Reformace církve

Refor­mace byla nábo­žen­ské a soci­ální hnutí, úsilí o reformu (nápravu) církve. Zna­me­nala roz­pad cír­kevní jed­noty na kato­líky a pro­tes­tanty. Byl to pro­ces, který se sna­žil dostal cír­kev z krize, pro­tože v církvi byl roz­por mezi slovy a činy. Zvláště pak vyzý­valo k reformě církve hlá­sání o chu­době duchov­ních libu­jí­cích si v peně­zích a pře­py­chu, nebo dokonce v bitvách. Odpor vzbu­zo­val též pro­dej odpustků.

V Německu byla vše­o­becná nespo­ko­je­nost s církví. V roz­tříš­tě­ném a bez­moc­ném Německu měl nej­větší vliv papež, kte­rýžto vlast­nil tře­tinu všech němec­kých pozemků. O půdu se hlásí šlechta (říš­ská kní­žata i rytíři). Ti se sna­žili cír­kevní maje­tek seku­la­ri­zo­vat. Klesá také význam rytířů spolu se zavá­dě­ním žold­néř­ských vojsk (lancknechti) a střel­ných zbraní. Měš­ťané žádají laci­nou cír­kev, i pod­daní chtějí zlep­šit své postavení.

Začátek reformace

Mar­tin Luther (10. 11. 1483 – 18. 2. 1546)

Roku 1517, v před­ve­čer svátku Všech sva­tých (31. října), začal mnich a uni­ver­zitní pro­fe­sor Mar­tin Luther ve Wit­tenbergu teo­lo­gic­kou dispu­taci o pod­statě odpustků[1]. Sepsal 95 tezí (článků) proti odpust­kům (byly napsány v latině, čili určeny pro vzdě­lance – Luther si nepřál masové povstání lidu) a při­bil je na vrata kos­tela. Tyto teze však byly vzá­pětí pře­lo­ženy do něm­činy a během čtr­nácti dnů se roz­ší­řily po celém Německu. Proti Luthe­rovi byla kato­lická cír­kev v čele s pape­žem, který poža­do­val, aby Luther veřejně for­mu­lo­val prin­cipy svého učení. Hlav­ním pro­blé­mem byl podle Luthera vztah člo­věka k Bohu (cír­kev není hlav­ním pro­střed­ní­kem mezi člo­vě­kem a Bohem). V očích kato­lic­kých odpůrců tím byla zpo­chyb­něna úloha církve. Hlavní byl osobní vztah člo­věka k Bohu. Hlavní auto­ri­tou by měla být Bible. Luther též odmí­tal celi­bát a ože­nil se. Odmí­tal papež­ství jako hlavu církve, odmí­tal zpo­věď a cír­kevní maje­tek. Zavádí při­jí­mání podo­bojí (po vzoru husitů) a boho­služby v národ­ním jazyce.

Luthe­rovo učení vychá­zelo z myš­lenky sva­tého Augustina o pre­desti­naci (před­ur­čení). Ústřed­ním bodem se stala teze, že člo­věk může být spa­sen pou­hou vírou (sola fide), nikoli pro­de­jem odpustků či dob­rými skutky. V roce 1519 při veřejné dispu­taci v Lip­sku Luther zpo­chyb­nil papež­skou neo­myl­nost a právo svo­lá­vat kon­cil. Císař Karel V. jej proto roku 1521 před­vo­lal na říš­ský sněm do Wormsu. Luther zde odmítl své učení odvo­lat, načež na něj byla uva­lena říš­ská klatba.

Před pro­ná­sle­do­vá­ním ho zachrá­nil saský kur­fiřt Bedřich III. Moudrý, který jej ukryl na sas­kém hradě Wart­burg, kde Luther začal pra­co­vat na pře­kladu Bible (Nového zákona) do něm­činy. Za Luthe­rem stála i šlechta, pro­tože proti ní a jejím pra­vo­mo­cem nijak neú­to­čil. Byl před­sta­vi­te­lem umír­něné refor­mace, roku 1522 vznikla z jeho popudu lute­rán­ská cír­kev, roku 1529 na sněmu ve Špýru před­nesl pro­test proti zákazu refor­mace, o rok poz­ději bylo při­jato Augsbur­ské vyznání víry (autor Filip Melanch­ton, Luthe­rův spolupracovník).

Radikální reformace

Refor­mační myš­lenky byly spo­jeny s bojem proti feu­da­lismu. V letech 1524 – 1526 pro­bí­hala sel­ská válka, její­miž hlav­ními aktéry byli ven­ko­vané. Pro­pukla ve třech oblastech:

1)      v jiho­zá­pad­ním Německu,

Před sel­skou vál­kou zde vznikly tajné spolky sed­láků, které vytvá­řely různé pro­gramy (např. 12 arti­kulů – odstra­nit nevol­nic­tví, zru­šit desátky, svo­bodný lov, rybo­lov a těžba dřeva, návrat obči­nové půdy, svo­bodná volba faráře atd.…). Roku 1525 v Heil­bronnu vznikl pro­gram měš­ťanů na sjed­no­cení Německa (zru­šit cla, sjed­no­tit měnu, míry a váhy).

2)      ve střed­ním Německu,

V čele lido­vých mas stál Tho­mas Mün­t­zer, kaza­tel ve Zwic­kau (v Duryn­sku), který se myš­len­kově s Luthe­rem roze­šel. Mün­t­zer byl nábo­žen­ským radi­ká­lem, jehož cílem bylo nasto­lit Boží krá­lov­ství na zemi, kde by nebylo sou­kromé vlast­nic­tví, roz­dílné stavy ani donu­co­vací moc státu. Tím se dostal do pří­mého roz­poru s Luthe­ro­vým uče­ním o povinné posluš­nosti vůči vrch­nosti. Sám Mar­tin Luther se proti rebe­lu­jí­cím sed­lá­kům ostře posta­vil a vyzý­val k jejich potla­čení, při­čemž vzbou­řence ozna­čil za lidi, kteří „při­pra­vují vzpouru, loupí a bezbožně plení kláš­tery a zámky… a zaslouží si tedy smrt těla a duše jako zjevní sil­niční lap­kové a vrazi“. Mün­t­zer navští­vil roku 1521 také Prahu, pro zdejší kališ­níky byl však pří­liš radi­kální. Mün­t­zer vedl sed­láky do války, roku 1525 byl však u Fran­ke­nhausenu zajat a popraven.

3)      v Tyro­lích a v Solnohradsku.

Vůd­cem sel­ské války v Tyro­lích a Sol­no­hrad­sku byl Michal Gaismair. V roce 1526 byli však sed­láci za vel­kých ztrát pora­ženi (zemřelo 100 000 sed­láků). Tím sel­ská válka skon­čila. Sed­láci pro­hráli pře­de­vším díky špatné orga­ni­zaci a nejed­notě, chy­běla jim pod­pora měst, proti sed­lá­kům byla i šlechta.

Po sel­ských vál­kách dochází k pro­cesu zva­nému „druhé nevol­nic­tví“, kdy se zvy­šo­valy robotní poža­davky a byly vydá­vány zákazy stě­ho­vání. Novo­křtěnci byli pro­ná­sle­do­váni (utí­kali pryč – i k nám – na Moravě se jim říkalo „Habáni“ – vyrá­běli pro­slu­lou keramiku).

V Německu boje pokra­čo­valy. V letech 1546 – 1547 císař Karel V. vedl vítěz­nou válku s luthe­rán­skými kní­žaty. Kní­žata to však nevzdala a nako­nec došla ke kom­pro­misu (1555 byl při­jat Augsbur­ský mír pro­pa­gu­jící zásadu „Cuius regio, eius reli­gio“ (Čí země, toho náboženství)).

Ulrich Zwin­gli (1. 1. 1484 – 11. 10. 1531)

Švýcarská reformace

Ve stejné době jako Luther v Curychu vystou­pil proti cír­kev­nímu úpadku huma­nista Ulrich Zwin­gli. Byl to hor­livý zastánce pro­tes­tant­ských myš­le­nek, v někte­rých názo­rech byl radi­kál­nější než Luther. Zwin­gli v Curychu vybu­do­val teo­kra­tic­kou repub­liku a zcela zavrhl vnější formy kato­lic­kého kultu, zejména pro­cesí, uctí­vání obrazů a ostatků. Odmí­tal vnější oká­zalé pro­jevy zbož­nosti, posta­vil se proti učení o pře­měně hos­tie a vína v Kris­tovo tělo a krev (byl proti tzv. transsub­stan­ci­aci). Podle něj měla být obec pod­ří­zena jen měst­ské radě, jinak měla být auto­nomní; pod­da­ným dal právo vze­přít se proti nespra­ved­livé vrchnosti.

Přes­tože měl s Luthe­rem a Melanch­tho­nem spo­lečný odpor k Římu, nedo­ká­zali se sjed­no­tit. Roku 1529 na dispu­taci v Mar­burku došlo k jejich rozkolu kvůli odliš­nému chá­pání pří­tom­nosti Krista při sva­tém při­jí­mání (Luther lpěl na kato­lic­kém pojetí transsub­stan­ci­ace, což Zwin­gli odmí­tal a viděl v něm pouhý sym­bol). Zwin­gli zalo­žil novou evan­ge­lic­kou cír­kev, která se roz­ší­řila do švý­car­ských kan­tonů i do sou­sed­ních němec­kých měst, v roce 1531 však i se svými oddíly padl v nábo­žen­ské bitvě.

Jan Kal­vín (Jean Cau­vin) (10. 7. 1509 – 27. 5. 1564)

Dal­ším švý­car­ským refor­má­to­rem byl Jan Kal­vín (Jean Cau­vin), který ode­šel kvůli kato­lic­kému králi z Fran­cie do Basi­leje a své názory plně roz­vi­nul v Ženevě. Roku 1540 bylo zalo­ženo nové učení – kal­vi­nis­mus. Kal­vín sice kri­ti­zo­val cír­kev jako Luther, ale smysl lid­ského života viděl v práci, přísné morálce a pod­ni­kání. Schva­lo­val též odpor pod­da­ných proti vrch­nosti, která poru­šuje zákony státu a křes­ťan­ské zásady (i proti panovníkovi).

Kal­ví­nova refor­mační praxe v Ženevě nasto­lila přís­nou teo­kra­tic­kou repub­liku, kde nad hod­no­tící kri­té­ria byl posta­ven ideál indi­vi­du­ální mrav­nosti a nábo­žen­ské kázně. V čele stála svr­cho­vaná rada (kon­zis­toř), slo­žená z pas­torů a star­ších, která pro­sa­dila obra­zo­bo­rec­kou očistu chrámů (odstra­nění soch a obrazů), zákaz veřej­ných zábav a takřka neo­me­ze­nou kon­t­rolu sou­kromí všeho oby­va­tel­stva. Sám Kal­vín při­zná­val Bohu abso­lutní svr­cho­va­nost a nevá­hal v obci uplat­ňo­vat inkvi­ziční praxi k potí­rání odpůrců (např. upá­lení Miguela Serveta).

Své učení ori­en­to­val do hos­po­dář­sky vyspě­lých zemí (Nizo­zemí, Ang­lie); jeho učení při­jí­mala i šlechta. Kal­ví­novi pří­vr­ženci byli též huge­noti. Důraz na spra­ve­dl­nost, plnění smluv a pozi­tivní vztah k práci však vedl k hos­po­dář­skému vze­stupu; podle teze soci­o­loga Maxe Webera byly právě v kal­vi­nismu polo­ženy základy moder­ního kapi­ta­lis­tic­kého ducha.

Protireformace a katolická reforma

Refor­mace se postupně šířila po celé Evropě. Luthe­rán­ství se uchy­tilo v Německu, Pol­sku, Maďar­sku, Čechách, sever­ských zemích a při­jí­mali jej také německy mlu­vící oby­va­telé. Kal­vi­nis­mus ve Švý­car­sku, Ang­lii, Fran­cii, Nizozemí.

V tzv. Mün­ster­ské komuně (Vest­fál­sko) oby­va­telé povzbu­zeni chi­li­astic­kým pro­roc­tvím (chi­li­as­mus = oče­ká­vání konce světa a počá­tek tisí­ci­leté Boží říše na zemi) vyhnali bis­kupa a šlechtu a poku­sili se vytvo­řit rov­nos­tář­skou spo­leč­nost. Hlav­ními orga­ni­zá­tory Mün­ster­ské komuny byli novokřtěnci.

Pro­ti­re­for­mace měla zabrá­nit šíření refor­mace a obno­vit moc a jed­notu kato­lické církve. Roku 1540 bylo zalo­ženo Tova­ryš­stvo Ježí­šovo (Soci­e­tas Jesus) = jezu­ité. Tova­ryš­stvo Ježí­šovo mělo v pro­gramu učit (zaklá­dali jezu­it­ské koleje – napří­klad v Praze dnešní Kle­men­ti­num), dal­ším jeho úko­lem bylo kázat a posled­ním zpo­ví­dat. Bylo zalo­ženo baskic­kým šlech­ti­cem Igná­cem z Loy­oly, což byl váleč­ník zra­něný v nábo­žen­ské válce. Kon­ver­to­val (obrá­til se) k duchov­nímu způ­sobu života a sna­žil se půso­bit na lid. Do čes­kých zemí jezu­ité při­šli v roce 1556 na pozvání krále Fer­di­nanda I. Habsburského.

V letech 1545 – 1563 zase­dal Tri­dent­ský kon­cil (v ital­ském Trentu), který měl posí­lit auto­ritu papeže, kladl důraz na výběr osob­nosti. Byla zde zave­dena insti­tuce nun­ciů (měli posi­lo­vat kato­lický zájem). Bylo odstra­něno sva­to­ku­pec­tví, nově for­mu­lo­váno dogma, potvr­zeny svá­tosti křtu, zpo­vědi, man­žel­ství a při­jí­mání, byla zdů­raz­něna role hudby a výzdoby kos­telů a byly vypra­co­vány seznamy libri pro­hi­biti (zaká­za­ných knih).