tisk této stránky

Sjednocení Itálie

Hnutí za osvobození a sjednocení Itálie zvané risorgimento vzniklo v roce 1815, kdy byl definitivně poražen Napoleon a rozhodnutím Vídeňského kongresu byly obnoveny státní celky víceméně ve stavu před Napoleonem. Novou mízu do národně osvobozenecké snahy přinesl až ve třicátých letech 19. století zakladatel hnutí Mladá Itálie (to mělo být součástí „Mladé Evropy“) Giuseppe Mazzini. Ten byl také jedním z vůdců neúspěšné revoluce v letech 1848-9.

Opravdovou naději pro sjednocení však vnesl až v roce 1852 ministerský předseda sardinského království Cavour, který chtěl sjednotit Itálii pod dynastii, která zde vládla (Savojská dynastie - Viktor Emanuel II.) Cavour hledal pomoc také ve Francii (Napoleon III.) a chtěl využít i národně - osvobozeneckého hnutí. Krátce po zahájení války proti Rakousku roku 1859 sardinsko-francouzské vojsko zvítězilo u Magenty. To podnítilo povstání v dalších italských zemích (Parma, Modena, Toskána, Romagna). Došlo zde k plebiscitu (lidovému hlasování, připojili se k Sardinii). Napoleon III. uzavřel s Rakouskem mír, Rakousko odstoupilo Lombardii (Milán). Roku 1860 vypuklo rolnické povstání na Sicílii (proti Bourbonům) - v čele byl revolucionář Giuseppe Garibaldi (připlul na pomoc se svými dobrovolníky) - tomuto tažení se říká „tažení tisícovky“. Ovládl Sicílii a jižní Itálii s Neapolí. Sardinský ministerský předseda Cavour ho přesvědčil, aby se tato území připojila k Sardinskému království a aby Garibaldi předal moc Viktoru Emanuelovi II. A tak bylo roku 1861 vyhlášeno Italské království (konstituční monarchie) s hlavním městem Turínem.

Roku 1866 Itálie využila porážky Rakouska v Prusko-Rakouské válce a připojila Vídeňskou smlouvou Benátsko. Roku 1870 byla poražena Francie Pruskem (Francie = dosavadní ochránce papežského státu) => k Itálii připojen i papežský církevní stát a roku 1871 se hlavním městem Italského království stal Řím.

Italští nacionalisté chtěli připojit ještě Terst, Dalmácii, Savojsko a Nizzu (tzv. „Italia Irredenta“ = neosvobozená). Sjednocení Itálie však nepřijal papež. Tomu zůstal jen Vatikán (0,4 ha). Prohlásil se za Vatikánského zajatce a na protest Vatikán neopouštěl.

Sjednocení Itálie však neodstranilo rozdíly mezi severní a jižní Itálií.