Revoluční rok 1848 – 1849

Příčiny

  1. snaha odstranit přežitky feudalismu, které brání kapitalistickému vývoji – robota
  2. nespokojenost s politickým uspořádáním po Vídeňském kongresu (nespokojenost s absolutismem, konzervatismem)
  3. vzrůst národního cítění (zejména utlačovaných národů v habsburské monarchii)
  4. národní požadavky v Itálii a Německu (snaha o sjednocení)
  5. sociální konflikty, sociální neklid (spjat se zhoršováním podmínek – nezaměstnanosti), v předchozích letech také neúroda (zejména brambor = jídla lidu), to vedlo ke zvyšování cen a tudíž nespokojenosti

Průběh revolučního roku

Itálie

Revoluce v Itálii začala v lednu 1848 povstáním na Sicílii (v sicilském hlavním městě Palermu) proti vládě Bourbonů (proti absolutismu). V téže době vypuklo povstání v severní Itálii proti rakouské nadvládě (v Benátsku a Lombardii). Tam se spoléhali na pomoc papeže a Neapolska a na Piemont (zde vládli také Italové). 23. března 1848 byla v Benátkách vyhlášena republika, která deklarovala rozchod s Habsburky a orientaci na Sardinské království, které vyhlásilo Rakousku válku. Vídeň byla nucena vyjednávat a rakouská armáda ustupovat. Italové odmítali dohodu, proto bylo nutné spor řešit čistě vojensky. V protirakouských bojích se angažoval i Giuseppe Garibaldi se svými dobrovolníky, nehrál ale významnou roli a piemontský král mu projevoval silnou nedůvěru. V červnu vyhrála rakouská armáda pod maršálem Václavem Radeckým bitvu u Custozzy a v březnu 1849 u Novary, po níž odstoupil piemontský král a byl uzavřen definitivní mír, protože vzbouřenci neměli bez sardinské (piemontské) podpory šanci.

Francie

Ludvík Filip (6. 10. 1773, Paříž – 26. 8. 1850), svržený francouzský král

Ludvík Filip (6. 10. 1773, Paříž – 26. 8. 1850), svržený francouzský král

Od roku 1830 byla červencová monarchie kritizována pro korupci a celní politiku.
Vznikly dva směry opozice:

  1. liberální buržoazie (požaduje volební reformu)
  2. radikální buržoazie (drobná buržoazie a inteligence, uvědomují si dělnictvo, požadují změny i pro dělnictvo)

Opozice pořádá veřejná shromáždění, (kampaň za volební reformu). Shromáždění byla spjata s bankety (kvůli účasti). V únoru 1848 byl však jeden z banketů zakázán (dochází k demonstraci, která vede k povstání proti králi). Král poslal vojáky, ale ti odmítli poslechnout. V únoru 1848 tudíž díky revoluci došlo ke svržení krále Ludvíka Filipa Orleánského a k vyhlášení republiky.

Byla vytvořena prozatímní vláda (zastoupeni i socialisté) – ta zřídila národní dílny, které měly odstranit nezaměstnanost (poskytly práci asi 100 000 dělníků). V červnu 1848 však vláda národní dílny zrušila (to vedlo ke konfliktu). Ve dnech 23. – 26. 6. 1848 došlo v Paříži k červnové revoluci (poprvé v dějinách bojuje dělnictvo proti buržoazii o politickou moc). Revoluce byla potlačena vládním vojskem (velitel: Cavignac). Asi 10 000 lidí bylo zabito, mnoho lidí odsouzeno k smrti nebo k deportaci na galeje.

Roku 1848 byla přijata nová ústava, prezidentem republiky byl zvolen příbuzný Napoleona, Ludvík Bonaparte (dal sliby dělníkům). Roku 1851 si Ludvík nechal protiústavně prodloužit moc na 10 let, o rok později se nechal prohlásit za císaře (Napoleon III.) Do roku 1870 byla Francie označována za druhé císařství (1852 – 1870 – musel abdikovat).

Německo

Oslavující revolucionáři v Berlíně 19. března 1848

Revolucionáři v Berlíně 19. března 1848

Cílem revoluce bylo sjednocení Německa a vyhlášení ústavy. V březnu 1848 na venkově propukly vzpoury dělnictva. Také v Berlíně, hlavním městě Pruska, vypukla revoluce. Pruský král jmenoval liberální vládu, byl svolán německý parlament (sněm) do Frankfurtu nad Mohanem, kde jednají s ostatními panovníky Německa o možném sjednocení (pozván i František Palacký, ten ale svou účast odmítl, tím odmítl i připojení k Německu a vyjádřil přání zachovat Rakousko).

Německé národní hnutí mělo dva směry:

  1. vytvořit Velkoněmecko (sjednotit všechna území německy mluvících zemí – i Rakousko a Čechy)
  2. vytvořit Maloněmecko

Na sněmu se dále projednávalo zrušení poddanství a občanské svobody. Sněm nabídl vládu nad sjednoceným Německem pruskému králi, ten ale odmítal převzít moc z rukou nižších společenských vrstev. Rovněž ostatní panovníci odmítali toto sjednocení „zdola“, proto sněm zkrachoval a byl nakonec vojensky rozehnán.

Rakousko

V Rakousku byly nespokojeny národy, které se nepodílely na moci (Slované 17 mil., Němci 8 mil., Maďaři 5 mil.) Byly zde problémy s feudálním režimem, absolutismem a nespokojeností dělníků. V březnu 1848 propukla revoluce ve Vídni, císař reagoval sesazením Metternicha a slíbil ústavu a svobodu tisku => Ferdinand I. (V.) Dobrotivý. To bylo ale činěno pod nátlakem; ústava mu neměla ubíral pravomoci („oktrojovaná ústava“). V květnu 1848 ve Vídni znovu vypukly nepokoje (vláda byla nucena svolat ústavodárný říšský sněm), způsobené nespokojeností s dosavadními v praxi mizivými změnami. Vládu ve městě převzal Bezpečnostní výbor a panovník s rodinou odjel do Innsbrucku.

Čechy

11. března 1848 radikální demokraté svolali lidové shromáždění do Svatováclavských lázní. Radikální demokraté byli sdruženi v tajném spolku Repeal (podle Irské protianglické skupiny). Členy byli mladí přátelé, studenti, kterým se nelíbila politika (Emanuel Arnold, Karel Sabina, J. V. Frič, Vilém Gauč). Zúčastnily se asi tři tisíce lidí. Projednávaly se zde požadavky pro císaře:

  1. státoprávní požadavky (samostatnost Čech v rámci Rakouska)
  2. národnostní požadavky (rovnoprávnost čj a nj v úřadech a na školách)
  3. liberální požadavky (svoboda tisku, zrušení cenzury, svoboda shromažďování)
  4. sociální požadavky (zrušení roboty, zlepšení postavení dělníků)

Byl ustanoven Národní výbor, který měl vypracovat petici pro císaře. Od sociálních požadavků ustoupili. Odpovědí císaře byl tzv. „Kabinetní list“, ve kterém císař sliboval nápravu. Lid byl ale zklamán => radikalizují se lidové síly (hlavně na venkově), vznikají národní gardy (studentské legie).

Významným směrem byla také liberální buržoazie (Fr. Palacký, F. L. Rieger, K. H. Borovský). Základem byl austroslavismus.

Alfred kníže Windischgrätz (11. 5. 1787 - 21. 3. 1862), český šlechtic, který během revolučního roku přišel o manželku

Alfred kníže Windischgrätz (11. 5. 1787 – 21. 3. 1862), český šlechtic během revolučního roku přišel o manželku

V červnu 1848 se konal Slovanský sjezd. Ten měl být protiváhou Frankufrtského sněmu. Účastnili se ho rakouští Slované, Poláci a Rusové. Jednali o vztazích mezi Slovany a mezi Slovany a Němci. Jednoznačně odmítli připojení k Německé říši. 12. června 1848 se konala sbratřovací mše na Koňském trhu; účastníci šli Celetnou ulicí (tam bylo vojenské velitelství, i gen. Windischgrätz (ten vyvolával napětí svými provokacemi – vojenskými přehlídkami)). V Celetné došlo ke srážce s vojáky generála Windischgrätze a k vypuknutí Pražského červnového povstání (12. – 18. 6. 1848). „Svatodušní bouře“. Probíhalo formou boje na barikádách ve Starém Městě. Centrem vzbouřenců bylo Klementinum => hlavními účastníky byli studenti a mladí dělníci. Venkov se snažil pomoci, ale do Prahy se nedostal (brány vojensky obsazeny). Projevila se také nejednota (liberálové měli strach z Windischgrätze, nesouhlasili s povstáním, chtěli vyjednávat; v povstání viděli neštěstí, protože zabránilo dalšímu vyjednávání). 16. června byla Praha bombardována a Windischgrätz vyzval ke kapitulaci do 48 hodin (18. června se tak stalo). Padlo asi 43 povstalců. Byl vyhlášen stav obležení, docházelo k zatýkání a k věznění bez soudů, vojska dohlížela nad vším. V Čechách byla poražena revoluce jako první.

7. září 1848 bylo zrušeno poddanství (robota) za výkup. Návrh podal poslanec Hans Kudlich To bylo velmi oslavováno (ještě nyní – svatováclavské posvícení).

Na podzim Rakousko připravuje úder proti Maďarům (využívalo spory, které měli se Slováky – Maďarská vláda odmítla Žiadosti). Slováci vytvořili dobrovolnické sbory na prosazení svých požadavků. Vídeň je použila v boji proti Maďarsku, za to slibovala uznání požadavků.

6. října došlo k povstání ve Vídni (proti Windischgrätzovu zásahu proti Maďarsku) – císařský dvůr uprchl do Olomouce, Vídeň opustil i ústavodárný sněm (utekl do Kroměříže). V listopadu 1848 bylo povstání poraženo, byl vyhlášen výjimečný stav a teror. V říjnu 1848 nastoupila nová vláda v čele s knížetem Felixem Schwarzenbergem – program vlády se naoko hlásil k pincipům ústavnosti, rozhodující moc měl ale panovník. Schwarzenberg přesto nebyl konzervativem Metternichova formátu a uznával potřebu dílčích změn. V prosinci 1848 odstoupil dosavadní panovník, na jeho místo nastoupil tehdy osmnáctiletý František Josef I., který zaujímal ostře protirevoluční stanovisko, snažil se revoluci zlikvidovat. Na začátku roku 1849 Maďaři vyhlásili samostatnou republiku a 14. 4. 1849 sesadili Habsburky z uherského trůnu. V březnu byl násilně rozehnán Kroměřížský sněm a panovník vydal tzv. „oktrojovanou ústavu“, která zachovávala centralizovanou moc a vysoký volební census. V této době byla též poražena Itálie (Benátsko a Lombardie zůstaly v rukou Rakouska). V květnu 1849 bylo v Praze odhaleno Májové spiknutí – radikálové připravovali ozbrojené povstání. 60 účastníků bylo zatčeno (Arnold, Sabina, Frič), bylo vydáno 25 rozsudků smrti (ty však nebyly vykonány) => nakonec byli amnestováni.

Maďarsko (+ Slovensko)

Zde působilo Slovenské národní hnutí (Ľudovít Štúr) a Maďarské národní hnutí (střední šlechta, Lájoš Kossúth, Sándor Petöfi). Ohlasem na události ve Vídni byla revoluce. 17. března 1848 byla vytvořena nezávislá uherská vláda v čele s Lajosem Batthyánym v Pešti. Dubnovými zákony byla v Uhrách zrušena robota, poddanství, zavedeno nové župní zřízení atd. Revoluční hnutí v Uhrách sympatizovalo s hnutím v Německu. V květnu 1848 se v Liptovském Mikuláši sešli představitelé Slovenského národního hnutí a přijali zde svůj program „Žiadosti Slovenského národa“. Zde poukazovali na rovnoprávnost Slováků, žádali volební právo a slovenštinu na úřadech a ve školách, žádali půdu rolníkům a občanské svobody. (Štúr, Hodža, Kráľ, Ján Rottarides). Maďaři však Žiadosti odmítli, vyhlásili stanné právo, vydali zatykač na vůdce Slovenského národního hnutí. (ti utekli do Čech – Štúr, Hurban, Hodža).

Proti povstalcům v Uhrách bylo rozhodnuto využít nespokojené Chorvaty v čele s nově jmenovaným bánem Jelačičem. 11. září vpadli do Uher, ale byli následně zatlačeni až k Vídni. Následné zasedání Ústavodárného sněmu ve Vídni, kde se jednalo o situaci v Uhrách, odvolalo dosavadního uherského palatina, arcivévodu Štěpána, a nově jmenován an jeho místo byl vévoda Lamberk. Ten byl ale zavražděn. Uherský sněm byl rozhodnutím Vídně rozpuštěn, v zemi bylo vyhlášeno stanné právo a Jelačič dostal plnou moc pro potlačení revoluce. Proti Maďarům vyrazil Windischgrätz (po potlačení povstání ve Vídni), 6. ledna padl Budín, pak i Pešť. Proti němu stál Výbor národní obrany v čele s L. Kossuthem. Na jaře přešli Maďaři do protiofenzívy a zatlačili útočníky zpět.

V srpnu 1849 byli poraženi Maďaři u Világoše, Rakousku pomohl ruský car Mikuláš I. (znovu nastolen pořádek, Rakousko obnoveno). Represe proti povstalcům byly dost tvrdé, popraveno bylo přes 100 důstojníků a generálů včetně Batthyányho.

Význam revoluce

Revoluční události jasně ukázaly na zaostalost habsburské monarchie v mnoha směrech a ani konzervativci, kteří po porážce revoluce nastoupili do vlády, se neodvažovali vrátit vše do předrevolučních poměrů. Neefektivní robota omezovala rozvoj výroby a obchodu, stejně jako zastaralé cechy. Panovnický absolutismus dusil rozvoj intelektuálního a politického života národů monarchie, které bojovaly za jeho omezení ústavou. Udržel se však (zatím) dosavadní politický systém (což znamenalo dočasný útlum politických snah). Po roce 1848 – nacionalismus, začíná se prosazovat požadavek demokratizace volebního systému (účast lidu na vládě), v politické sféře se prosazuje prozatím neoabsolutismus. Revoluční léta nastartovala řadu změn a procesů i v dalších evropských státech, ačkoliv v některých případech byla spíše součástí déle trvajících snah, např. sjednocovací tendence v Itálii začaly o dost dříve atd.

Doporučená literatura

  • Kontler, L.: Dějiny Maďarska. 2. vydání. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2008.
  • Křen, J.: Dvě století střední Evropy. Argo, Praha 2005.
  • Rapport, M.: 1848: Year of Revolution. Basic Books 2010.
  • Taylor, A. J. P.: Poslední století habsburské monarchie. Rakousko a Rakousko-Uhersko v letech 1809-1918. Barrister & Principal, Brno 1998.
  • Urban, O.: České a slovenské dějiny do roku 1918. Nakladatelství Svoboda, Praha 1991.
© 1997 - 2018, Václav Němec
Všechna práva vyhrazena
Design: StudioSCHNEIDER & Jakub Oubrecht