Revoluce v Nizozemí

08_nizozemi

Nizo­zem­ská revo­luce (1555- 1609) byla  ozbro­je­ným kon­flik­tem mezi  Nizo­ze­mím a Špa­něl­skem, ve kte­rém zís­kalo Nizo­zemí nezávislost.

V 15. sto­letí pat­řilo Nizo­zemí bur­gund­ským vévo­dům. V roce 1463 byly usta­no­veny gene­rální stavy, při hla­so­vání pla­tila zásada jed­no­my­sl­nosti. Síd­lem mís­to­dr­ži­tele (gene­rál­ního guver­néra) byl Bru­sel.  Po sňatku Marie Bur­gund­ské s Max­mi­li­á­nem I. Habsbur­ským při­padlo Nizo­zemí Habsbur­kům. Syn Marie Bur­gund­ské, Filip I. Sličný, se ože­nil s Joha­nou Šíle­nou, a zís­kal tak špa­něl­ský trůn. Za vlády Fili­pova syna  Karla V. došlo k roz­dě­lení habsbur­ského rodu na špa­něl­skou a rakous­kou větev, Nizo­zemí zůstalo špa­něl­ským Habsburkům.

Filip II. Habsburský, zvaný El Prudente (21. 5. 1527 – 13. 9. 1598)

Filip II. Habsbur­ský, zvaný El Pru­dente (21. 5. 1527 – 13. 9. 1598)

Když roku 1556 řím­ský císař Karel V. (jako špa­něl­ský král je znám pod jmé­nem Karel I.) abdi­ko­val, nastou­pil na trůn jeho syn Filip II. , orto­doxní kato­lík. Sna­žil se o vytvo­ření cen­t­rální správy a nasto­lení jed­not­ného nábo­žen­ství. V Nizo­zemí se stala regent­kou  Mar­kéta Parm­ská, nevlastní sestra Filipa II.,  jejím hlav­ním rád­cem byl jme­no­ván Fili­pův důvěr­ník,  arraský bis­kup, poz­dější kar­di­nál Perrento de Gra­n­velle.

Filip II. potře­bo­val dostat bohaté Nizo­zemí pod svůj vliv. Chtěl pro­sa­dit vyšší daně, aby měl pro­středky na válku s Fran­cií ,  bojo­val  proti herezi a za obno­vení vlivu kato­lické církve v pro­vin­ci­ích. Bulou papeže Pavla IV. byla v Nizo­zemí zalo­žena 3 arci­bis­kup­ství a 15 bis­kup­ství. Tato snaha o posí­lení moci kato­lické církve vedla ke vzpouře stavů. (Zají­mavé je, že pro­tes­tanti v Nizo­zemí neměli početní pře­vahu, podle dostup­ných údajů tvo­řili maxi­málně tře­tinu oby­va­tel, byli však velmi vlivní.  Cen­t­rem kal­vi­nismu bylo východní Frísko,  Emden a Antverpy. Vedle kal­vi­nistů zde byli i lute­ráni a novokřtěnci.)

Nizo­zemí bylo nej­bo­hatší špa­něl­skou pro­vin­cií. Spo­lečně s úpad­kem úrovně výroby ve Špa­něl­sku stoupá dovoz potra­vin i řeme­sl­ných výrobků. Obcho­duje se s ovčí vlnou; z lati­fun­dií byli vyhnáni rol­níci, ze kte­rých se stá­vají bez­zemci, které najímá do svých slu­žeb cír­kev, pří­padně stát.

Vyhná­ním morisků při­šli Špa­nělé o zručné řeme­sl­níky a obchod­níky. Moris­kové, špa­něl­sky morisco, tj. maur­ský – tak byli ozna­čo­váni Mau­rové na špa­něl­ských úze­mích , kteří při­jali křes­ťan­ství.  Moris­kové si  zacho­vali odliš­nou kul­turu, často byli obvi­ňo­váni, že tajně pro­vo­zují islám­ské ritu­ály apod..  V letech 1609–1610, za vlády Filipa III., byli ze Špa­něl­ska vyhnáni , což mělo neblahý vliv na hos­po­dář­ství země –  moris­kové byli vět­ši­nou velmi pro­duk­tivní a  v někte­rých oblas­tech,  např. ve Valen­cii, tvo­řili neza­ne­dba­tel­nou část obyvatelstva.

Situace v Nizozemí (dnešní Belgie, Holandsko, Lucembursko)

V 16. sto­letí se Nizo­zemí sklá­dalo ze 17  pro­vin­cií, z nichž nej­vý­znam­nější byly Flan­dry s cen­t­rem v Bru­g­gách a Gentu a Bra­bant­sko s cen­t­rem v Bruselu.

Jižní pro­vin­cie byly zpo­čátku bohatší (Flan­dry, Bra­bant­sko, Artois, Antverpy) – vyrá­bělo se zde v manu­fak­tu­rách  kva­litní sukno, které kon­ku­ro­valo ang­lic­kému a flo­rent­skému zboží. Manu­fak­tury (ruko­dílny) pat­řily šlech­ti­cům , větší část šlechty však  nadále  žila z dávek a ze statků, nižší šlechta obcho­do­vala. Pro­tože rol­níci pla­tili velké daně a dávky, často dochá­zelo k pro­tes­tům a vzpou­rám. Jižní pro­vin­cie byly pod vli­vem kato­lické Francie.

Oby­va­telé sever­ních pro­vin­cií (Holland, Zee­land, Utrecht, Rot­ter­dam) se zabý­vali lovem sleďů a obcho­dem s Pobal­tím a s Rus­kem, sta­věli lodě. Také zde vzni­kaly manu­fak­tury, které pro­du­ko­valy dehet, ocet, papír , levné látky (bar­chet), zbraně, pro­středky na stavbu lodí. Výroba před­mětů denní potřeby při­ná­šela větší zisky, maji­telé výro­ben a obchod­níci rychle bohatli.

Z vlast­níků manu­fak­tur, boha­tých obchod­níků, maji­telů lodí aj. se vytváří nová, hos­po­dář­sky nezá­vislá spo­le­čen­ská vrstva – bur­žo­a­zie. Rol­níci byli svo­bodní, měli půdu buď vlastní, nebo v pro­nájmu, hle­dali též práci v manu­fak­tu­rách a lodě­ni­cích . Pobí­rali nízké mzdy, zatímco jejich pra­covní doba byla dlouhá, do pra­cov­ního pro­cesu byly zapo­jeny i ženy a dokonce i děti. Tato levná nájemná pra­covní síla je zárod­kem děl­nické třídy, pro­le­ta­ri­átu.

Roz­vi­nuté země­děl­ství  bylo zalo­ženo na  stří­da­vém způ­sobu hos­po­da­ření,  pěs­to­valo se ovoce i zelenina.

Vlastní revoluce (1564 –1579)

Proti sna­hám Filipa II. o reka­to­li­zaci a cen­t­ra­li­zaci jako první pro­tes­to­vala vysoká šlechta. Činy kar­di­nála Gra­n­vella vedly ke vzniku opo­zič­ního hnutí, tzv. Ligy, kte­rou kromě nobi­lity pod­po­ro­vala také města a kněží. V čele hnutí stáli Vilém Oranž­ský, gene­rál Egmont a admi­rál Horn. V roce 1563 dali ulti­má­tum králi, žádali odvo­lání Gra­n­vella. Ten v roce 1564 jejich poža­da­vek splnil.

Nizo­zemci si přáli zacho­vat nábo­žen­skou svo­bodu. V roce 1565 byl proto zalo­žen Kom­pro­mis bred­ský, neboli Liga nobi­lity, což bylo  hnutí spo­ju­jící opo­zici v řadách vyšší i nižší šlechty.  Cílem hnutí bylo svo­lat gene­rální stavy, zru­šit inkvi­zici a edikty proti here­ti­kům. Do Kom­pro­misu vstou­pili i kato­líci ze severu země.

