Anglie v raném novověku

08_anglie

Na počátku novo­věku byla Ang­lii málo zalid­ně­nou zemí. Pat­řilo k ní Irsko;  Skot­sko bylo samo­stat­ným krá­lov­stvím. Oby­va­tel­stvo se živilo pře­vážně země­děl­stvím. Byly zde manu­fak­tury na výrobu sukna, které se z větší části vyvá­želo. Kromě manu­fak­tur byl v tex­tilní výrobě také zave­den náklad­nický sys­tém (též fak­tor­ský sys­tém; práci zpro­střed­ko­vá­vali obchod­níci, posky­to­vali ves­ni­ča­nům suro­viny a nástroje, výrobky pak pro­dá­vali na trhu, pří­padně dal­ším obchod­ní­kům). Zvy­šu­jící se pro­dukce sukna vyža­do­vala více vlny, tj. více ovcí a více půdy.  Proto dochází  v Ang­lii k ohra­zo­vání, tj. vyku­po­vání pozemků od zadlu­že­ných maji­telů půdy. Bez­zemci se stá­vali lev­nou pra­covní silou. Stě­ho­vali se do měst, mnozí se tou­lali kra­ji­nou. Při­bý­valo chu­diny. Proti ohra­zo­vání vypuklo povstání vedené Rober­tem Ket­tem, bylo však pora­ženo. Roz­voj obchodu a prů­myslu vedl k zalo­žení burzy v Lon­dýně (1565). Ang­lie se stala první zemí, v níž došlo k prvotní aku­mu­laci kapi­tálu, vyma­nila se tím ze závis­losti na kon­ti­nen­tální Evropě. Od roku zde 1485 vládli Tudo­rovci, a to neo­me­zeně, despoticky.

Jindřich VIII. vešel do povědomí hlavně kvůli tomu, že měl šest manželek. Je třeba upozornit, že tenkrát nebylo tak jednoduché dát se rozvést – musel s tím souhlasit sám papež. Právě tento nesouhlas prý způsobil odtržení Anglie od katolické církve a vytvoření církve anglikánské. Jindřich VIII. byl ženatý postupně s Kateřinou Aragonskou (1509 – 1533), se kterou se rozvedl, aby se mohl oženit s Annou Boleynovou, která byla roku 1536 obviněna z incestu a velezrady a popravena. Jindřich se poté oženil s Janou Seymourovou, která ovšem zemřela ihned po porodu roku 1537. To Jindřicha zřejmě ranilo a truchlení trvalo až do roku 1540, kdy se oženil s Annou. Bylo to velmi krátké manželství – trvalo pouhých šest měsíců. Měsíc poté se Jindřich oženil s Kateřinou Howardovou. Zanedlouho nato se začaly šířit zvěsti o její nevěře. Poté, co tato byla dokázána, byla roku 1542 Kateřina Howardová popravena. Poslední Jindřichovou ženou byla Kateřina Parrová. To už byl ale král příliš starý a nemocný, aby mohl zplodit tak dlouho toužebně očekávaného syna.

Jin­dřich VIII. vešel do pově­domí i díky tomu, že měl šest man­že­lek. Je třeba upo­zor­nit, že ten­krát nebylo tak jed­no­du­ché dát se roz­vést – musel s tím sou­hla­sit sám papež. Právě tento nesou­hlas způ­so­bil odtr­žení Ang­lie od kato­lické církve a vytvo­ření církve ang­li­kán­ské.
Jin­dřich VIII. byl ženatý nej­prve s Kate­ři­nou Ara­gon­skou (1509 – 1533), se kte­rou se roz­vedl, aby se mohl ože­nit s Annou Boley­no­vou, která byla roku 1536 obvi­něna z incestu a vele­zrady a popra­vena. Jin­dřich se poté ože­nil s Janou Sey­mou­ro­vou, která ovšem zemřela ihned po porodu roku 1537. To Jin­dři­cha zřejmě ranilo a truch­lení trvalo až do roku 1540, kdy se ože­nil s Annou. Bylo to velmi krátké man­žel­ství – trvalo pou­hých šest měsíců. Měsíc poté se Jin­dřich ože­nil s Kate­ři­nou Howar­do­vou. Zane­dlouho nato se začaly šířit zvěsti o její nevěře. Poté, co tato byla doká­zána, byla roku 1542 Kate­řina Howar­dová popra­vena. Poslední Jin­dři­cho­vou ženou byla Kate­řina Parrová. To už byl ale král pří­liš starý a nemocný, aby mohl zplo­dit tak dlouho tou­žebně oče­ká­va­ného syna.

