Vytvoření OSN

25. dubna 1945 se v ame­ric­kém San Fran­ciscu konala usta­vu­jící kon­fe­rence Orga­ni­zace spo­je­ných národů (OSN) – Uni­ted Nati­ons (UN). O jeden den poz­ději byla pode­psána Charta OSN. Pode­psalo ji 51 států včetně Československa.

Vlajka OSN

10. ledna 1946 se v Lon­dýně konalo první Valné shro­máž­dění OSN. Hla­vou celé OSN je gene­rální tajem­ník, který je pově­řen říze­ním základ­ního orgánu, kte­rým je Sekre­ta­riát OSN. Prv­ním úřa­du­jí­cím tajem­ní­kem byl sir Gladwyn Jebb, který byl pově­řen dočas­ným vede­ním sekre­ta­ri­átu, dokud nepro­běhne legi­timní volba, která určí prv­ního gene­rál­ního tajem­níka OSN. Ještě téhož roku byl  zvo­len první gene­rální tajem­ník OSN – stal se jím Nor Try­gve Lie.

Pře­hled gene­rál­ních tajem­níků OSN (1946 – 2025)

Gladwyn Jebb (úřa­du­jící 1946)
Try­gve Lie (1946  – 1953)
Dag Ham­mar­skjöld (1954 – 1961)
U Thant (1962 – 1971)
Kurt Wald­heim (1972 – 1981)
Javier Pérez de Cuéllar (1982 – 1991)
Butrus Butrus-Ghálí (1992 – 1996)
Kofi Annan (1997 – 2006)
Pan Ki-mun (2007 – 2017)
Antó­nio Guterres (od 2017)

Kromě Val­ného shro­máž­dění je důle­ži­tým orgá­nem v OSN Rada bez­peč­nosti, která se skládá ze členů stá­lých a nestá­lých. Stá­lými členy jsou: Spo­jené státy, Spo­jené krá­lov­ství, Fran­cie, Čína a Sovět­ský svaz (dnešní Ruská fede­race). Další čle­nové nejsou stálí a jsou voleni Val­ným shro­máž­dě­ním. Nej­dů­le­ži­těj­ším prv­kem, který odli­šo­val OSN od neú­spěšné Spo­leč­nosti národů, bylo zakot­vení práva veta pro stálé členy – mohou tedy veto­vat jaké­ko­liv roz­hod­nutí Rady. K neschvá­lení roz­hod­nutí Rady stačí jediné vzne­sené veto. Zakla­da­telé OSN si uvě­do­mo­vali, že bez sou­hlasu nej­vět­ších moc­ností nemůže žádná mezi­ná­rodní akce uspět. Právo veta tak zaru­čo­valo, že proti život­ním zájmům stá­lého člena nemůže být pod­nik­nuta žádná akce. Ačko­liv to zajis­tilo dlou­ho­do­bou exis­tenci OSN, záro­veň se toto právo stalo její nej­větší sla­bi­nou během stu­dené války, kdy se SSSR a USA navzá­jem blo­ko­valy a para­ly­zo­valy tak schop­nost Rady efek­tivně řešit kon­flikty. Hlav­ním úko­lem Rady bez­peč­nosti OSN je udr­žení svě­to­vého míru, popří­padě pre­ven­tivně zakro­čit, proti nově vznik­lým hrozbám.

Ačko­liv se pozor­nost médií často sou­středí na poli­tické spory v Radě bez­peč­nosti, obrov­ská část práce OSN pro­bíhá v jejích spe­ci­a­li­zo­va­ných agen­tu­rách, které mají dopad na životy mili­onů lidí. Hned od počátku začala vzni­kat síť orga­ni­zací zamě­ře­ných na kon­krétní pro­blémy lid­stva. Mezi nej­zná­mější patří UNESCO, které chrání svě­tové kul­turní a pří­rodní dědic­tví, Svě­tová zdra­vot­nická orga­ni­zace (WHO), jež koor­di­nuje boj proti epi­de­miím, nebo Dět­ský fond OSN (UNICEF), který pomáhá dětem v nouzi po celém světě. Právě v čin­nosti těchto a mnoha dal­ších agen­tur se nej­lépe napl­ňuje původní cíl OSN – nejen udr­žo­vat mír, ale také pod­po­ro­vat lid­ská práva a zlep­šo­vat životní pod­mínky na celé planetě.

Vytvo­řen byl též Mezi­ná­rodní soudní dvůr síd­lící v nizo­zem­ském Haagu, slo­žený z pat­nácti soudců z růz­ných zemí a řešící spory mezi­ná­rod­ního cha­rak­teru v pří­pa­dech vyme­ze­ných Char­tou OSN. Nej­čas­těji se soud zabývá váleč­nými zločiny.

Jed­ním z prv­ních a nej­tr­va­lej­ších úspě­chů nově vzniklé OSN bylo vytvo­ření uni­ver­zál­ního etic­kého kodexu pro celé lid­stvo. Po hrůzách druhé svě­tové války pano­vala shoda, že je třeba defi­no­vat základní práva, která náleží kaž­dému člo­věku. Výsled­kem byla Vše­o­becná dekla­race lid­ských práv, slav­nostně při­jatá Val­ným shro­máž­dě­ním 10. pro­since 1948. Ačko­liv se nejedná o právně závaz­nou smlouvu, ale o dopo­ru­čení, stala se morál­ním a poli­tic­kým kom­pa­sem pová­leč­ného světa. Poprvé v ději­nách se mezi­ná­rodní spo­le­čen­ství shodlo na tom, co jsou to základní lid­ská práva, a tato dekla­race se stala zákla­dem pro desítky mezi­ná­rod­ních úmluv a ústav moder­ních států.

V sou­čas­nosti má OSN 193 členů. Posled­ním při­ja­tým stá­tem byl 14. čer­vence 2011 Jižní Súdán.