5.4.1566 před­nesli v Bru­selu zástupci opo­zice své poža­davky guver­né­rce Mar­kétě Parm­ské.  Údajně tím byla pře­kva­pena, a aby  zís­kala nad­hled,  řekl někdo z jejího okolí  „ Je to jen hro­mada žeb­ráků (gueux)“. Tato slova však zaslechli také šlech­tici sto­jící opo­dál, a pře­mě­nili  uráž­livé ozna­čení k pojme­no­vání stou­penců opo­zič­ního hnutí ( gézové, gueux, holand­sky geus, mn.č. geuzen).

V prů­běhu roku byla pře­dána další petice, král ji zamítl. Sta­vové chtěli mírné řešení, ale radi­ká­lové  s pod­po­rou němec­kých pro­tes­tantů zahá­jili povstání. Během něko­lika srp­no­vých dnů roku 1566 bylo zni­čeno přes  5500 kláš­terů a kos­telů( tzv. „obra­zo­bo­recké bouře“). Pod vli­vem těchto udá­lostí sou­hla­sila guver­nérka s tzv. Pro­za­tímní úmluvou (Accord). Obsa­hem této smlouvy bylo zru­šení inkvi­zice, zmír­nění pro­ti­re­for­mač­ních zákonů, čás­tečná tole­rance kal­vi­nistů a amne­stie gézů.

Guver­nérka však sou­hla­sila jen nave­nek, při­pra­vo­vala pro­ti­ú­tok. Egmont a Horn věřili, že král bude s Pro­za­tímní úmluvou sou­hla­sit, Vilém Oranž­ský chtěl vyvo­lat ozbro­jené povstání.  V pro­sinci roku 1566 začal  boj proti povstal­cům, kal­vi­nisté byli pora­ženi. Vůd­cové opo­zice emi­gro­vali. Aby posí­lil svoje posta­vení, odvo­lal Filip II. na pod­zim roku 1567 dosa­vadní regentku a nahra­dil ji vévo­dou z Alby.

Vůd­cové opo­zice se roze­šli. Když se admi­rál Hoorn a gene­rál Egmont vrá­tili domů, byli zatčeni, obvi­něni z pod­pory here­tiků a 5.6.1568 popraveni.

Vůd­cem povstání se stal Vilém Oranž­ský. Stou­penci opo­zice se shro­maž­ďo­vali v Německu s cílem  vyvo­lat v pro­vin­ci­ích lidové povstání.  V dubnu toku 1568 začaly  ozbro­jené vpády do Nizo­zemí, což byl počá­tek  bojů, které trvaly osm­de­sát let a ukon­čil je až vest­fál­ský mír v roce 1648.

Hned od počátku měla navrch lépe orga­ni­zo­vaná, přes­tože početně dva­krát menší armáda vévody z Alby.  Viléma Oranž­ský neměl zku­šené vojáky, voj­sko brzy ztra­tilo dis­ci­plínu a bylo roz­prá­šeno. Opo­zice musela opět uprch­nout za hra­nice, Vilém Oranž­ský unikl do Francie.

Na území Nizo­zem­ska nadále bojo­vali gézové – lidové hnutí,  které se dělilo na „divoké“ (jinak  též „lesní“či „pozemní“) gézy a „moř­ské (vodní)“ gézy. Lesní gézové se shro­maž­ďo­vali v lesích na jihu, tou­lali se kra­jem, lou­pili a zabí­jeli kněze.  Moř­ští gézové plun­dro­vali kláš­tery na pobřeží.

Král Filip II. se nadále sna­žil o nasto­lení  abso­lu­tismu. Chtěl, aby vláda nebyla závislá na sta­vech. Proto byly v roce 1571   zave­deny nové daně. Naproti tomu bylo však také vydáno naří­zení, které zavá­dělo moderní prin­cipy v trest­ním právu, např. pro­fe­si­o­na­li­zaci soudců. V roce 1570 byla  vyhlá­šena vše­o­becná amnestie.

K uklid­nění poměrů v zemi však nedo­šlo. K povstal­cům se při­dala i pří­roda, počát­kem lis­to­padu 1570  došlo k živelní pohromě, roz­bou­řené moře zahu­bilo tisíce lidí.

Vilém Oranž­ský kolem sebe shro­máž­dil své stou­pence,  roz­hodl se dobýt severní pro­vin­cie.  Ang­lie , dopo­sud sto­jící na straně povstalců, však naří­dila na jaře 1572  moř­ským gézům, aby opus­tili ang­lické přístavy.

Moř­ští gézové  opus­tili cizí pří­stavy a 1. 4. 1572 obsa­dili Brielle,  tím zís­kali základnu na nizo­zem­ském území. Poda­řilo se jim obsa­dit další města v Holland­sku a Zee­landu. Přes­tože zdejší mís­to­dr­ži­tel dostal finanční pro­středky na boj proti gézům, nepo­da­řilo se mu jejich vítězné tažení zasta­vit. Gézové se spo­jili s odboj­nou aris­to­kra­cií a dobý­vali jedno město po dru­hém. Měš­ťané proti vzbou­řen­cům nebo­jo­vali,  ti pak v obsa­ze­ných měs­tech plun­dro­vali kos­tely a zabí­jeli kněze.

V létě 1572 svo­lal vévoda z Alby gene­rální stavy do Haagu, ale téměř nikdo nedo­ra­zil. Naproti tomu na sněmu holland­ských stavů v Dor­d­rechtu (19.7.1572) byl Vilém Oranž­ský jme­no­ván mís­to­dr­ži­te­lem Holland­ska, Zee­landu a Fríska a vrch­ním veli­te­lem vojsk. Během tažení se mu poda­řilo obsa­dit něko­lik měst v Bra­bant­sku a Flan­drech, ale ztra­til pod­poru Fran­cie, která nastou­pila cestu reka­to­li­zace poté, co zde byli v noci z 23. na 24. srpna 1572 vyvraž­děni kal­vi­nisté (tzv. „bar­to­lo­měj­ská noc“).  Nako­nec opět zís­kal pře­vahu vévoda z Alby, Vilém Oranž­ský musel roz­pus­tit armádu a odjel do Holland­ska. Zde kon­ver­to­val ke kalvinismu.

Otto van Veen: Pomoc Leidenu (1574)

Otto van Veen: Pomoc Lei­denu (1574)

Díky intri­kám byl z Nizo­zemí v lis­to­padu 1573 odvo­lán vévoda z Alby. Jeho nástupce, hrabě don Louis de Reque­sens y Zú~niga, se pokou­šel o kom­pro­mis, neboť Špa­něl­sko již nedo­ká­zalo válku finan­co­vat.  V červnu roku 1574 opět vyhlá­sil amne­stii. Vzbou­řenci však věřili, že zví­tězí.  Poda­řilo se jim např. dobýt Lei­den (zde byla v roce 1575 zalo­žena  uni­ver­zita).  Jed­nání o smíru v Bredě (jaro 1575) nebylo úspěšné.  Po smrti guver­néra Reque­sense  (1576) a jme­no­vání nového guver­néra, krá­lova nevlast­ního bra­tra Juana d´Austria, pro­puklo v Bru­selu lidové povstání na pod­poru Viléma Oranžského.

V září 1576 začalo v Gentu jed­nání gene­rál­ních stavů, kte­rého se zúčast­nili jen zástupci již­ních pro­vin­cií.  Byl jme­no­ván nový před­seda státní rady.  V lis­to­padu se vzbou­řili špa­něl­ští  žold­néři, kteří nedo­stali žold a proto vyple­nili a vypá­lili Antverpy. Zahy­nulo při­tom přes 8000 lidí. Na jihu proto při­stou­pili k dohodě, 8. 11. 1576 byla pode­psána tzv. gent­ská paci­fi­kace mezi pro­vin­ci­emi gene­rál­ních stavů na straně jedné a Hollan­dem a Zee­lan­dem na straně druhé. Byla zasta­vena působ­nost ediktů proti kacíř­ství, nao­pak odbojné pro­vin­cie slí­bily, že nebu­dou činit nic proti kato­lické víře mimo svá území. V únoru roku 1577 guver­nér gent­skou paci­fi­kaci při­jal tzv. věč­ným edik­tem. Pod­mín­kou pro odvo­lání špa­něl­ských vojáků  bylo, že rebe­lové  při­jmou dona Juana jako guver­néra a  dojde k obnově  kato­lic­kého náboženství.

Holland a Zee­land „věčný edikt“ odmítly. Boje byly proto v létě roku 1577 obno­veny. Kal­vi­nisté zví­tě­zili v Gentu, gene­rální stavy vypo­vě­děly guver­né­rovi posluš­nost a sesa­dily ho. Proti Špa­ně­lům povstala města i ven­kov. V lednu rok 1578 sice guver­nér pora­zil gene­rální stavy v Bra­bant­sku, ale v říjnu zemřel.

Nový gene­rální guver­nér, syn Mar­kéty Parm­ské Alessan­dro Far­nese, zahá­jil mírová jednání.

6. ledna 1579 uza­vřely jižní pro­vin­cie, Artois, Hen­ne­gav­sko, Západní Flan­dry, Lille, Douai  a  Orchies , tzv. Arraskou unii.  Postupně se při­po­jily i další pro­vin­cie, v květnu roku 1579 pak uza­vřela Arraská unie se špa­něl­ským krá­lem mír.

Holland­sko,  Zee­land, Utrecht, Gel­dry, Gro­nin­gen, Frísko a Ove­rijs­sel uza­vřely 23. ledna 1579 tzv. Utrecht­skou unii. Při­dala se k nim i významná města na jihu. 26. čer­vence 1581 pak tzv. haagským mani­fes­tem  vyhlá­sili nezá­vis­lost.  Mís­to­dr­ži­te­lem byl zvo­len Vilém I. Oranž­ský, panov­ní­kem Fran­ti­šek, vévoda z Anjou (ten však po zjiš­tění, že nemá žádné významné pra­vo­moci, ze země odjel).

V roce 1584 byl Vilém Oranž­ský zastře­len. Nástup­cem se stal jeho syn Mořic Oranž­ský.

V roce 1585 uza­vřela Ang­lie s Nizo­ze­mím smlouvu o spo­lu­práci. V srpnu padly Antverpy do rukou krá­lovy armády, polo­vina oby­va­tel uprchla na sever ke vzbou­řen­cům. Kal­vi­nisté byli vyhnáni také z Flan­der a Bra­bant­ska. Jen díky tomu, že se guver­nér musel podí­let na pří­pra­vách války proti Ang­lii, byl  postup krá­lo­vých vojsk na sever zastaven.

Po smrti vévody parm­ského( 1592) se stal novým guver­né­rem Arnošt, bratr císaře Rudolfa II., nebyl však schopný plnit své povin­nosti. Brzy ho vystří­dal Albrecht, man­žel dcery Filipa II..

Hlav­ním spo­jen­cem Utrecht­ské unie, neboli Sedmi spo­je­ných nizo­zem­ských pro­vin­cií, se stala Ang­lie. Vyslala do Nizo­zemí vlast­ního regenta, ale ten nezís­kal žád­nou oblibu a vrá­til se zpět. Vrch­ním veli­te­lem  armády byl zvo­len Mořic Oranž­ský. Spo­lečně s ním v zemi vládli také jeho bra­tra­nec Vilém Lud­vík Nassav­skýJohan van Oldenbar­ne­velt, tvo­řili jakýsi tri­um­vi­rát. Pokra­čo­vali v boji proti Špa­něl­sku,  povzbu­dila je  porážka „nepo­ra­zi­telné“ špa­něl­ské armády v roce 1588 a to, že Fran­cie v roce 1595 vyhlá­sila Špa­něl­sku válku.

V 90. letech dobyl Mořic Oranž­ský mnoho měst v pohra­ničí.  Cen­t­rum sever­ních pro­vin­cií však bylo klidné  a zaží­valo velký kul­turní a hos­po­dář­ský roz­květ. V roce 1602 byla  zalo­žena tzv. Sjed­no­cená výcho­do­in­dická spo­leč­nost , a to za úče­lem roz­dě­lení rizika a zisku spo­je­ného s obcho­do­vá­ním s východní Indií. (Spo­leč­nost měla od vlády zaru­čen obchodní mono­pol mezi mysem Dobré naděje a Magella­no­vým prů­li­vem a právo uza­ví­rat smlouvy se sou­sed­ními státy, v nových oblas­tech jme­no­vat správní úřed­níky a udr­žo­vat ozbro­jené síly. V 18. sto­letí se z loďař­ské obchodní spo­leč­nosti stala oblastní správa zabý­va­jící se země­děl­skou výro­bou, která dová­žela do Evropy zboží z indonéských ost­rovů. Přesto pomalu upa­dala. Její mono­pol začali nejdříve naru­šo­vat paše­ráci a po paříž­ské smlouvě v roce 1784 také Brit­ská výcho­do­in­dická spo­leč­nost, která zís­kala právo obcho­do­vat s Východní Indií.  V roce 1799, kdy bylo Nizo­zemí pod­ří­zeno napo­le­on­ské Fran­cii, byla spo­leč­nost defi­ni­tivně zru­šena nizo­zem­skou vlá­dou, která také pře­vzala všechny její dluhy a majetek.)

V roce 1607 byly bojové akce zasta­veny. O dva roky poz­ději, v roce 1609, uza­vřel Albrecht za pomoci Fran­cie a Ang­lie se sever­ními pro­vin­ci­emi dva­nác­ti­leté pří­měří, což bylo vlastně fak­tic­kým uzná­ním jejich nezávislosti.

De iure byla samo­stat­nost Nizo­zemí potvr­zena vest­fál­ským mírem v roce 1648.

Význam revoluce

Nizo­zemí se stalo dru­hou  zemí – vedle Švý­car­ska – která zís­kala mezi­ná­rodně uzná­va­nou nezá­vis­lost.  Roz­díly mezi sever­ními a již­ními pro­vin­ci­emi se však i nadále pro­hlu­bo­valy, pokus o sjed­no­cení země v letech 1815–1830 skon­čil vyhlá­še­ním nezá­vis­losti Bel­gie (1831).

Ve  druhé polo­vině 17. sto­letí bylo Nizo­zemí nej­vy­spě­lej­ším stá­tem v Evropě, mělo roz­sáhlé obchodní styky, mj. i  s Čínou a Japon­skem. Kromě Výcho­do­in­dické spo­leč­nosti byla zalo­žena také Zápa­do­in­dická spo­leč­nost (1621), která se zabý­vala obcho­do­vá­ním s Ame­ri­kou . Tato spo­leč­nost mj.  zaklá­dala nové osady – např. New Amster­dam, nynější New York.

Roz­ví­jel se  tex­tilní a lodní prů­mysl. Země­dělci zís­ká­vali novou půdu vysou­še­ním bažin a stav­bou hrází, nizo­zemští sed­láci (búrové) osidlo­vali jižní Afriku.

Přes­tože jbyl ofi­ci­ál­ním nábo­žen­stvím v zemi kal­vi­nis­mus, stalo se tole­rantní Nizo­zemí  základ­nou pro emi­granty, úto­čiště zde nachá­zeli kal­vi­nisté, lute­ráni, novokřtěnci.

Podle mar­xistů šlo o první  bur­žo­azní revo­luci v Evropě, počá­tek kapitalismu.

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht