Spojené státy americké po druhé světové válce

USA byly (a dodnes jsou) fede­rací pade­sáti států[1] v čele s pre­zi­den­tem, který je záro­veň před­se­dou vlády a vrch­ním vojen­ským veli­te­lem. Pre­zi­dent sídlí v Bílém domě (angl. White House) v hlav­ním městě Washing­tonu, D. C. Pre­zi­dent je volen nepřímým hla­so­vá­ním každý čtvrtý rok (volí se sbor voli­telů, ti poté volí pre­zi­denta). Dal­ším spe­ci­fi­kem volby pre­zi­denta spo­je­ných států (resp. volby voli­telů) je, že vždy pro­bí­hají ve „stejný“ den. Tímto dnem bylo vybráno první úterý po prv­ním pon­dělí v lis­to­padu. Toto řešení bylo vybráno z pros­tého důvodu. V dří­věj­ších dobách bylo tra­diční sla­vení neděle, tudíž si lidé z odleh­lých statků nemohli dovo­lit ces­to­vat dříve, jak v pondělí.

Par­la­ment se v USA nazývá Kon­gres a je dvou­ko­mo­rový. Horní komo­rou je Senát, do kte­rého se každé dva roky volí tře­tina sená­torů, dva sená­toři za každý stát, cel­kem tedy 100 sená­torů. Dolní komo­rou je Sně­movna repre­zen­tantů, která je slo­žena ze 435 kon­gre­smanů vole­ných na dva roky.

V Ame­rice jsou dvě hlavní poli­tické strany – demo­kraté a repub­li­káni. Vět­šina voličů volí buď jednu, nebo dru­hou stranu, takže další strany mají pouze malou naději na úspěch. Repub­li­káni jsou spíše stra­nou kon­zer­va­tivní a tra­diční s pod­po­rou mezi pod­ni­ka­teli a kon­zer­va­tivci, jejich hlav­ním sym­bo­lem je slon. Demo­kraté jsou libe­rál­nější a růz­no­ro­dější. Pod­po­rují je spíše lidé ve vel­kých prů­mys­lo­vých měs­tech, sym­bo­lem je osel.

Harry S. Tru­man (8. 5. 1884 – 26. 12. 1972), 33. pre­zi­dent Spo­je­ných států amerických

Po druhé svě­tové válce se pre­zi­den­tem stal demo­krat Harry Tru­man (1945 – 1953). Ten pokra­čo­val v poli­tice pre­zi­denta Roo­se­velta (New Deal). V prv­ních dvou letech se ve vnitřní poli­tice zabý­val hlavně začle­ně­ním více než deseti mili­onů vra­ce­jí­cích se ame­ric­kých vojáků zpět do civil­ního života. Rov­něž hos­po­dář­ství muselo pře­jít zpět z váleč­ného na mírové. V zahra­niční poli­tice zavedl Tru­man poli­tiku zatla­čo­vání a zadr­žo­vání komu­nismu – proti vzniku nesta­bi­lity v Evropě při­jal v roce 1947 Mar­shal­lův plán, Tru­ma­novu dok­trínu. Roku 1949 se zaslou­žil o zalo­žení vojen­ského paktu Seve­ro­atlan­tická ali­ance (angl. North Atlan­tic Tre­aty Orga­ni­zation, zkr. NATO).

V Tru­ma­nově dok­tríně, kte­rou vyhlá­sil pre­zi­dent při spo­leč­ném zase­dání Kon­gresu 12. března 1947, byla zdů­raz­něna nut­nost čelit „přímé či nepřímé agresi“, kte­rou „vyví­její tota­litní (komu­nis­tické) režimy na svo­bodné občany“ a která „pod­ko­pává základy mezi­ná­rod­ního míru a tím i bez­peč­nost USA“. Tru­ma­nova dok­trína byla smě­řo­vána pře­de­vším na Turecko a Řecko, tedy země, které byly komu­nis­mem a Sovět­ským sva­zem nej­více ohro­ženy. Nako­nec tato dok­trína vedla k nasa­zení ame­ric­kých vojsk při korej­ské válce (1950 – 1953).

Poli­tika anti­ko­mu­nismu byla uplat­ňo­vána ovšem i doma – na území Spo­je­ných států. Této poli­tice se říká „mccarthis­mus“ podle sená­tora J. McCarthyho, který pro­slul orga­ni­zo­vá­ním „vyšet­řo­vání nea­me­rické čin­nosti“. Toto vyšet­řo­vání pra­me­nilo z obavy, že ame­rické insti­tuce by mohly být vysta­veny vlivu komu­nis­ticky smýš­le­jí­cích poli­tiků, a tedy poten­ci­o­nálně vnitřní diverzi. McCarthy roz­ší­řil vyšet­řo­vání do obrov­ských roz­měrů, a po tři roky zasa­ho­val do životů také zcela nevin­ných Ame­ri­čanů. Nako­nec ovšem zašel již pří­liš daleko, když se poku­sil vyšet­řo­vat samot­ného pre­zi­denta. Tím ztra­til jeho pod­poru a McCarthyho čin­nost nako­nec odsou­dil i Kongres.

Po skon­čení Trum­ma­nova voleb­ního období, byl za pre­zi­denta zvo­len repub­li­kán David Dwi­ght Eise­nhower (1953 – 1961), popu­lární gene­rál a vrchní veli­tel spo­je­nec­kých sil v Evropě za druhé svě­tové války, pře­zdí­vaný Ike [ajk]. Eise­nhower ukon­čil válku v Koreji (1953), zastá­val neú­stup­nou poli­tiku vůči Sovět­skému svazu, ve zbro­jení sázel na jaderné zbraně a začal s vesmír­ným programem.