Jin­dřich VII. Tudor (1485 – 1509) zví­tě­zil nad dosa­vad­ním krá­lem Richar­dem III. v bitvě u Bosworthu (1485), tím skon­čila tzv. „válka růží“( 1455 – 1485, boj o vládu v Ang­lii mezi šlech­tici z Yorku, kteří měli ve znaku bílou růži, a šlech­tici z Lan­cas­teru, jejichž štít zdo­bila rudá růže; Jin­dřich VII.  měl za man­želku Alž­bětu z Yorku).

Za vlády Jin­dři­cha VII.  došlo ke sta­bi­li­zaci poměrů v zemi a posí­lení panov­ní­kova posta­vení, neboť tři­cet let bojů šlechtu osla­bilo. Zalo­žil soud (hvěz­di­cová komora), který řešil spory mezi šlech­tici za pří­tom­nosti krále. Pod­po­ro­val zámoř­ské objevy.

Jeho syn Jin­dřich VIII. (1509 – 1547) vychá­zel zpo­čátku dobře s před­sta­vi­teli kato­lické církve. Šlechtu při­pou­tá­val k pře­py­cho­vému dvoru. Dále upev­ňo­val krá­lov­skou moc. Poli­tiku řídil v letech 1515–29 kar­di­nál Tho­mas Wol­sey, byla namí­řena proti par­la­mentu, dále se také sna­žili odpou­tat se od vlivu Španělska.

Roku 1518 byla v Lon­dýně zalo­žena Levant­ská spo­leč­nost, která zís­kala mono­pol na obcho­do­vání se zeměmi Blíz­kého východu a umož­ňo­vala ang­lické kolo­ni­ální pro­ni­kání do zámoří. Roku 1554 byla v zemi zalo­žena Mos­kev­ská spo­leč­nost, která umož­ňo­vala ang­lické pro­ni­kání do Ruska a střední Asie. 1600 zalo­žena Ang­lická výcho­do­in­dická společnost.

Jin­dřich VIII.  pro­sa­dil reformu církve. Pří­či­nou reformy nebyly nábo­žen­ské názory, ale to, že se chtěl roku 1527 ože­nit s Annou Boley­no­vou, dvorní dámou své choti Kate­řiny Ara­gon­ské (dcera Fer­di­nanda Kato­lic­kého, sestra Johany Šílené). Papež mu roz­vod nepo­vo­lil, proti byl i Kate­ři­nin syno­vec, špa­něl­ský král Karel V. Pro­tože se kanc­léři nepo­da­řilo pro­sa­dit u papeže roz­vod, nahra­dil ho nový kanc­léř, Tho­mas More (též Tho­mas Morus), ang­lický práv­ník, poli­tik a spi­so­va­tel, který je  pova­žo­ván za jed­noho z nej­vět­ších vzdě­lanců své doby. Byl blíz­kým krá­lo­vým pří­te­lem, ale nepod­po­řil ho v pro­sa­zo­vání anu­lace sňatku, neboť bylo v roz­poru s Kano­nic­kým prá­vem. Proto se v roce 1532 vzdal úřadu. O dva roky poz­ději byl popra­ven, pro­tože odmítl slo­žit pří­sahu podle Zákona o následnictví.

V roce 1886 byl Tho­mas More sva­to­ře­čen. Je pova­žo­ván za pat­rona poli­tiků a práv­níků. Jeho nej­vý­znam­něj­ším dílem je Uto­pia (1516), první dílo, které se ode­hrává ve vysněné, ide­ální, nee­xis­tu­jící spo­leč­nosti. More­ova Uto­pia (řecky na místě, které nee­xis­tuje nebo Nikde) dala název uto­pii jako žánru.

Ke vzniku ang­li­kán­ské církve  došlo  za arci­bis­kupa Cra­n­mera v roce 1533. Hla­vou národní ang­li­kán­ské církve byl král, bis­ku­pové a kněží zůstali ve svých funk­cích. Cír­kev si zacho­vala bis­kup­ské (episko­pální) zří­zení. Došlo však k rušení kláš­terů a ke kon­fis­kaci cír­kev­ního majetku. Vedle Cra­n­mera byl další důle­ži­tou posta­vou ang­lické refor­mace Tho­mas Cro­mwell (popra­ven 1540).

Jin­dřich se ože­nil šest­krát, man­želky dával popra­vo­vat stejně jako odpůrce nábo­žen­ských novot.

Mezi měštany se šířilo hnutí poža­du­jící očis­tit novou cír­kev od zbytku kato­li­cismu, jeho stou­penci se nazý­vali puri­táni (purus – čistý), pat­řili ke kal­vi­nis­tům. Další refor­má­toři, inde­pe­denti (nezá­vislí), vyzná­vali úpl­nou nábo­žen­skou svo­bodu, neměli zvláštní kněž­ský stav.

Za Edu­arda VI. (1547–1553), syna Jin­dři­cha VIII. a Jane Sey­mour, vládla  poruč­nická rada. Edu­ard zemřel v šest­nácti letech (možná byl otráven).

Poměrně vítaný nástup ang­li­kán­ské církve v Ang­lii se ovšem nese­tkal se stejně vře­lým při­je­tím ve Skot­sku a v Irsku, které si Ang­lie chtěla pod­ma­nit. Ang­li­kán­ská cír­kev byla v očích Skotů a Irů spjata se sna­hou o pod­ma­nění. To vedlo k vytvo­ření ještě sil­něj­šího pouta ke kato­lické víře, která zvláště Iry sjed­no­tila nato­lik, že odo­lá­vali ang­lic­kému tlaku až do dnešní doby.

V roce 1553 nastu­puje Marie Tudo­rovna (1553 – 1558), dcera Jin­dři­cha VIII. z prv­ního man­žel­ství. Ta se vrá­tila ke kato­lické víře a pro­sa­zo­vala kon­verzi ke kato­li­cismu i u svých pod­da­ných. Kvůli mnoho obě­tem pro­cesů s kacíři, které byly vedeny za její vlády, se jí začalo pře­zdí­vat též  „Krvavá Marie“ (ang­licky Blo­ody Marry)nebo „Kato­lická Marie“. Marie se pro­vdala se za špa­něl­ského krále Filipa II. a na jeho pří­kaz se při­dala do války s Fran­cií. Výsled­kem této akce byla ztráta posled­ního ang­lic­kého území na kon­ti­nentě (pří­stav Calais).

Alž­běta I. (1558 – 1603), dcera Jin­dři­cha VIII. z dru­hého man­žel­ství, se opět stala hla­vou obno­vené ang­li­kán­ské církve. Roku 1571 par­la­ment při­jal 39 článků o ang­li­kán­ské církvi. V těchto člán­cích je pova­žo­váno písmo za jediný zdroj víry a poznání člo­věka, uznává se ospra­ve­dl­nění vírou, nao­pak je odmí­táno kato­lické učení o odpust­cích a svět­ská nád­hera. Byl sní­žen počet cír­kev­ních svátků, zacho­vány bis­kup­ské úřady. Uzná­val se křest  a svaté při­jí­mání. V čele církve stál panov­ník, který měl nej­vyšší posta­vení, ale neměl právo vyko­ná­vat svá­tosti a cír­kevní obřady. Do jeho pokladny však ply­nou desátky. Tím došlo k upev­nění abso­lu­tis­tické moci.

Za  vlády Alž­běty I. došlo k mocen­skému vze­stupu Ang­lie. Krá­lovna bojo­vala proti kato­lí­kům, ale také proti puri­tá­nům i inde­pen­den­tům. Pod­po­ro­vala roz­voj výroby a obchodu, posky­to­vala pomoc Nizo­zem­cům proti Špa­něl­sku, pod­po­ro­vala fran­couz­ské pro­tes­tanty – huge­noty.

Od polo­viny 16. sto­letí vedla Ang­lie  námořní válku se Špa­něl­skem, vyu­ží­vala při­tom slu­žeb pirátů, kor­zárů. Mezi nimi byl legen­dární posta­vou Fran­cis Drake  (asi 1540–1596). Tento kor­zár, moře­pla­vec, obchod­ník s otroky, poz­ději admi­rál a poli­tik, se pro­sla­vil svými útoky na špa­něl­ské lodě a pří­stavy. Nej­vět­ším vojen­ským úspě­chem bylo odra­žení útoku špa­něl­ské flo­tily roku 1588. Za svoje zásluhy byl  pový­šen do šlech­tic­kého stavu. Porážka špa­něl­ské Armady zna­me­nala sou­časně konec námoř­ního prven­ství Špa­něl­ska, na jeho místo nastu­pují Nizo­zemí a Anglie.

Ang­lie se pokou­šela také zís­kat Irsko pod svůj vliv. V roce 1592 zalo­žila Alž­běta I.  pro­tes­tant­skou uni­ver­zitu Tri­nity College v Dub­linu. Naprostá vět­šina Irů zůstala však věrna řím­sko­ka­to­lic­kému vyznání, dochá­zelo k čas­tým pro­tes­tům a vzpou­rám.  V boji proti povstal­cům byla uplat­ňo­vána tak­tika spá­lené země a zabí­jení oby­va­tel (včetně žen a dětí). V letech 1594–1603 vypukla v Irsku velká vzpoura  pod­po­ro­vaná Špa­něl­skem. Krá­lovna  Alž­běta vyslala do Irska voj­sko vedené hra­bě­tem z Essexu, ale ten neu­spěl. Nahra­dil ho Char­les Blount, který po třech letech vzbou­řence pora­zil. Mnozí  vůd­cové povstání ode­šli do emi­grace; tzv. „útěk hra­bat“ vedl k úpadku země. Na zkon­fis­ko­va­nou půdu byli dosa­zo­váni pro­tes­tant­ští kolo­nisté z Ang­lie a Skotka.

Krá­lovna Alž­běta se nikdy nepro­vdala, říkalo se jí „panen­ská krá­lovna“. Vládla téměř půl sto­letí, národ ji milo­val, doba její vlády bývá nazý­vána  jejím jmé­nem, „alž­bě­tin­ský věk“. Slavný ang­lický doby­va­tel, sir Wal­ter Raleigh, po ní dokonce pojme­no­val část seve­ro­a­me­ric­kého území (dnes jeden ze států USA) – Vir­gi­nia (ang­licky vir­gin = panna).

Alž­běta byla dce­rou Jin­dři­cha VIII. a  Anny Boley­nové. Její pří­chod na svět krále nepo­tě­šil. Z prv­ního man­žel­ství měl již dceru Marii, oče­ká­val muž­ského potomka. Alž­bě­tino dět­ství bylo nera­dostné. Poté, co její matka skon­čila na  popra­višti, vyrůs­tala v pro­středí, kde se neu­stále stří­daly nevlastní matky, a kde vládl despo­tický  otec.  Pečo­valy o ni vycho­va­telky a guver­nantky, které dohlí­žely také na její vzdě­lání;  jeden čas stu­do­vala spo­lečně se svým bra­t­rem Edu­ar­dem. Učila se poměrně dobře, ovlá­dala šest jazyků, vyni­kala v kra­so­pise. Pro­tože byla přísně vedena, nau­čila se sebe­o­vlá­dání, byla klidné, neprů­bojné dítě. Střídmá a skromná v jídle zůstala celý život. Velmi ráda se však oblé­kala do šatů jas­ných, záři­vých barev, milo­vala šperky, zbož­ňo­vala tanec, u dvora pořá­dala taneční sou­těže. Byla vzdě­laná;  ráda hla­sitě pro­ná­šela své názory, bez ohledu na okolí.  Po otci zdě­dila tvr­do­hla­vost, výbuš­nost, agre­si­vitu. Pro­slula svou pra­co­vi­tostí, pra­co­vala i během let­ních cest po krá­lov­ství. Její zdra­votní stav však nebyl dobrý, v dět­ství mívala často horečky, pro­dě­lala nešto­vice, trpěla bolestmi žaludku, kloubů, dokonce se obje­vily i pří­znaky tuber­ku­lózy. Přesto bás­níci prav­divě opě­vo­vali její krás­nou pleť, postavu, držení těla a chůzi.

V době vlády svého bra­tra, Edu­arda VI., žila u nevlastní matky Kate­řiny Parrové a jejího nového muže Tho­mase Sey­moura (sňa­tek 1547). Poté, co nevlastní matka zemřela při porodu (1548), chtěl se Sey­mour s Alž­bě­tou ože­nit. Krá­lov­ská rada však se sňat­kem nesou­hla­sila, a když se Sey­mour poku­sil roz­hod­nutí změ­nit, skon­čil na popra­višti (1549). Poté žila Alž­běta na krá­lov­ském dvoře.

Edu­ard zemřel v roce 1553, v závěti vylou­čil z dědic­tví obě své sestry. Starší Marie však pod­ní­tila vzpouru, a stala se krá­lov­nou. Alž­běta se stáhla do ústraní, dokonce kon­ver­to­vala ke kato­li­cismu. Přesto byla obvi­něna z účasti na spik­nutí a povo­lána zpět ke dvoru jako Mariin vězeň, dokonce ji zavřeli do Toweru. Zachrá­nilo ji to, že Marie nemohla mít děti. Také dobře vychá­zela s jejím man­že­lem, špa­něl­ským krá­lem Fili­pem II., který v ní viděl dědičku trůnu. Nemocná krá­lovna Marie nako­nec uznala Alž­bětu jako svoji následovnici.

Alž­běta nastou­pila na trůn v poledne téhož dne, kdy zemřela její sestra, 17. lis­to­padu 1558.

Doba byla slo­žitá. Území ve Fran­cii (Calais) bylo ztra­ceno, Marie Stu­ar­tovna se pro­vdala za dědice fran­couz­ského krále a činila si nárok na ang­lic­kou korunu, Filip II. poža­do­val odměnu za poskyt­nu­tou ochranu, krá­lov­ská rada také nebyla nad­šena z další ženy na krá­lov­ském trůně. V čele této rady stál naštěstí Wil­liam Cecil. Alž­bětu znal, dříve byl v jejích služ­bách, věděl, že je bys­trá, inte­li­gentní, odhod­laná a tvr­do­hlavá po otci. Domní­val se však, že se mladá krá­lovna brzy pro­vdá, že nebude vlád­nout sama. O nápad­níky neměla nouzi.  Jed­ním z prv­ních byl  Robert Dudley, hrabě z Lei­ces­teru, s nímž měla Alž­běta blízký vztah. Alž­běta však dala před­nost nezá­vis­losti. Dal­ším váž­ným nápad­ní­kem byl v roce 1579 Fran­ti­šek z Anjou, zvaný vévoda z Alen­conu (bratr Jin­dři­cha III.). Byl sice o dva­cet let mladší, ale Alž­běta poprvé vážně pomýš­lela na sňa­tek. Lid, rada i par­la­ment se však posta­vili proti.

Pro­tože se nepro­vdala, byli Alž­bětě při­su­zo­váni různí milenci – v mládí hrabě hrabě z Lei­ces­teru, poz­ději hrabě z Oxfordu, fran­couz­ský vyjed­na­vač Simier, vévoda z Alen­conu a Essex, kte­rého dala za jeho účast na spik­nutí popravit.

V srpnu roku 1561 se do Skot­ska vra­cela vdova po fran­couz­ském králi Fran­tišku II. Marie Stu­ar­tovna. Bylo třeba zajis­tit její prů­jezd Ang­lií a míro­vou hra­nici se Skot­skem. Díky diplo­ma­tic­kému úsilí lorda Cecila byla sepsána tzv. Edinbur­ská smlouva. Marie Stu­ar­tovna  se měla jejím pod­pi­sem sou­časně vzdát nároku na ang­lický trůn, na který měla jako prav­nučka Jin­dřich VII. Tudora nárok.  Odmítla však. Alž­běta nena­lé­hala, neboť neměla dědice. V roce 1562 navíc vážně one­moc­něla, a tak byla Marie Stu­ar­tovna nej­vhod­nější kan­di­dát­kou. Jejím mužem se měl stát Dudley, toho však odmítla a pro­vdala se za Jin­dři­cha Stu­arta, lorda Darn­leyho. Ten však v roce 1567 zemřel (zřejmě byl zavraž­děn), a Marie se do roka pro­vdala za Jamese Hepburna, hra­běte Bothwela (jeho údaj­ného vraha). Sňa­tek vyvo­lal vzpouru, krá­lovna byla uvěz­něna a donu­cena vzdát se trůnu ve pro­spěch svého syna Jakuba. Z vězení se jí poda­řilo poda­řilo utéci. Když  bylo její voj­sko pora­ženo, hle­dala pomoc v Ang­lii, u své pří­buzné krá­lovny Alž­běty. Ta ji však nechala zavřít do vězení a v roce 1587 popra­vit pro údaj­nou pod­poru spiknutí.

Poté, co vypukla revo­luce v Nizo­zemí, posta­vila se Alž­běta na stranu pro­tes­tantů. (Dokonce tam vyslala Lei­ces­tera, který při­jal titul mís­to­dr­ží­cího. Nebyl zde však oblí­ben, nijak se nevy­zna­me­nal, musel se vrá­tit domů.) Držela  ochran­nou ruku nad kor­záry, kteří pře­pa­dali špa­něl­ské lodě. Usi­lo­vala o sňa­tek s fran­couz­ským prin­cem, věz­nila kato­lic­kou skot­skou krá­lovnu. Všechny tyto sku­teč­nosti vedly k tomu, ji špa­něl­ský král Filip II. pova­žo­val za svého nej­vět­šího pro­tiv­níka. Poslední kap­kou byla poprava zajaté krá­lovny. Do roka vyplulo ke bře­hům Ang­lie silné špa­něl­ské loďstvo, tzv. „Armada“. Během bojů v kanálu La Manche dlouho nebyl jasný výsle­dek, nako­nec špa­něl­ská flo­tila ustou­pila, dvě tře­tiny jejích lodí byly zničeny.

Krá­lovna Alž­běta zví­tě­zila a stala se živoucí legen­dou. Vládla sama a dlouho, vět­šinu vrs­tev­níků pře­žila. Díky svému majestát­nímu, sebe­vě­do­mému vystu­po­vání  zís­kala pověst silné panov­nice. Lid ji milo­val. Války však vyčer­paly státní pokladnu, výdaje na zbro­jení kvůli nepo­ko­jům v Irsku a ve Skot­sku vedly k pro­tes­tům. Poslední velké spik­nutí proti krá­lovně vedl její oblí­be­nec Essex (nevlastní Lei­ces­te­rův syn). Pokus o pře­vrat byl ale vyzra­zen, Essex zajat, odsou­zen za vele­zradu a popra­ven (1601).

Alž­bě­tin dlou­ho­letý rádce Wil­liam Cecil zemřel v roce 1598, na jeho místo nastou­pil jeho syn Robert Cecil. Pro­tože krá­lovna stále neu­r­čila svého nástupce, navá­zal Cecil tajná jed­nání se skot­ským krá­lem Jaku­bem VI., který měl na trůn nárok. Jakub se pokou­šel zís­kat Alž­bě­tinu pří­zeň, ona sama zřejmě s jeho nástup­nic­tvím počítala.

Po smrti Essexe a dal­ších blíz­kých  Alž­běta chřadla. Zemřela 23. března 1603.

Za něko­lik dní  pro­hlá­sili Robert Cecil a krá­lov­ská rada Jakuba krá­lem Ang­lie pod jmé­nem Jakub I., na ang­lický trůn nastu­pují Stu­ar­tovci.

Za vlády Alž­běty I. v Ang­lii dochází k roz­voji kul­tury, vzdě­la­nosti a umění (éra rene­sance a huma­nismu). Dochází k roz­voji diva­dla a dra­matu (Wil­liam Shakespeare).

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht