Vznik Československa
Již od konce 19. století pařily České země k nejmodernějším národům Rakousko – Uherska. V průběhu 1. světové války docházelo ke snaze o jejich germanizaci a o likvidaci českých státních práv. Monarchie se vzdala ochranné role pro své jednotlivé národy, díky čemuž T. G. Masaryk odešel do emigrace, kde založil protirakouský odboj s názvem Český komitét zahraniční. Zároveň v Českých zemích fungovala organizace Maffie, jejíž spojení se zahraničím zajišťovala další významná postava – Edvard Beneš, a to až do 1. 9. 1915, kdy byl nucen taktéž emigrovat.
21. 11. 1916 zemřel František Josef I. a po nástupu Karla I. se uvolnily poměry v monarchii. Český komitét zahraniční v Paříži mění na Národní radu československou. Následující rok 1917 přinesl důležité události, jež podpořily české úsilí o samostatnost. V únoru 1917 padl carský režim v Rusku, což zasáhlo Karla I., který okamžitě usiloval o reformy ve své říši. Zrušil trest smrti pro Kramáře a Rašína, ukončil německo – české snahy o vyrovnání. 30. 5. 1917 bylo obnoveno zasedání parlamentu a tím poskytnuta národům Předlitavska možnost vyslovit vlastní požadavky na budoucí formování zemí. Čeští poslanci prosazovali ustavení československého státu, načež Maďaři reagovali uzavřením Slovenska.
V Rusku, do kterého odcestoval Masaryk, mezitím docházelo k významným československým úspěchům. Měla zde být založena hlavní vojenská základna odboje a 2. 7. 1917 se české legie vyznamenaly v bitvě u Zborova, díky čemuž je ruský ministerský předseda Kerenskij začal podporovat. Situace se vyostřila po 7. 11. 1917, kdy došlo k nastolení bolševické vlády. Tato vláda prosazovala právo národů o odtržení od dosavadních států. Českoslovenští poslanci se 6. 1. 1918 usnesli na Tříkrálové deklaraci, ve které vyřkli nárok na samostatnost bez ohledu na osudy Rakouska.
Ministr zahraničí R‑U Otto Czernin na to zareagoval ostrou kritikou Masarykovy zahraniční i domácí české politiky. Odpovědí mu bylo otevřené protirakouské hnutí, do jehož čela se 13. 7. 1918 postavil nově vzniklý Národní výbor československý složený z téměř všech českých politických stran.
Již v květnu roku 1918 se vznikem samostatného státu souhlasila Slovenská národní strana a 30. 5. vznikla tzv. Pittsburská dohoda, která stvrzovala požadavky obou zemí. O měsíc později, 29. 6. uznal francouzský ministr zahraničí Československou národní radu za první základ příští vlády, s tím v srpnu souhlasila také britská vláda a 2. 9. také USA.
18. 10. 1918 vydal T. G. Masaryk Washingtonskou deklaraci, ve které načrtl zásady nového československého státu – ten měl být republikou zaručující svým občanům svobody, dát ženám plná práva, chránit menšiny, apod.
Situace po vyhlášení Československé republiky
Dne 28. 10. 1918 došlo v Praze k vyhlášení československé samostatnosti. Řízení veřejných záležitostí se ujal Národní výbor, jehož členy byli František Soukup, Vavro Škrobár, Antonín Švehla a Alois Rašín. Na Moravě proběhlo vyhlášení Československé republiky o den později.
Již 30. 10. se v Turčianském Sv. Martině sešla Slovenská národní rada a v tzv. Martinské deklaraci přijala prohlášení o připojení Slovenska do nově vznikajícího státu.
Československo vzniklo jako demokratický stát a tudíž muselo řešit národní otázku. Kromě Čechů a Slováků zde žilo velké množství Němců, Maďarů, Poláků a Ukrajinců. Předpokládalo se, že součástí státu se stanou i německé oblasti z Českých zemí. 29. 10. však vyhlásili někteří sudetoněmečtí poslanci vytvoření samostatné provincie Deutschböhmen a o den později byla vytvořena na severu Moravy a Slezska spolková země Sudetenland a další dvě německé pohraniční území. Němci se snažili o převrat a o odpojení svých měst a 4. 3. 1919 jejich snaha tragicky vyvrcholila ve smrt 54 lidí.
Připojení Slovenska do Československé republiky bylo komplikované, obzvláště díky zaostávání slovenského průmyslu. Bylo nutné spojit rozdílné ekonomické i kulturní úrovně, a tak množství české inteligence přichází na Slovensko. V Bratislavě je roku 1919 založena první slovenská univerzita, je vybudována síť školství a obnovena Matice slovenská.
Dalšími kroky československé vlády bylo vydání prozatímní ústavy dne 13. 11., která rozšiřovala Národní výbor na Národní shromáždění, jehož členové byli jmenováni, nikoli voleni. Hned 14. 11. se konala první schůze, na níž byl T. G. Masaryk zvolen prezidentem a na níž byla také jmenována vláda s předsedou Karlem Kramářem.