Česká republika v letech 1993 – 2013

Česká repub­lika jako samo­statný stát vznikla 1. ledna 1993 – spo­lečně se Slo­ven­skou repub­li­kou roz­pa­dem původní Česko-Slo­ven­ské fede­ra­tivní republiky.

Nová ústava České repub­liky byla Čes­kou národní radou schvá­lena již v před­stihu – 16. pro­since 1992. Pre­zi­den­tem České repub­liky byl posla­nec­kou sně­mov­nou 26. ledna 1993 zvo­len Vác­lav Havel.

Fede­rální vláda zanikla spo­lečně se záni­kem fede­race, česká vláda v čele s pre­mi­é­rem Vác­la­vem Klau­sem (minis­trem zahra­ničí byl Josef Zie­le­niec, minis­trem vni­tra Jan Ruml, minis­trem financí Ivan Kočár­ník) ve své čin­nosti dále pokra­čo­vala až do voleb v roce 1996.

Změny v porevolučním hospodářství

Pře­měna cen­t­rálně plá­no­va­ného hos­po­dář­ství na hos­po­dář­ství tržní, zahá­jení sou­kro­mého svo­bod­ného pod­ni­kání a s tím spo­jená pri­va­ti­zace stát­ních pod­niků je sice stále tro­chu kri­ti­zo­vána – nicméně je potřeba říci, že pro tento pro­ces nikdo neměl zaru­čeně fun­gu­jící postup, a tak se Čes­ko­slo­ven­sko a poz­ději i nástup­nické státy vydaly svou cestou.

Prv­ním kro­kem bylo uvol­nění (dere­gu­lace) cen zboží – dříve povinně vytiš­těné ceny na oba­lech výrobků se pře­staly uvá­dět a každý obchod­ník mohl pro­dá­vat zboží za jakou cenu chtěl – nebo také za jakou cenu byli zákaz­níci ochotni zaplatit.

V roce 1991 pro­běhl také poměrně rychlý pro­ces tzv. malé pri­va­ti­zace, během které for­mou dra­žeb pře­šly do sou­kro­mých rukou tisíce obchodů, restau­rací a men­ších pro­vo­zo­ven a podniků.

S rokem 1993 též zmi­zela původní daň z obratu a byla nahra­zena novou daní z při­dané hod­noty (DPH).

Velké státní pod­niky, jejichž úhrnná hod­nota se pohy­bo­vala kolem 626 mili­ard teh­dej­ších čes­kých korun, byly pře­ve­deny do sou­kro­mého vlast­nic­tvím v rámci tzv. kupó­nové pri­va­ti­zace. Ta pro­běhla ve dvou vlnách – první v roce 1992 a druhá v roce 1994. V každé vlně si mohl každý občan zakou­pit kupó­no­vou knížku se znám­kou za 1000 Kč, které byly pře­ve­deny na 10×100 bodů. Za ty si mohl poté nakou­pit akcie buďto přímo pri­va­ti­zo­va­ných pod­niků nebo také pri­va­ti­zač­ních fondů, které volila vět­šina občanů. Bohu­žel slabé kon­t­rolní mecha­nismy umož­nily pri­va­ti­zač­ním fon­dům pod­vodné prak­tiky, s jejichž jmé­nem je spo­je­nou zejména jméno Harvard­ských inves­tič­ních fondů a Vik­tora Koženého.

Chy­bě­jící kapi­tál do čes­kých pod­niků při­nesly také některé zahra­niční spo­leč­nosti, jako napří­klad Volkswagen, který v roce 1991 kou­pil mla­do­bo­leslav­ské auto­mo­bi­lové závody Škoda.

Politická rozpolcenost

Již volby v roce 1996 uká­zaly poli­tic­kou roz­pol­ce­nost české spo­leč­nosti – pra­vice sice nad levicí zví­tě­zila, ale jen těsně. ODS tak mohla vytvo­řit vět­ši­no­vou vládu pouze v koa­lici s KDU-ČSL a ODA. Pre­mi­é­rem byl opět Vác­lav Klaus, a to až do krize, která pro­běhla na pod­zim 1997 v sou­vis­losti s afé­rou kolem finan­co­vání ODS.

Na pod­zim roku 1996 pro­běhly také první volby do horní komory par­la­mentu České repub­liky, do Senátu. Volí se každé dva roky jedna tře­tina z cel­kem 81 senátorů.

Vláda podala demisi 30. lis­to­padu 1997. 2. ledna 1998 byla usta­vena tzv. „úřed­nická“ vláda (pře­chodná vláda bez volič­ského man­dátu, která má za cíl vést zemi až do uspo­řá­dání před­čas­ných voleb). Pre­mi­é­rem úřed­nické vlády byl guver­nér České národní banky Josef Tošovský.

Před­časné volby se konaly v červnu 1998, kdy se roz­pol­ce­nost spo­leč­nosti opět potvr­dila – ten­to­krát těsně zví­tě­zila ČSSD nad ODS. Neleh­kou situ­aci s vytvo­ře­ním nové vlády se poda­řilo vyře­šit pro­střed­nic­tvím tzv. opo­ziční smlouvy, kdy ČSSD sesta­vila men­ši­no­vou vládu v čele s pre­mi­é­rem Milo­šem Zema­nem, v par­la­mentu pak hla­so­vání o důvěře vládě pro­šlo díky tomu, že poslanci ODS před tím opus­tili posla­nec­kou sněmovnu.

Opo­ziční smlouva byla sice prag­ma­tic­kým řeše­ním nastalé situ­ace, nicméně u občanů vzbu­dila spíše roz­paky a nespo­ko­je­nost. 17. lis­to­padu 1999 byla dokonce ini­ci­o­vána výzva „Děku­jeme, ode­jděte“ s cílem při­mět Vác­lava Klause a Miloše Zemana k odchodu z poli­tiky. Kri­ti­zo­váni byli také někteří čle­nové Zema­novy vlády. Pre­miér rea­go­val na kri­tiku stran někte­rých svých spo­lu­pra­cov­níků výmě­nou někte­rých minis­trů počát­kem roku 2000.

Volby v červnu 2002 dopadly o tro­chu lépe pro ČSSD, která zís­kala 30% hlasů, ODS pak 24%. Třetí stra­nou v posla­necké sně­movně zůstali komu­nisté s 18,5% hlasů, poslední potom koa­lice KDU-ČSL a US-DEU se 14%. Pro­tože Miloš Zeman opus­til poli­tic­kou scénu, jak již dříve avi­zo­val, stal se pre­mi­é­rem Vla­di­mír Špi­dla. Vládu sesta­vil v koa­lici ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU. Tato vláda trvala až do roku 2004, kdy Česká repub­lika vstou­pila do Evrop­ské unie a kdy pro­běhly volby do Evrop­ského par­la­mentu. V nich ČSSD zazna­me­nala výrazný úby­tek hlasů a tak Vla­di­mír Špi­dla podal demisi. Další vládu sesta­vil Sta­ni­slav Gross, dosud nejmladší pre­miér v his­to­rii Česka (34 let). Ta však netr­vala ani rok a po aféře s finan­co­vá­ním pre­mi­é­rova bytu byla nahra­zena novou vlá­dou v čele s Jiřím Paroubkem.

Václav Klaus se stal prezidentem r. 2003 poté, co odešel z ODS

Vác­lav Klaus se stal pre­zi­den­tem r. 2003 poté, co ode­šel z ODS

Z před­sed­nic­kého křesla ODS ode­šel v návaz­nosti na volební výsledky v červnu 2002 také Vác­lav Klaus. V roce 2003 vypr­šelo pre­zi­dentu Vác­lavu Hav­lovi druhé volební období, a poslanci ve tře­tím kole zvo­lili pre­zi­den­tem čest­ného před­sedu ODS Vác­lava Klause. Jeho man­dát byl pro­dlou­žen opět ve tře­tím kole také v roce 2008, ve kte­rém těstně pora­zil pro­ti­kan­di­dáta Jana Švej­nara poté, co zís­kal 141 hlasů ze 140 potřeb­ných. S tím je spo­jeno podivné hla­so­vání pře­běh­lých poslanců Mel­čáka, Pohanky a Sní­ti­lého. Pro­fe­sor Klaus se stal zná­mým svými rezer­vo­va­nými postoji v pro­ble­ma­tice evrop­ské inte­grace a přímo odmí­ta­vým pří­stu­pem v otázce vlivu člo­věka na glo­bální oteplování.

Volby v červnu 2006 směr však opět zvrá­tily, když nej­více hlasů dostala ODS (35%), jako druhá skon­čila ČSSD (32%), třetí jako již obvykle komu­nisté (13%). Pěti­pro­centní hra­nici pro vstup do posla­necké sně­movny pře­kro­čily ještě dvě strany – KDU-ČSL a zelení. Vládu na druhý pokus sesta­vil Mirek Topo­lá­nek (ODS) jako koa­liční vládu slo­že­nou s ODS, KDU-ČSL a Strany zelených.

Od ledna do června 2009 Česká repub­lika před­se­dala Radě Evrop­ské unie. Období je spo­jo­váno pře­de­vším s finanční krizí, kte­rou způ­so­bily pády někte­rých ame­ric­kých bank. Mezi úspě­chy se řadí pře­de­vším řešení krize s dodáv­kami plynu z Ruska přes Ukrajinu.

Během čes­kého před­sed­nic­tví, v březnu 2009, se na pátý pokus povedlo opo­ziční ČSSD vládu svrh­nout – v hla­so­vání o nedů­věře v posla­necké sně­movně proti vládě hla­so­vali kromě soci­ál­ních demo­kratů a komu­nistů také dva poslanci ODS. V mezi­dobí byla jme­no­vána úřed­nická vláda v čele s pre­mi­é­rem Janem Fische­rem. Původně měla zemi dovést do před­čas­ných voleb na pod­zim 2009, ty se však nako­nec i přes pří­pravy a volební kam­paně jed­not­li­vých stran neko­naly, a tak vláda půso­bila až do řád­ných voleb v roce 2010.

O pře­lomu na poli­tické scéně se dá však hovo­řit až v sou­vis­losti s vol­bami na konci května 2010, kdy se v nebý­valé míře pro­sa­dily nové strany – pře­de­vším pra­vi­cová TOP-09 v čele s býva­lým minis­trem zahra­nič­ních věcí Kar­lem Sch­war­zenber­gem (17%) a spíše stře­dová strana Věci veřejné v čele s býva­lým repor­té­rem a spi­so­va­te­lem Rad­kem Johnem (11%). Ačko­liv nej­více hlasů dostala ČSSD (22%), na sesta­vení vlády to nesta­čilo, a tak vznikla vláda z koa­lice ODS (20%), TOP-09 a VV. Na výsledky voleb rea­go­vali oba před­se­dové nej­sil­něj­ších stran – Mirek Topo­lá­nek za ODS i Jiří Parou­bek za ČSSD – svou rezig­nací. Pre­mi­é­rem tak byl jme­no­ván nový před­seda ODS Petr Nečas.

V neděli 18. pro­since 2011 zemřel po nemoci na své cha­lupě na Hrá­dečku první pore­vo­luční a poslední čes­ko­slo­ven­ský pre­zi­dent Vác­lav Havel. Jeho odchod spo­jil celou spo­leč­nost, stát­ního pohřbu, který se konal 23. pro­since 2011, se zúčast­nilo šest­náct hlav států. Poprvé v české his­to­rii byl při této pří­le­ži­tosti vyhlá­šen tří­denní státní smu­tek. Na jeho památku bylo pře­jme­no­váno Letiště Ruzyně na Letiště Vác­lava Havla, jeho busta byla umís­těna mj. také v Kon­gresu USA (toto oce­nění se dostalo pouze čtyřem zástup­cům Evropy).

Pře­de­vším nepo­pu­lární, avšak nezbytné, reformy smě­řu­jící k men­šímu zadlu­žo­vání, stály vedle poli­tic­kých afér u sni­žo­vání oblí­be­nosti pra­vi­cové vlády. V dubnu 2012, krátce poté, co na svůj post minis­tra dopravy rezig­no­val Vít Bárta (VV), tehdy nepra­vo­mocně odsou­zený za nabídky cha­rak­teru uplá­cení, z Věcí veřej­ných ode­šla Karo­lína Peake, která s něko­lika býva­lými spo­lustra­níky zalo­žila novou stranu LIDEM (ta se tak bez zvo­lení dostala přímo do posla­necké sně­movny). Ta spo­lečně s ODS a TOP-09 zalo­žila novou koa­lici, která vládu držela až do jejího pádu v červnu 2013.

Miloš Zeman se stal vítězem přímé volby prezidenta r. 2013

Miloš Zeman se stal vítě­zem přímé volby pre­zi­denta r. 2013

První přímá volba pre­zi­denta, jehož druhý man­dát skon­čil začát­kem března 2013, se ode­hrála v lednu 2013. Z původ­ních devíti kan­di­dátů byli čtyři s výraz­něj­šími voleb­ními pre­fe­ren­cemi – Jiří Dien­st­bier (ČSSD), Jan Fischer, Karel Sch­war­zenberg (TOP09) a Miloš Zeman. Do dru­hého kola postou­pili s jis­tou dáv­kou pře­kva­pení Karel Sch­war­zenberg a oče­ká­vaný Miloš Zeman. Tře­tím pre­zi­den­tem České repub­liky byl 25. – 26. ledna vět­ši­nou 54,8% zvo­len čestný před­seda strany SPOZ, levi­cový poli­tik „s popu­lis­tic­kým akcen­tem[1]“, Miloš Zeman. Ačko­liv zahra­ničí upřed­nost­ňo­valo Karla Sch­war­zenberga, evropští poli­tici při­ví­tali zvo­lení i Miloše Zemana, u něhož dou­fají, že nepo­vede pro­tie­v­rop­ské tažení s tako­vou razancí, jako Vác­lav Klaus.

Jak kraj­ské volby 2012, tak pre­zi­dent­ské volby 2013 uká­zaly sla­bost pra­vi­co­vých stran (viz totální pro­pad kan­di­dáta ODS Pře­mysla Sobotky) a sílu levice, pře­de­vším ros­toucí vliv komu­nis­tické strany. Ta, i přes veřejný odpor někte­rých sku­pin pře­de­vším z jiho­čes­kého a kar­lo­var­ského kraje, obsa­dila pozice v kraj­ských zastu­pi­tel­stvech a radách a mimo jiné také místo ústec­kého primátora.

Povodně

V nedlouhé his­to­rii České repub­liky pro­běhlo již něko­lik povodní, pře­de­vším ovšem povodně na Moravě v čer­venci 1997, jejímž sym­bo­lem se stala zde­vas­to­vaná obec Troubky. Povo­deň zasáhla téměř tře­tinu území České repub­liky, bylo zni­čeno více než 2000 domů, str­ženo 26 mostů, zahy­nulo 49 osob. Cel­kové škody byly odhad­nuty na 63 mili­ard korun.

V návaz­nosti na tuto povo­deň se začaly vytvá­řet dříve chy­bě­jící pro­ti­po­vod­ňové plány, ke zlep­šení orga­ni­zač­ních opat­ření, přís­něj­šímu dodr­žo­vání bez­peč­nost­ních před­pisů a ke zlep­šení údržby koryt řek.

Druhá velká povo­deň zasáhla ten­to­krát Čechy v srpnu 2002, a to ve dvou vlnách. První vlnu zachy­tila vodní díla na vltav­ské kaskádě, která škody mini­ma­li­zo­vala, ovšem na dru­hou vlnu už nesta­čila. Vltava v Praze měla prů­tok ca. 5300 m3/s, což je ještě více než ničivá povo­deň v roce 1845. Zapla­veno bylo i praž­ské metro, které mělo podle původ­ních plánů slou­žit jako úto­čiště před kata­stro­fami. Díky při­ja­tým opat­ře­ním po povod­ních na Moravě v roce 1997 byly již oběti na živo­tech nižší – zahy­nulo 17 osob. Cel­kové škody byly odhad­nuty na 73 mili­ard korun.

Po povod­ních 2002 se začalo s pro­ti­po­vod­ňo­vými plány a rea­li­zací pro­ti­po­vod­ňo­vých opat­ření také v Čechách. Byl při­jat zákon o výji­meč­ném stavu a inte­gro­va­ném záchran­ném systému.


[1] Le Monde, 26.1.2013

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht