Anšlus Rakouska a politika appeasementu

Rakousko

Engelbert Dollfuss (1892 – 1934), rakouský kancléř v letech 1932 – 1934 s hanlivou přezdívkou Millimetternich

Ve 30. letech převládal v Rakousku „Austrofašismus“

• 1932 v čele Rakouska E. Dollfuss (křesťansko-sociální strana)
  • snažil se o nastolení diktatury po vzoru Itálie
  • postupně odbourával demokratické svobody
• v Rakousku působili také nacisté (snažili se o připojení k Německu) – Seyss-Inquart

1934 – Rakouský puč

• přijata nová ústava
• zakázána činnost všech politických stran vyjma Vlastenecké fronty
• zrušena svoboda tisku, zavedena cenzura

• vyvolalo nevoli u zastánců spojení s Německem
• v červenci 1934 byl Dollfus zavražděn

• kancléřem se stal Kurt von Schuschnigg
  • připravoval spojení s Německem
  • když viděl německé podmínky, odstoupil (1938)

• dalším kancléřem se stal Arthur Seyss-Inquart, ten se s Německem dohodl na anšlusu

12. 3. 1938 anexe Rakouska (anšlus)

• = další porušení Versailleské dohody, i dohody v Saint Germain
• Rakousko = Ostmarka
• pro ČSR to znamenalo prodloužení hranic s Německem (žádné opevnění)
• zhoršení vnitropolitické situace v ČSR, posílení SdP

Politika appeasementu

V polovině třicátých let západ uplatňoval politiku appeasementu (usmiřování protivníka – politika ústupků) s jediným cílem, a to ideálně buď zažehnat, nebo alespoň oddálit válečný konflikt. Protesty proti porušování dohod a porušování mezinárodního práva probíhaly pouze formálně, žádné vojenské ani ekonomické sankce. Vlády zejména Velké Británie a Francie se nevzepřely otevřeně agresivní politice ani běžícímu zbrojnímu programu v zemích Osy (fašistické státy – především Německo a Itálie).

Hlavním představitelem politiky appeasementu ve Velké Británii byl premiér Arthur Neville Chamberlain, ministr zahraničí lord Halifax (konzervativci). „Anglie Německu nebude bránit v jeho požadavku na ovládnutí střední Evropy, pokud proběhne pokojnou cestou.“ Takové ujištění si odnesl Hitler ze schůzky s lordem Halifaxem v listopadu 1937.

Tzv. politika kolektivní bezpečnosti – spolupráce západoevropských a středoevropských států a Sovětského svazu. Francie se cítila být v izolaci, cítila z Německa strach (soused), a tak se sbližovala s Ruskem (Barthon + Litvinov). Zásluhou Francie byl roku 1934 SSSR přijat do Společnosti Národů. Začínají jednání (Francie, SSSR, ČSR – Beneš) o vytvoření tzv. „Východního Locarna“ – Německo + ČSR, Polsko, SSSR, Finsko, Lotyšsko, Litva, Estonsko. S tím však nesouhlasilo Německo, Polsko ani Britové. V Polsku byl diktátorský režim (Jozef Beck), Sovětský svaz bral jako nepřítele, napjaté vztahy mělo i s ČSR. Roku 1934 byl v Marseille spáchán úspěšný atentát na francouzského ministra zahraničí Barthoua a jugoslávského krále Alexandra. Nově jmenovaným ministrem zahraničí ve Francii byl Laval (zastával politiku pacifismu).
25. května 1935 byla podepsána Bilaterální smlouva (Francie + ČSSR) o vzájemné pomoci
16. května 1935 byla podepsána smlouva ČSR – SSSR

• smlouvy nahrazeny vzájemnou dohodou
• na návrh Beneše byla potvrzena priorita ČSR – Francie před spojenectvím ČSR – SSSR

=> nejdříve měla pomoci Francie, potom SSSR
1935 se konal v Moskvě VII. kongres kominterny (hlavním mluvčím byl Dimitrov)

Komunistickým stranám bylo nařízeno vytvářet spojenectví s demokratickými stranami, nutná spolupráce se sociální demokracií, všemi silami proti fašismu (jednotná fronta). Byla opuštěna teze socialfašismu (i v ČSR – Gottmann). Takto vytvářené lidové nebo národní fronty dokázaly získat sice velkou podporu veřejnosti, reálný nástup fašismu v Evropě to však už odvrátit nedokázalo. V některých zemích vznikly vlády lidové fronty (1936–37 ve Francii, před občanskou válkou pokus i ve Španělsku).