reformační myšlenky byly spojeny s bojem proti feudalismu. V letech 1524 – 1526 probíhala selská válka, jejímiž hlavními aktéry byli venkované. Propukla ve třech oblastech:

1)      v jihozápadním Německu,

Před selskou válkou zde vznikly tajné spolky sedláků, které vytvářely různé programy (např. 12 artikulů – odstranit nevolnictví, zrušit desátky, svobodný lov, rybolov a těžba dřeva, návrat občinové půdy, svobodná volba faráře atd.…). Roku 1525 v Heilbronnu vznikl program měšťanů na sjednocení Německa (zrušit cla, sjednotit měnu, míry a váhy).

2)      ve středním Německu,

Vůdcem středoněmecké selské války byl Tomáš Münzer, kazatel ve Zwickau (v Durynsku). Ten roku 1521 navštívil Prahu, zde již ale nenašel žádné bojovníky. Založil sektu novokřtěnců (hlásali, že člověk se má nechat pokřtít až v dospělosti, hlásali chiliasmus a odmítali vrchnost). Münzer vedl sedláky do války, roku 1525 byl však u Frankenhausenu zajat a popraven.

3)      v Tyrolích a v Solnohradsku.

Vůdcem selské války v Tyrolích a Solnohradsku byl Michal Gaismair. V roce 1526 byli však sedláci za velkých ztrát poraženi (zemřelo 100 000 sedláků). Tím selská válka skončila. Sedláci prohráli především díky špatné organizaci a nejednotě, chyběla jim podpora měst, proti sedlákům byla i šlechta.

Po selských válkách dochází k procesu zvanému „druhé nevolnictví“, kdy se zvyšovaly robotní požadavky a byly vydávány zákazy stěhování. Novokřtěnci byli pronásledováni (utíkali pryč – i k nám – na Moravě se jim říkalo „Habáni“ – vyráběli proslulou keramiku).

V Německu boje pokračovaly. V letech 1546 – 1547 císař Karel V. vedl vítěznou válku s lutheránskými knížaty. Knížata to však nevzdala a nakonec došla ke kompromisu (1555 byl přijat Augsburský mír propagující zásadu „Cuius regio, eius religio“ (Čí země, toho náboženství)).

Ulrich Zwingli (1. 1. 1484 – 11. 10. 1531)

Ulrich Zwingli (1. 1. 1484 – 11. 10. 1531)

Švýcarská reformace

Ve stejné době jako Luther v Curychu vystoupil proti církevnímu úpadku humanista Ulrich Zwingli. Byl to horlivý zastánce protestantských myšlenek, v některých názorech byl radikálnější než Luther. Odmítal vnější okázalé projevy zbožnosti, postavil se proti učení o přeměně hostie a vína v Kristovo tělo a krev (byl proti tzv. transsubstanciaci). Podle něj měla být obec podřízena jen městské radě, jinak měla být autonomní; poddaným dal právo vzepřít se proti nespravedlivé vrchnosti. Založil novou evangelickou církev, která se rozšířila do švýcarských kantonů i do sousedních německých měst. V roce 1531 však i se svými oddíly padl.

Jan Kalvín (Jean Cauvin) (10. 7. 1509 – 27. 5. 1564)

Jan Kalvín (Jean Cauvin) (10. 7. 1509 – 27. 5. 1564)

Dalším švýcarským reformátorem byl Jan Kalvín, který odešel kvůli katolickému králi z Francie do Basileje. Své názory uvedl v Ženevě. Roku 1540 bylo založeno nové učení, kalvinismus. Zde kritizoval církev jako Luther, smysl lidského života viděl v práci a podnikání. Schvaloval též odpor poddaných proti vrchnosti, která porušuje zákony státu a křesťanské zásady (i proti panovníkovi). Své učení orientoval do vyspělých zemí (Nizozemí, Anglie); jeho učení přijímala i šlechta. V čele kalvínské obce měla být rada starších. Byly zakázány veřejné veselé zábavy, z modliteben odstraněny sochy a obrazy. Kalvínovi přívrženci byli též hugenoti.

Protireformace a katolická reforma

Reformace se postupně šířila po celé Evropě. Lutheránství se uchytilo v Německu, Polsku, Maďarsku, Čechách, severských zemích a přijímali jej také německy mluvící obyvatelé. Kalvinismus ve Švýcarsku, Anglii, Francii, Nizozemí.

V tzv. Münsterské komuně (Vestfálsko) obyvatelé vyhnali biskupa a šlechtu a pokusili se vytvořit rovnostářskou společnost (chiliasmus). Hlavními organizátory Münsterské komuny byli novokřtěnci.

Protireformace měla zabránit šíření reformace a obnovit moc a jednotu katolické církve. Roku 1540 bylo založeno Tovaryšstvo Ježíšovo (Societas Jesus) = jezuité. Tovaryšstvo Ježíšovo mělo v programu učit (zakládali jezuitské koleje – například v Praze dnešní Klementinum), dalším jeho úkolem bylo kázat a posledním zpovídat. Bylo založeno baskickým šlechticem Ignácem z Loyoly, což byl válečník zraněný v náboženské válce. Konvertoval (obrátil se) k duchovnímu způsobu života a snažil se působit na lid. Do českých zemí jezuité přišli v roce 1556 na pozvání krále Ferdinanda I. Habsburského.

V letech 1545 – 1563 zasedal Tridentský koncil (v italském Trentu), který měl posílit autoritu papeže, kladl důraz na výběr osobnosti. Byla zde zavedena instituce nuniů (měli posilovat katolický zájem). Bylo odstraněno svatokupectví, nově formulováno dogma, potvrzeny svátosti křtu, zpovědi, manželství a přijímání, byla zdůrazněna role hudby a výzdoby kostelů a byly vypracovány seznamy libri prohibiti (zakázaných knih).


[1] Ten, kdo odpouští hříchy je Bůh, nikoliv kněží ani církevní hodnostáři.

© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht