Krize koloniálního systému
Válka otřásla také koloniálními panstvími evropských mocností, kde byl veden národně osvobozenecký boj (právo národu na sebeurčení, demokracie; nacionální tendence). Válka způsobila přerozdělení kolonií (Versaillesko – Washingtonský systém).
Mongolsko bylo pod sovětským vlivem díky pomoci vyhnání Japonců Rudou armádou. Roku 1924 po odchodu posledního chána Navaannerena, který se rozvedl a vstoupil do kláštera, byla vyhlášena Mongolská lidová republika. Tím vznikl druhý socialistický stát na světě. Vůdci Mongolska byli Chorlogín Čojbalsan a Damdin Süchbátar. Nový režim v zemi postupoval tvrdě vůči svým odpůrcům. V zahraniční politice se orientoval na spolupráci se Sovětským svazem.
Čína byla nejednotná, jednotlivé oblasti byly v rukou vojenských velitelů. Byly zde ještě přežitky feudalismu a pronikaly sem velmoci (hlavně Japonsko). V čele nacionalistického hnutí byla Čínská národní strana (Kuomintang, KMT). V čele stáli revolucionář Sunjatsen (Sun Čung-šan) a generál Čankajšek. Cílem komunistické strany Číny, vedené Mao-Ce-tungem, bylo sjednotit stát. Komunisté se snažili získat si podporu rolníků Rozpoutala se zde tedy občanská válka mezi Komunistickou stranou a Kuomintangem. Roku 1928 Čankajšek vyhlásil Národní vládu v Nankingu a stal se prezidentem země. Měl v této době rozhodující vliv v zemi. O tři roky později (1931) do Číny vpadli Japonci, kteří využili prohýbající občanské války, pronikli do Mandžuska a vytvořili zde loutkový režim (vazalský stát závislý na Japonsku = Mandžukuo). V čele stál poslední čínský císař Pchu–i (*1906 †1967) . Proti loutkovému režimu se velmi rychle zformoval odboj.
V Indočíně, francouzské kolonii, stál v čele boje Ho-Či-Min. Také Indonésie byla proti evropské nadvládě. Zde proti Nizozemcům vystoupil Sukarno. Indie za války podporovala Británii, která slíbila učinit zde reformy, samosprávu a udělit status dominia. Po válce se tak však nestalo, ba dokonce se Británie snaží posílit svůj vliv v Indii. V roce 1919 Angličané tvrdě zasáhli (střelbou do demonstrantů) do pokojné demonstrace u Amritsaru (Amritsarský masakr, 379 – 1000 mrtvých). V čele indického boje stanul Móhandás Mahátma Gándhí (Mahátma je pseudonym, znamená velká duše nebo velký duch). Byl zastáncem boje v duchu indické filozofie (pasivní odpor a občanská neposlušnost; bojkot všeho anglického – zboží, zákonů, úřadů,…). Několikrát se také dostal do vězení. Džaváharlál Nehrú, spolupracovník Gándhího se stal představitelem politické strany Indický národní kongres. Ačkoliv dosáhla jisté autonomie (1937), Indie se stala plně nezávislou až 15. srpna 1947, kdy vznikly dva nezávislé státy Indie a Pákistán. O rok později byl Gándhí zavražděn hinduistickým fanatikem.
Také Turecko bylo pod kontrolou Británie, která obsadila Istanbul. Do čela Národní revoluce se zde postavil Mustafa Kemal Paša zvaný „Atatürk“ (otec Turků). Roku 1923 se Turecko stalo republikou; probíhá zde modernizace země a četné reformy. Prezidentem (diktátorem) se stal Atatürk. Došlo k sekularizaci země a byly posilněny práva žen.
V bývalé Persii, dnešním Íránu, došlo roku 1921 k vojenskému převratu, který byl podpořen Velkou Británií. V čele stál plukovník Rezá Chán Pahlaví, který sám sebe roku 1926 korunoval na šáha, čímž nastolil osobní diktaturu. Jeho cílem byla urychlená modernizace země po vzoru Atatürka. Reformy po vzoru evropského západu byly často tvrdě prosazovány (například zákaz nošení šátků ženami). Stát se jako Írán začal nazývat v roce 1935.
Afghánistán byl již od konce 19. století pod nadvládou Britů. I ten získal nezávislost (1919). Problémem zde ale byl Islámský feudalismus (život podřízený islámu). Emírem a později šáhem (titul se používal od roku 1926) byl v letech 1919 – 1929 Amanulláh Chán, který se zasadil o rozsáhlé sociální i politické reformy.
Britský protektorát Egypt získal nezávislost roku 1922 a stal se královstvím v čele s králem Fuádem I. Sýrie a Libanon se osamostatnily povstáním a vyhlášením nezávislosti na Francii až koncem 20. let, která však v těchto zemích měla stále rozhodující vliv. Saúdská Arábie získala nezávislost v polovině 20. let, Irák roku 1921, kdy vzniklo Irácké království (stále se zde však udržuje vliv Británie).
Na území Palestiny Britové za války vydali Balfourovu deklaraci, ve které slíbili, že se Palestina stane domovem Židů a začali sem Židy stěhovat. Již v této době však nastaly mezi Palestinci a Židy problémy. Chajim Weizmann, vůdce sionistického hnutí, chce Židům zajistit právo na vlast.
Také v Africe začíná boj za osvobození, je však potlačen (většina států zde vzniká až v roce 1960).
Latinskoamerické státy (Brazílie, Argentina, Chile a Mexiko) za války zbohatly (dodávaly suroviny dohodě). Po válce sem začínají pronikat Američané (Amerikanismus). Pod tlakem USA se mnohé země orientují na monokultury a těžbu surovin. Tyto země se stávají hospodářsky závislé na USA (neokolonialismus). Poměry jsou zde stále vnitřně nestabilní a střídají se zde vojenské diktatury.