Kultura antického Řecka

Kul­tura sta­ro­vě­kého Řecka je spjata s myto­lo­gií a nábo­žen­stvím, postupně se však této závis­losti zba­vuje. Na pře­lomu 7. a 6. sto­letí vzniká filo­zo­fie jako pokus odpo­vě­dět raci­o­nálně na otázky týka­jící se světa a života (Jak vznikl svět, Co je jeho pod­sta­tou, Jak poznat svět, Jaký je smysl života, …) Sta­ro­řecké umění, myš­lení a filo­so­fie polo­žila základy evrop­ského vzdě­la­nosti. A nejen v oblasti umění nás ovliv­ňuje doba antic­kého Řecka do dnešní doby; v této době byly polo­ženy základy demo­kra­cie a humanity.

Filozofie

Řec­kou filo­zo­fii dělíme na dva základní proudy: mate­ri­a­lis­mus a ide­a­lis­mus. Na pře­lomu 7. a 6. sto­letí před Kris­tem vzniká Mílét­ská škola, jejíž učenci hle­dají pra­látku, počá­tek, prin­cip. Mezi nej­vý­znam­nější učence Mílét­ské školy patří Thá­lés z Mílétu (zákla­dem všeho je voda = hydor), Ana­xi­man­d­ros (zákla­dem všeho je neu­r­či­telná látka – ape­i­ron) a Ana­xi­men­des (zákla­dem všeho je vzduch = ape­i­ron aer).

Pro malo­asijce Hera­kleita z Efesu byl oheň sym­bo­lem pro­měn­li­vosti světa. Zalo­žil Dia­lek­tiku (nauka o změně, vývoji, pohybu). Hera­klei­tos: „Patha rhei!“ (Čas plyne!) „Dva­krát do téže řeky nevstou­píš.“ Mate­ri­a­lista Demo­kri­tos vyvi­nul ato­mo­vou teo­rii, v níž praví, že atomy mají různé tvary a vytváří různé věci. Říká rov­něž, že atomy jsou pevné, neměnné a nedě­li­telné, ale jsou uza­vřeny ve vakuu, které jim umož­ňuje se pohybovat.

Sokra­tés, který žil v letech 469 – 400, ostře vystou­pil proti sofis­tům a proti Pro­thá­go­rovi. Přesně vole­nými otáz­kami pak zjiš­ťo­val, že člo­věk neví, o čem mluví. Hlav­ním cílem člo­věka je podle Sokrata dobro a ctnost jako výsle­dek vědění. Nako­nec byl obža­lo­ván za bezbož­nost a kažení mlá­deže a byl odsou­zen k smrti.

Busta Platóna.

Busta Pla­tóna.

Sokra­tův žák, Pla­tón (427 – 347) byl zakla­da­te­lem ide­a­lis­tické filo­zo­fie. Říkal, že jedi­ným pra­vým svě­tem je svět idejí a náš svět je jen nedo­ko­na­lým odra­zem světa ide­ál­ního. Své názory opí­ral o mystické prvky pytha­go­rij­ské školy. Napsal poli­tické spisy Repub­lika a Zákony, v nichž roz­dě­lil občany svého státu na 4 sku­piny (vlád­nout měli filo­zo­fové) – říkal, že toto roz­dě­lení pochází od Boha. Zalo­žil v Athé­nách Akademii.

Pla­tó­nův žák, Aris­to­te­les (384 – 322), uči­tel Ale­xan­dra Make­don­ského, zalo­žil školu Lyceum. Měl názor o neměn­nosti světa. Byl ency­klo­pe­dis­tou („cho­dící snůška vědo­mostí“). čtyři živly: oheň, vzduch, voda, zem (+ éter pro vyšší vrstvy atmo­sféry). Aris­to­te­les zalo­žil for­mální logiku (o správ­ném myšlení).

Mytologie, náboženství

CHAOS -> ZEMĚ (GAIA = bohyně země)

I. gene­race Bohů

hory, moře, nebe

II. KYKLÓPOVÉ (6 titánů + 6 titánek)

Kró­nos a Rhea zalo­žili další gene­raci Bohů

III. gene­race Bohů

Zeus (vládce bohů, 2.p. Dia) Jupi­ter
Héra (man­žela Dia) Juno
Hádés (bůh pod­světí) Pluto
Pose­i­dón (bůh moře) Nep­tun
Deme­tér (bohyně plod­nosti) Ceres
Héfais­tos (bůh ohně a kovář­ství)Vul­kán
Árés (bůh války) Mars

IV. gene­race Bohů

Athéna (bohyně moud­rosti, umění a vědy) Minerva
Afro­díta (bohyně krásy, lásky a mládí) Venuše
Arte­mis (bohyně lovu a měsíč­ního svitu) Diana
Apollón (bůh slunce, har­mo­nie a vůdce múz) Apollo
Dio­ný­sos (bůh plod­nosti a vína) Liber, Bac­chus
Her­més (posel bohů, ochránce pocest­ných) Mer­kur

(kur­zí­vou jsou ozna­čeny bož­ské pro­tějšky v Řím­ské mytologii)

Řecké divadlo

Diva­dlo v Řecku vzniklo původně z oslav boha Dio­nýsa (čty­ři­krát do roka, nej­vý­znam­nější se oslavy se konaly na konci března v Athé­nách). Vstupné se nepla­tilo, pro­tože diva­dlo bylo spon­zo­ro­váno mece­náši (bohatí občané). Obdiv staří Řekové vyja­d­řo­vali tles­ká­ním, neli­bost pak mlas­ká­ním a syče­ním. Byla zpra­co­vá­vána morální, poli­tická a filo­zo­fická témata.

Mezi nej­vý­znam­nější autory řec­kého dra­matu patří Aris­to­fa­nés (Mír, Lysis­traté), Euri­pi­dés (Médeia), Aischy­los (Ores­teia), Sofo­k­lés (Král Oidi­pus, Elek­tra) a Epi­dau­ros (Athény).

Dějepisectví

his­to­rie = pra­men poznání, zkušenost
His­to­ri­kové hle­dají sou­vis­losti his­to­ric­kých jevů, pří­činy a následky.

Héro­do­tos (otec děje­pi­sec­tví) byl zakla­da­te­lem řec­kého děje­pi­sec­tví (popi­so­val Řecko – Per­ské války), do osudu lidí podle něj zasa­hují Bohové. Thúky­dy­dés popi­so­val Pélo­ponéské války. Byl mladší než Héro­do­tos (udá­losti si vysvět­lo­val rozu­mově), usi­luje o objek­ti­vitu. Zakládá též his­to­rické kri­tiky pra­menů, na his­to­rii se dívá z prag­ma­tic­kého hle­diska, je více věděcký.

Výtvarné umění

Nej­star­ším pro­je­vem umění byla kera­mika. Z let kolem 1000 – 700 před Kris­tem exis­tují nálezy váz s geo­me­t­ric­kým ále­o­rem (tva­rem) a svět­lým pod­kla­dem. Ze stejné doby pochá­zejí též amfory s figu­rálně moti­vo­va­nou výzdo­bou (zví­řata, lidé). Velký roz­květ nastal v Athé­nách v 8. sto­letí, vázy byly bohatě zdo­beny geo­me­t­ric­kým vzo­rem, na jiných vázách byly lid­ské postavy. Jiný cha­rak­ter měly vázy z Korintu, na nichž šel vidět ori­en­tální vliv.

Sochařství

Na pře­lomu 7. a 6. sto­letí před Kris­tem začaly vzni­kat nábo­žen­ské sošky nábo­žen­ského či kul­tur­ního významu. Velké sochy jsou moti­vo­vány lid­skými posta­vami (kúros = nazí mla­díci; kóré = dívky oble­čené v tunice a v látce Peplos). V 6. sto­letí sochy věrně zachy­cují lid­ské tělo v pohybu. Nej­čas­těj­ším mate­ri­á­lem tohoto období býval mra­mor. Dnes jsou tyto sochy značně poničené.

Socha dis­ko­bola od řec­kého sochaře Myróna

V 5. sto­letí se tvo­řilo také z bronzu (odlé­val se do forem). Z těchto bron­zo­vých soch se pět původ­ních kusů zacho­valo. Byly však v poz­děj­ších dobách pře­sta­věny. Sochy zná­zor­ňo­valy ideál lid­ské doko­na­losti nebo bohy (kalo­ka­gathia = krása fyzická i psy­chická – kalos = krásný; agathos = dobrý). Vlastní sochy se sice nedo­cho­valy, ale docho­valy se vázy, na kte­rých jsou černě na hně­dém pozadí či čer­veně na čer­ném pozadí stejné motivy zachy­ceny. Mezi nej­vý­znam­nější sochaře 5. sto­letí před Kris­tem patří Myrón (socha Dis­ko­bola), Fei­dias, který měl hlavní dohled nad výstav­bou v akro­poli a utvo­řil sochu Dia v Olympu, dále to byl Poly­klei­tos, jenž sochal atlety (Dory­fo­ros) a jenž vytvo­řil kánon (vzor doko­na­losti zob­ra­zení muž­ského těla) a neměli bychom zapo­me­nout ani na Pra­xi­tela, kte­rýžto tvo­řil hie­rar­chické sochy a sna­žil se zachy­tit duševní stav dané postavy (Afro­dita, Her­més, Dionýsos).

Nej­zná­měj­ším typem sochy je kúros – nahý mla­dík, dal­ším sochář­ským typem je koré – dívka oble­čená do dlou­hých šatů.

Stavitelství

Sta­věly se chrámy s obdél­ní­ko­vým půdo­ry­sem a rov­nými stropy. Prů­čelí bylo posta­veno k východu dovnitř (kněží, obřady – před chrámem).

Roz­li­šu­jeme tři sta­vební slohy: 1. dór­ský (archaické období), 2. ión­ský (kla­sické období), 3. korint­ský (hellé­nis­tické období).

Hlav­ním cha­rak­te­ris­tic­kým zna­kem pro každý sloh jsou sloupy. Ty se sklá­dají od shora z hla­vice, dříku a zakon­čeny jsou pat­kou. Pro ión­ský sloh je cha­rak­te­ris­tický sloup s volu­tou nad dři­kem, štíhlý a žláb­ko­vaný dřík (na roz­díl od dór­ského sloupu je ión­ský sloup vyšší a jem­nější, pro­tože je odvo­zen od pro­porcí žen­ského těla). Korint­ský sloup má kali­cho­vi­tou hla­vici s akan­to­vými listy (rost­linné motivy), nale­ze­neme jej spíše v Římě.

Hla­vice řec­kých sloupů – dór­ský, ión­ský a korintský

Stavby v dór­ském slohu:

  • Pose­i­do­nův chrám v Paestu (jižní Itálie)
  • Pan­theon (Akro­po­lis) (chrám všech bohů)
  • Pro­py­laje (vstup na Akropolis)

Stavby v ión­ském slohu:

  • chrámy na Akro­po­lis posta­vené za Perikla (Erech­te­ion, chrám bohyně Níké)
  • Arte­mi­din chrám v Effesu

Stavby v korint­ském slohu:

  • Diův chrám v Athénách

Města se shro­maž­diš­těm pro radu, trh a obecně veřejný pro­stor – ago­rou se začí­nají sta­vět v 5. sto­letí. Ve měs­tech se začí­nají obje­vo­vat školy filo­sofů, archiv či veřejné knihovny a také kamenná divadla.

 

© 1997 - 2022, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht